Ukrizku

Na první pohled po cestě na dovolenou splnil Karel s Karlou všechna moje očekávání od lehké komedie. Inspirace původní americkou verzí mi tentokrát nevadila. Naopak, česká varianta genderového humoru mi přišla ještě bližší nežli v provedení Mela Gibsona.

Jedna za hudbu, jedna za obě tváře a ta poslední za tohle: "Láska buď je, nebo není." a "Ten, koho miluješ, nesmí určovat způsob tvé lásky."

No, předesílám, že nemám oprávnění hodnotit sci-fi, protože ho shlédnu vždycky spíš jen omylem. Tahle fikce ale nebyla špatně vymyšlená. Už bych si i dokázala představit, že prachy v budoucnu nahradí časovač, ale zase jsem nechápala jiné nesmysly. Třeba opakovaný úprk o záchranu života ve vysokých jehlových podpadcích, dokonale nalíčená zajatkyně i po pár dnech v ubohých podmínkách nebo třeba zásah střelkyně amatérky na první dobrou a naopak dvacet minuvších ran profíků... když už, tak už i s detaily, protože ty nedotažené mě, jako neznalce, iritují a neumím se na ně nesoustředit.

Pepa je hodně naivní tragéd, který si není schopen zařídit sebemenší životní výhru. Nikdo ho nemá rád a nikdo pro něj nehne prstem. Zato Pepa je dobrota sama, drsný život si nechává proplout mezi prsty. Film není nic moc, smát se fakt není čemu, jen si celou dobu říkáte, to snad není možné a nakonec začnete cítit tu hrůzu, že s tím nejde nic udělat. Podle mého Suchánek ve své životní roli, kdybych ho teď někde potkala, dala bych mu peníze a poslala bych ho na psychoterapii. Jednou jsem ho slyšela říkat, že je poctivý maximalista, že na své role dře, aby byly tip top. Nevěděla jsem, o čem mluví, ale Pepa mi ukázal, o co jde. Všechny 3 body má pro sebe, odteď ho beru vážně.

Romanci pro teenagery do letního kina by se dalo vytknout mnoho chyb. Především je to nepřesvědčivá role chlapce, která neumožní vžít se do uzlů. Vlastně ani ty pomeranče nejsou z jeho dívky skrze plátno cítit. Naopak otec i jeho potenciální přítelkyně z pošty vyznívají přirozeně. Velmi efektní je volba pohraničního prostředí, stejně dobře by fungovala i nezaměstnanost a těžkost výchovy dítěte s Downovým syndromem v neúplné rodině... nebýt té všeobecné fádnosti, která vadí od začátku do konce. Něco tomu zkrátka chybí. Průměrnost také způsobila, že už teď, hodinu po opuštění kina není na co vzpomínat. Film jako by nebyl, přitom námět by výtěžný být mohl.

Stejně jako u Pokání Ian McEwan jde do hloubky a netřeba mnoha slov ani obrazů, abychom vytušili, jak palčivě temné pocity ovládají život člověka, kterému zbývá jen malá naděje a někdy ano to ne. Jakkoli se považuji za přízemního diváka, v The Child in Time mi nepřipadalo nic nedostatečné, ale ani zbytečné. Nerespektuji ovšem český název, neboť celé drama vnímám jako metaforu pro dítě v čase, nikoli v pravý čas. V pravý čas přišla konečná perspektiva, to ano. (A díky té předvídatelnosti o jeden bod méně.) Absolutní ponořenost Benedicta Cumberbatcha do své role vyvolává dojem, že je to reálně on, kdo ztratil své dítě, ale stejně tak i svého nejlepšího přítele. Dějová paralela podporuje smysl hledání dítěte, nadbytečná v příběhu není ani omylem. Ale znovu podotýkám, že nějaké dvojznačnosti ve filmech obvykle nechápu. Možná jen tenhle snímek mi na obrazovku přišel v pravý čas.

V rámci kategorie animovaných pohádek patří tahle rozhodně k těm nejvtipnějším a nejpropracovanějším. Má neotřelý námět, nadčasové dialogy a zajímavou bilanci dobra a zla. Navíc je pěkná i hudba.

Velmi autentický snímek o bezbřehém altruismu ženy, která si svoje tajemství zřejmě chtěla vzít do hrobu. To je zároveň ten jeden bod dolů, protože absence prapůvodního motivu je pro mou neukojenou zvědavost zásadním nedostatkem. Jaký byl první důvod k překonání soucitu s nenarozenými, když Veřino milosrdenství kráčí ruku v ruce s velkorysostí vůči jakékoli pohnutce k interrupci? Pak se nabízejí různé fantazie, které se třebas úplně míjejí... Zažila to sama? Naučila jí to její bláznivá matka? Přesvědčila ji pro to její zvrácená kamarádka? A jak by to Vera dokázala, když byla sama nehříšná? Nicméně, všechno ostatní je bez chyby. Detaily poválečné omšelosti, dokonalá herecká exhibice, jedinečné dialogy, výrazová věrohodnost, překvapující racionalita budoucího zetě, civilnost vyšetřovatele a lidskost policistky, manželská láska a reaktivita dospělých dětí staví Ženu dvou tváří na piedestal mé velké filmové úcty. Jenže ještě bych potřebovala znát délku trestu dohazovačky a následný průběh dříve realizované Veřiny "pomoci děvčatům".

Předloha i režie v naprostém souladu s kamerou nechávají opět vyniknout okouzlující psí bytosti. Druhé poslání znovu relativizuje definitivu smrti. A i když je permanentně důvod k pláči, v pulzujícím orgánu je cítit naděje na velké štěstí. Kdo totiž ocení zvířecí oddanost, dostane mnohonásobně nazpět. Pes je v podstatě za minimum pozornosti ochoten obohatit život člověka bonusem, který lze ve své bezpodmínečnosti mezi lidmi těžko hledat. Psí samomluva je vtipná, trefná a příjemně moudrá. Tenhle film dělali skuteční psí profesionálové.

Co tedy nechápu, jak ty programy na ochranu svědků ošetří mlčenlivost malého dítěte. Vidouc, že i dospělí mají potíže změnit identitu, a to chápou, o co jde. Dítě nechápe, nepodřekne se, nesdílí tajemství s kamarádem? A nad to ještě neprozradí, že táta je jako mrtvý? To bych tam potřebovala dořešit. Jinak se mi moc líbila ochranka, resp. její představitelé.