Huntelaar

Když už pro nic jiného, tak pro myšlenku, kterou tvůrci přisoudili prvnímu trenérovi jednoho z nejlepších hráčů všech dob, paní Crawfordové…..“Gordie, jestliže se při tom nebudeš bavit, nemá žádný smysl, abys hrál hokej.“. A to by se mělo tesat do kamene.

Tak nějak nemám rád lifestylové časopisy, jejichž vyphotoshopované obálky vnadí na umělé štěstí, a tak když se v první půlce filmu titulní Hektor snaží najít smysl života a vycestuje k tomu do standartního Tibetu a divoké Afriky, málem jsem se u toho uzíval. V jedné konkrétní scéně filmu, ale jakoby tvůrci mávli kouzelnou hůlkou, se to celé v čele se Simonem Peggem zcivilní (sakra, on je ale dobrej herec), a dostane to ten správný šmrnc i s jistou dávkou přidané hodnoty.

Aaron Sorkin má nade mnou tu zvláštní moc, že jakýkoli jeho ukecaný flák mě nutí silně přemýšlet nad motivací postav. Když se navíc jedná o film „based on true story“, je tato idea ještě silnější. A ta představa, že Jobs vlastně „nic“ neuměl a měl pouze své vize, se kterými se dnes a denně potkáváme skoro na každém kroku, zdaleka překračují osudy obyčejného „netáhla“.

Simona Pegga má rád pro jeho humor a herecký projev. Kate Beckinsale ve své podstatě nemusí moc hrát, to nikdy nebyla věc, kterou by si jí divák zapamatoval. No a když se oba setkají ve filmu, do něhož jsou značnou měrnou zainteresování kluci z Monty Pythonů, moje pozornost je stoprocentně zaujata. Bohužel pro mě je však celá ta nosná myšlenka o možnosti „udělat cokoliv“ jen sbírkou pár gagů, kde nějaká romantická linka skoro nedává smysl a celé to působí jako dost na silu pospojovaný slepenec. Škoda toho. Hele, dám nakonec za tři, ale je to o fous.

By mě zajímalo, jestli to i před těmi pětadvaceti lety bylo tak moc cílený na dětské (mladistvé) publikum nebo to je jen klasická pohnutka doby, zalíbit se určitému typu publika a vytřískat i na merchandisingu. A chápu, že účty se nezaplatí sami, ale jestli to má i taková herečka, jako je Laura Linney, zapotřebí. Protože nad kvalitou většiny replik musí divák starší dvanácti let tázavě pozdvihnout minimálně obočí. Trochu to bolí, když Vám takovým způsobem šáhnou na modlu z dětství.

Ta představa, že celý ústřední nápad o filmu, kde jídlo řeší svůj úděl, není ani zdaleka to nejšílenější, co je tam k vidění, mě trochu děsí. Ale zas na druhou stranu se krátce před koncem stane něco, co oddělí zrno od plev aka rozdělí diváky na dvě skupiny. Ty, co budou zhnuseni, a šťastlivce, kteří ocení tu drzost tvůrčího týmu posunout hranici bláznivého humoru světelná léta za končiny obyčejné korektnosti. Vedle toho je tam přitom i spousta inteligentního humoru, jako třeba polemiky postav Sammy „Bagela“ Bagelowitze Jr. (luxusně intonujícího Edwarda Nortona) a lavaše se jménem Kareem Abdul Lavaš. Mě ten „humor“ Rogena a spol. baví už od dob Machrů a šprtů, takže se nemusím upejpat s plným hodnocením.

Nějak se mi po celou dobu promítání nějak nedostavil ten pocit pozastavit se nad životním stylem hlavního hrdiny, ačkoliv v reálném světě by mě to stálo minimálně tázavě pozvednuté obočí. Ale za vinu bych to dal hereckému koncertu celého osazenstva v čele s tradičně skvělým Viggo Mortensenem. To však vůbec nezakrývá představení „nováčků“ z řad jeho potomků ani matadora s tváří Franka Langelly. A když k tomu ve finále přičtu i premisu celého děje, proč a jak se rodinka z divočiny musí dostat popř. začlenit do většinové společnosti a hlavně atmosféru provizorního letního kina u Ostravice, nezbývá mi než dát plný počet.

Sportovní biografie je ten nejtěžší a snad i nejhorší filmový žánr vůbec. Protože ony samotné sportovní příběhy jsou většinou tak patetické, že utopit jejich zpracování v patosu je lehké jak X-Wing na Dagobahu v Impérium vrací úder. Samotný film má výbornou první polovinu, cokoliv se týká Pelého mládí s famózním Seu Jorgem. Ten zbytek je obyčejná blátotlačka žravá. A taky by mě zajímalo, co se stalo se scénářem, jakožto film měl být o setkání mladého Dica s nějakou Švédkou, jejíž pravděpodobná představitelka je pořád v profilu na imdb, nakonec je po ní jenom houšť.

Tak za prvé, nikdo takový jako Jackmanův Bronson Peary ve skutečnosti neexistoval a je pouze kombinací několika charakterů. To však představiteli Wolverina nijak nebrání zas jednou ukázat svůj trademark v podobě největšího sympaťáka, jemuž odpustíte i větší náklonnost k pleskačce alkoholu. A když se k němu přidal neméně pohodový Taron Egerton a samotný příběh Eddieho Orla, kterému nejde nefandit v jeho cestě naplnění životního snu, vznikl 100% „feelgood movie“.

Zootropolis na mě zacílilo už prvním teaserem, kde mi lenochod Flash ukázal tu famózní reakci na vtip o tříhrbém velbloudovi. Samotný film mě hned úvodní scénkou ze školní přehlídky (nejlepší a nejvšestrannější hudební doprovod ever) donutil přemýšlet o dokonalém hodnocení a když jsem se pak dozvěděl, že Judy Hopkavá pochází z rodiny o dvě stě sedmdesáti sedmi členech, bylo rozhodnuto. Jenže co naděláte, když z dua režisérů má jeden na svém kontě Raubíře Ralfa a druhý Na vlásku. Finanční úspěch a hlavně neskutečně chytrá skladba univerza Zootropolis nechá vzniknout dalším dílům, tak jen do mě.