Huntelaar

S Tarantinem mám vztah jak s tím pořekadlem, že opakovaný vtip není vtipem. Pořád umí poskládat a napsat dialogovou scénu jako nikdo jiný na světě, ale to všechno okolo je sebeukájející balast. Kouknu na to, pobavím se, ale už to nepotřebuju nikdy vidět znovu. Naivně si sním o tom, že svůj um někdy v budoucnu využije ve službách jiného scénáristy a producenta. Má zapotřebí takovou kopírku?

Snyder je neobyčejný klipař, což totálně zastírá jeho neschopnost pracovat s dějovým obloukem (s čestnou výjimkou Watchmenů, kteří ale stojí na geniální předloze). Když se tady k tomu ještě sejde snaha cifršpionů Warnerů, chytit vlak, který už dávno ujel, vznikl v mých očích film, jenž má hned několik fantastických scén, ale po kterém ve mně zůstává jistá pachuť nad nelogičností jednání některých postav a teskno nad tím, že chybělo strašně málo, aby z toho byl výborný film. Stačilo to mít pouze vizi a pevnou ruku producenta. Ten by dal na režisérskou sesli někoho jiného nebo by Snydera ukočíroval obdobně jako Spielberg Baye u T1. Samozřejmě je to jenom byznys a v současné záplavě filmů podle komiksu nejde očekávat, že každý další bude splněným snem fanboye, skvělým filmovým zážitkem obyčejného diváka a komerčním úspěchem investora. O to víc zamrzí, že tady u „El Clasica“ komiksových hrdinů to skončilo někde v půli cesty.

Tak jsem si dohledal tu „skutečnou“ událost, a když pominu fakt, že se o tom ví pouze z vyprávění a vyprávění vyprávění a vyprávění vyprávění vyprávění, tak tu linku s fantaziemi o manželce a synovi, kdy se Iñárritu plynule proměňuje v Malicka a zpátky, a která se mi proto tolik líbí, v konečném filmu vůbec neměla být. Ona osudovost pomsty nad mrtvým synem dělá z Glasse strašně plochou postavu ačkoliv samotná vendeta jí nikdy není. Kdyby si DiCaprio během filmu zkusil aspoň jednou přežít z obyčejných osobních důvodů, že prostě chce žít, nemusel bych se pak na jeho role ve Vlku z Wall Street, Letce nebo i nenominovaného Prokletého ostrova dívat jako na filmy, za které by si Oskara zasloužil mnohem víc. A samozřejmě víc hajzlů hraných pořád stejně Tomem Hardym, toho se nepřejím (protože záporné a vedlejší postavy to mají kvůli nejednoznačnosti vždycky lepší/snazší).

Tak nějak nechápu svůj ostych, proč bych nemohl veřejně přiznat, že jsou podle mě Strážci Galaxie nejlepší Marvelovka vůbec? Jestli je to kvůli chodícímu stromu nebo mluvícímu mývalovi nevím, rozhodně však vidím rozdíly mezi tímto a zbytkem osazenstva. Kromě tradiční výhry s castigem se totiž tvůrcům (a tady je nutné poslat velký díl scénáristovi a režisérovi Jamesi Gunnovi) podařilo „zapamatovat“ i několik vedlejších postav, a to převážně nějakou humornou vložkou. Samotná komediální složka je podle mě největší devízou GoG, kteří jako bonus využili svého vesmírného určení a mohli na to šlápnout i v akčních scénách. Jasně, záporák nebyl nic moc, ale to je tradiční bolest originů. A v neposlední řadě to má nejlepší neoriginální soundtrack od dob Pulp Fiction. Takže plná palba.

Mám takový pocit, že nám Richard Curtis dal nejen okamžitou nestárnoucí vánoční klasiku, ale taky film, který bude s divákem stárnout a každé další zhlédnutí v nové životní etapě dá onomu divákovi další a těžko zopakovatelný zážitek. Jak to on sakra dělá?! Jak Láska nebeská, tak Lásky čas se však dají svou atmosférou strašně těžko popsat, to se dá jenom zažít. A samozřejmě je tam taky Spiegel im Spiegel .

Myšlenka, že křesťanství není zas až tak křesťanství by mohl pár lidí pěkně vylekat. Ostatně celý ten koncept, kdy zdánlivě nereálný příběh je konfrontován pohledy odborníků z různých oborů a jejich pohledem na svět dává Pozemšťanovi zajímavý přesah. Kniha nebo divadlo by tomu možná dali ještě víc na působnosti.

Ta scéna, kdy se tam objeví "Shlukují se do stád. Opravdu se shlukují do stád." je vrcholnou kombinací popkulturního odkazu a jeho filmového využití.

Nepřestává mě překvapovat, jak a proč se lidi dobrovolně dostávají do situace, kdy ve své podstatě vědomě umírají. Protože ono to balancování s vlastním životem, v situaci kdy Vám ubývá kyslík a vědomí pomalu odchází je obyčejné lavírování se sebevraždou.

Vyváženost, to je to oč tu běží. V dnešní době přeplněné reálnými, sirovými a hlavně temnými zpracováními je třeba ten filmový svět trochu prosvětlit trochou té neposkvrněné čistoty. Mít zas jednou charaktery vybroušené do jednoznačnosti na dobré a zlé a děj, kde se vždy najde čas na staré dobré odpuštění a liliputí nožičky do miniaturních střevíčků. Branagh je, jen v tom nejlepším slova smyslu, strašný magor, že se mu podařilo napěchovat veškerou svou, snad až divadelní, opulentnost a výpravnost do takové klasiky. A to zas jednou budou na Vánoce souboje peoplemetrů jak z Pacific Rimu, kdy na jedné stanici bude flirtovat umouněná Šafránková s Trávníčkem a na druhé držkatá Jamesová s ňoumovitým Maddenem. Sám nevím, čemu dám přednost.

Dave Skylark je bezpochyby nejvtipnější charakter poslední dekády, a to všechno pro tu dokonalou symbiózu dětinské naivity, inteligence houpacího koně a nepopiratelného hereckého charismatu Jamese Franca. Když k tomu přičtu politickou satiru na Severní Koreu, ódu na Katy Perry a tradičně nechybící Rogenovu erotickou vložku dávám za 5.