Faidra

Při vší úctě, ani čekání na Godota není taková nuda jako četba místních komentářů, zabavilo mě akorát tipování, který uživatel bude pobouřeně kázat proti homofobnímu ladění snímku a kterému bude naopak stříkat homofobie z pera, ehm. O těch druhých si myslím své "své" = "když mi něco nevoní, nestrkám do toho nos ani jiné orgány"), k těm prvním jen tolik, že označovat Cruising za homofobní propagandu znamená zaměňovat symptom za příčinu, což je, jak každý medik ví, základní chyba k diagnóze, vedoucí časem k nevyhnutelnému exitu. Ve výsledku je totiž daleko zhoubnější trvat na tom, aby se jisté věci zobrazovaly výhradně v pozitivním světle, protože pozitivní diskriminace nepřestává být diskriminací, zato je velice účinnými klapkami na očích, které zužují zorný úhel do tunelového vidění, a že je něco dobré pro drožkářskou kobylu ještě neznamená, že je to dobré pro lidské mraveniště. Tím, co staví Friedkin na pranýř, je naše netolerance a potlačování všeho, co se nám nehodí do krámu, do tmy, a naši následnou fascinaci tmou, kterou jsme sami způsobili a přesto fňukáme, že nám někdo zhasl. Jenže jak zpíval Johnny Cash, What's done in the dark will be brought to the light, a jak pravil Fritz, hledíš-li dlouho do propasti, pohlédne i ona do tebe. Zda se jí to, co vidí, bude zamlouvat nebo ne, toť otázka pro posthamletovský svět... Od Friedkinova mnohoznačného rozloučení s érou, v které bylo HIV jen náhodným nesmyslným shlukem písmen, se dá čekat leccos, musím se ale přiznat, že jsem nečekala, že Achillovou patou, na kterou bude Cruising kulhat, bude zrovna Al. Kdyby místo poněkud bezvýrazného proplouvání polosvětem zvolil kurs podobnému tomu, s kterým křižoval Mořem lásky, bylo by to za plný počet.

Berlínské vánoční intermezzo 2. Na počátku bylo slovo... mého muže, že nastal čas si taky jednou udělat večer bez společnosti potomka, o kterého bude pro tu chvilku vzorně postaráno, a zamávání dvěma lístky v ruce. Ritchieho předchozí výlet do holmesovského revíru se mi líbil, takže jsem projevila vzorně nadšený manželský souhlas. Ovšem zážitek z filmu v mnohém připomínal film samotný, přinejmenším v osudu nevěsty, která trčí v tmavé barabizně v Anglii, zatímco novomanžel si užívá líbánky v Evropě s někým úplně jiným. Hra stínů hraje stejnou hru jako řada sequelů, tudíž se oproti jedničce tlačí na pilu s dvojnásobnou silou, aniž by toho jaksi bylo tolik k přefiknutí. Pokud už v jedničce hrála zápletka druhé housle a ženské postavy byly víceméně zbytečné, tak zde si nevrzne ani zápletka, ani Irene s Mary (dámy prominou). Budiž. Homoerotický subtext přestal být subtextem, protože nazývat subtextem něco, co vás mlátí kladivem do hlavy, je trochu nepatřičné. To mi taky nevadilo, spíš naopak. Ale že se steampunková buddy-cop commedy zvrhla v pseudobondovku tak infantilní, že jsem co chvíli kontrolovala svůj hrudník v současnosti dosahující velikosti F (Fuj, to jsem se lek), jestli mi náhodou nepropukla samovolná laktace, to mi vadilo nemálo. Abych jenom nekritizovala, tak trio Downey-Law-Fry je k sežrání, ačkoli tradici, že v každém Ritchieho kousku se některý z bratří Holmesových svlékne, bych s dovolením omezila na Sherlocka, protože Downey v tomto ohledu přece jen smyslům lahodí víc, a jednotlivé scény, kupříkladu etuda s jedním mezkem pro bratra Sherlocka, jsou zábavné víc než dostatečně, jenom se nemůžu zbavit dojmu, že celek vykazuje podezřelou podobnost s ježčím gulášem, který přišel Holmesovi s Watsonem ve filmu tak k chuti, protože šťavnaté kousky remízují s flaksami a co chvíli si zapíchnete bodlinu do patra. Přežít se to dalo, ale musím bohužel konstatovat elementární fakt, že v době, kdy se na obrazovku vrátila druhá série Sherlocka pro 21. století, mi přijde tahle šachová partie Holmes kontra Moriarty, kde střelcům cuká prst na spoušti, koně jsou splašení, dámy se ocitají mimo šachovnici, věže se bortí v prachu a pěšci netuší, která bije, krapet zbytečná. Tentokrát to bohužel byl pat, Guyi, ale třeba se odveta vydaří líp...

