Disk

I když jde o minisérii, dá se Kvíz zcela v pohodě sledovat jako velký dvouapůlhodinový film. A je to velká zábava. Příběh proslulé soutěžní hry Chcete být milionářem a v Británii známého megapodvodu ze strany rodiny Ingramových plnil před dvaceti lety přední stránky britského bulváru přesně v období po 11. září 2001. Stephen Frears dokázal natočit pomník a zároveň náhrobek slavné hry natolik chytrým způsobem, že se publikum bude bavit i tehdy, pokud o této události neměl tušení. Herecký koncert všech zúčastněných pomáhá budovat napětí této geniální konverzačky a vtáhne vás k sobě natolik, že si ani nebudete uvědomovat ubíhající čas. Též tu pomáhá fantastický střih, který dal po dlouhé době vědět o své existenci. Kvíz je mistrovským dílem, které si vás omotá kolem prstu a už vás nepustí.

Silné a hlavně nadčasové drama, které nevypovídá jen o minulosti, ale usvědčuje americký systém fakticky i dnes, kdy jste automaticky označen za vinného jenom proto, že máte takovou a takovou barvu pleti. Takových upozornění na nespravedlivé chování státu vůči nevinným a chudým lidem nikdy nebude dost. Můj oblíbenec Michael B. Jordan znovu potvrzuje, že je výjimečným hercem své generace, a jeho zralý herecký výkon se úplně v pohodě vyrovnává s výkony jeho starších kolegů v podobných rolích. Jamie Foxx a Brie Larson Jordanovi zdatně sekundují, ale Michael B. Jordan dokáže celý film na svých bedrech utáhnout sám. Film sice stojí primárně na hereckých výkonech, ale v neposlední řadě má také výborné řemeslo a srdíčko v kombinaci s přiměřeným patosem diváckému zážitku krásně pomáhají. Byla by velká škoda, pokud by Obhájce nevinných upadl do zapomenutí.

Režisérka Patty Jenkins svou hrdinku pojímá jinak než její mužští kolegové a mně se její pojetí více než zamlouvá. Silných ženských superhrdinek je v Hollywoodu velmi málo a za každou dobrou z nich jsem moc rád. A ještě jedna věc: Chris Pine je strašně nedoceněný herec. Zaslouží si mnohem víc než jenom v Hollywoodu přicmrndávat.

Nechápu, jak jsem se téhle pecce dokázal tak dlouho vyhýbat. Nádherný film s božím soundtrackem a skvělým ústředním párem.

Středověká legenda Sir Gawain a Zelený rytíř patří mezi základní pilíře anglické literatury a roku 1925 ji v moderním anglickém převedení vydal John Ronald Reuel Tolkien. Těžko odhadnout, co by autor Pána prstenů řekl na postmoderní adaptaci na filmové plátno, mě si však snímek Davida Loweryho získal prakticky okamžitě. Ačkoli Sir Gawain a Zelený rytíř hovoří současnou filmovou řečí, rozhodně nejde o snímek pro každého diváka, ba naopak. Lowery sice nabízí fantastické audiovizuální pojetí (výtvarná stránka je famózně dechberoucí), zároveň ale dělá vše pro to, aby netrpělivé publikum Sir Gawain rychle odradil. Projevuje se to nejen ve velmi pomalém tempu, ale také v záměrně vyprázdněném scénáři, ve kterém se zdánlivě nic neděje. Trpělivý divák však bude odměněn unikátním snímkem o velmi tenké hranici mezi odvahou a zbabělostí. Audiovizuálu pomáhá silně atmosférická hudba a přesně vybraní herci. Zvláště Dev Patel v roli hlavního hrdiny Gawaina předvádí po mnoha letech vynikající herecký výkon a veškeré momenty mu lze bez výhrad uvěřit. Sir Gawain a Zelený rytíř bude patřit mezi rozporuplně přijímaný snímky, nicméně i takové jsou potřeba. A abych nezapomněl, hodně oceňuji vy-víte-který polibek, který do této adaptace přesně sedne. Stejně tak i pohled na tělo Deva Patela.

Radokův působivý debut i dnes dokáže strhnout své publikum. Mistrovské dílo kombinující silný příběh s archivními materiály funguje i po více než sedmdesáti letech od premiérového uvedení. Pozoruhodná práce s hudbou, střihem, atmosférou, náladou a hlavně Radokovou invenční režií se směle může měřit se světovými snímky s tématem holocaustu. Působivost Daleké cesty tkví hlavně v tom, že vzniká těsně po válce, tudíž je její svědectví a memento mnohem naléhavější než u pozdějších snímků. Je až neuvěřitelné, že v časově nevhodné době (komunistický puč a požadavky optimisticky budovatelských snímků) vzniká film, který diváka nutí k zamyšlení a nijak mu to neusnadňuje. Veliké díky za to.

Zatímco Jan Palach se hraného filmu dočkal až v roce 2018 v režii Roberta Sedláčka, druhá pochodeň Jan Zajíc se filmového zpracování v režii Iva Trajkova dočkal už v roce 1991. Zahrál si ho Jakub Wehrenberg. Upřímně mi to však přišlo zmatečné. Herecky to bylo šíleně naivní a nejisté. Vyprávění napřeskáčku nedávalo příliš smysl a promyšlenost tam zkrátka nevidím. Obrovská škoda promarněného potenciálu.

Neskutečně silný a neuvěřitelně dojemný animák, který může právem aspirovat na jeden z filmů letošního roku. Denisa Grimová a Jan Bubeníček dokázali natočit natolik úžasný snímek, že se až tají dech. Dojetí, napětí, milý humor, parádní animace. Na konci jsem byl hodně naměkko a doufám, že tenhle poklad bude sbírat jednu cenu za druhou. Mistrovský počin. (Viděno na LFŠ.)

Protože jsem dění kolem zákona o přijetí manželství také pro homosexuální páry sledoval takříkajíc "naživo", nebyly pro mě jednotlivé sekvence žádným překvapením, o jednotlivých osobách ani nemluvě. Takže jsem si jenm připomněl,, co všechno se kolem toho (ne)dělo. Zákon lásky vypovídá především o naší společnosti a o tom, koho si volíme do českého parlamentu. A je to kolikrát smutné. Snaha dát prostor co nejvíce stranám obou táborů je výborná, hodně pomáhá výborný střih. Záběry na Prahu v době loňské covidové pandemie jsou stále působivé a vlastně tak nějak říkají o Česku prakticky všechno. Závěrečné shrnutí ve mně vyvolalo jen bezmocný smutek. Tak snad se vše podaří v příštím volebním období.___________EDIT 22.2.2022: Poprvé viděno v době premiéry v kině, dnes v televizní premiéře. Jakkoli jde z velké části o depresivní dílo, je tam velké množství bizarních momentů, které ve mně vyvolávaly úlevný smích. Jako třeba hysterický Černohorský, dále pán, co neubytovává "homosexuálně nemocné lidi" nebo absurdní výstup dnes už naštěstí exposlance Volného. O náccích z Národního odporu ani nemluvě. Při sledování jsem si znovu říkal, že až tenhle dokument uvidí příští generace, nebudou chápat, co se to tady vlastně dělo.

Naprosto výjimečný a ojedinělý snímek, u kterého jsem rád, že jsem ho mohl vidět na velkém plátně. Patří mezi nejvýraznější slashery počátku 80. let, ale pravidla tohoto subžánru překračuje a variuje natolik, že jej nelze považovat za typického představitele slasherů. Vlastně ani nejde jen o slasher jako takový, nýbrž zde vidíme několik namixovaných žánrů - od školního dramatu jak z dílny Johna Hustona přes detektivku, jejíž detektiv má problémy s lidmi a nelze mu fandit až ke zmíněnému slasheru, který se vzpírá klasickým pravidlům. Hlavním hrdinou je sedmnáctiletý mladík Billy, který jako dítě přišel o své rodiče, tak jej vychovává jeho teta Cheryl. Ta se na Billyho upírá natolik, že jej chce mít doma za každou cenu. To, čeho si na Nočních můrách jak od maminky nejvíce cením, ale není ona perfektně vygradovaná závěrečná slasherová část. Jsou to jednak už zmíněné školní scény a především to, jak skvěle režisér William Asher pracuje s gay motivy, které se ve filmu objevují, byť jde hlavně o slovní, nikoli fyzické projevy. Ty se objevují především postavou onoho problematického detektiva, který trousí jeden homofobní kec za druhým a neustále říká předsudky vůči homosexuálům, které se ve veřejném a rodinném prostoru bohužel objevují dodnes, přičemž detektiv je vedle tetičky snad ještě odpornější než hlavní záporačka. Kromě toho William Asher velmi zajímavě pracuje s postavou Billyho, který je v mnoha scénách k vidění bez trička a v jedné scéně kompletně bez oblečení, což mně osobně velmi potěšilo. Nepůsobí to nijak násilně, perfektně to zapadá do celkového filmu, který je na svou dobu překvapivě gay friendly. Obrovské překvapení, které si právem vydobylo velký potlesk na letošní LFŠ.