Během vánoční návštěvy tchánovců jsem jednoho podvečera vyrazila v doprovodu tchyně, psa a kočárku na procházku podvečerním Berlínem. Naše karavana se už pomalu vracela k domovskému prahu a tchyně poznamenala, že v domě, který právě míjíme, bydlí velice milí lidé, s kterými by mě ráda seznámila, když tu jeden ze zmiňovaných milých lidí rozrazil dveře a chrlil zuřivé věty, v kterých převládalo "Scheisse, Scheisse und noch einmal Scheisse!" a jeho drahá polovice mu nezůstávala nic dlužná. Proč o tom mluvím právě tady? Ta impulzivita, spontánnost, upřímnost, civilnost a přesvědčivost byly přesně tím, co tolik postrádám v Jarmuschově kofeinovo-nikotinovém slepenci.

Milý Terry, já vím, že my dva jsme přímky, kterým bylo dáno se protnout jen v okamžiku, kdy jsme jeli po jisté Tenké červené linii a jinak si dál uháníme každý svým nekonečnem. Vím, že jsi tím pádem poněkud někde jinde a výš než já a každý můj pokus o výhrady bude zákonitě připomínat rady obyvatele rovníkové Afriky Eskymákovi, jak má efektivněji stavět iglú. Přesto Tě v tomhle otevřeném dopise prosím o shovívavost s mou přízemností. Vždyť víš, že sice miluju poezii a filosovování, ale obojí vždycky zakončuju prohlášením, že smyslem života je ho žít a výhrady a stesky odbývám citací jednoho svého seriálového oblíbence: "You can do anything, you lucky bastard, you're alive!" Proto se na mě nebudeš zlobit, když Tvoje dílko plné krásných obrazů a lidí, co po krylovsku mlčí v šepotu, označím za filmový ekvivalent našich filosofických keců po osmi pivech. Myslím si, že vím, co jsi tím chtěl říct, ale nesedl mi Tvůj způsob a tón - vždyť mě znáš, jakmile mi někdo začne mávat před nosem černou a bílou, začnu se ptát, jestli někdy slyšel o šedi, zlatu a duze. Splácnout všechny bolesti světa a jedné ne tak úplně idylické rodinky do schématu o milosti kontra přírodě a evoluci spolupracující s božským vnuknutím mi přes všechnu dobrou vůli přijde bolestně banální. A smutné. To, co mě na našem světě fascinuje nejvíc, je bezpočet možností, které poskytuje. Můj milý příteli, od doby, kdy jsme se viděli naposledy, se leccos změnilo. Vylezla jsem na další hory, překonala další řeky a pokoušela se do nich vstoupit znovu, vzhlížela jsem k dalším chrámům, znovu a znovu jsem si špinila ruce a pokoušela se očistit svou duši, lámala jsem srdce a slepovala kousky toho svého a viděla jsem zrodit se nový vesmír, když jsem se poprvé podívala do očí svého syna. Změnilo se mnohé, ale v něčem se nezměním nikdy. Vím, že ve své moudrosti se mě nebudeš snažit změnit ani Ty, jen mi ukážeš, jak to vidíš ty sám. A kdyby pro nic jiného, už za tohle si Tě budu vždycky vážit. S láskou Tvá Faidra.

Jak moje babička říkává, chlap potřebuje nějakého koníčka... a jak říká můj úplně nejvíc nejlepší přítel: "Máš problém? Tak si ho vyřeš!" Nelítostný ovčácký pes Dexter řeší problém a zabíjí nejen svůj volný čas střežením lidského stáda, protože kdo líp ochrání ovce před vlky než nejbližší příbuzný vlků? Do miamského tavicího kotle je vydatně přikládáno denním topným přídělem vražd a násilností a když ani kriminálka Miami nestačí, nastupuje noční šichtu jeden velmi specializovaný forenzní znalec. Jeden z mála případů, kdy se adaptace vyrovná předloze a místy ji i předčí, protože i když jsou Lindsayho knihy temnější a sarkastičtější, jsou ve své ich-formě i omezenější v možnostech zachycení Dexova okolí a jejich ostatní protagonisté o poznání jednorozměrnější než ve své viditelné podobě. Sice se z mého hlediska shodují v tom, že do třetice všeho dobrého i zlého ne vždy platí, protože třetí knihou i sérií počínaje celý projekt občas ztrácí dech rychleji než Dexovy nepolitováníhodné oběti a počet nelogičností kolikrát převyšuje počet zrůd v Miami (a že jich tam je), ale po zhlédnutí zatím poslední řady se zatím pořád nedá říct, že by nastal definitivní downfall drahouška dorasovaného Dextera.... Následuje shrnutí dosavadních šesti sérií, spoilers included. 1. Znamenitě se těží z hlubokého dolu faktu, že každý důvěrně známe každodenní přetvářku před okolím a obavu, že černý pasažér na zadním sedadle vozidla našeho vědomí se může kdykoli zmocnit volantu a pak to teprve bude ta pravá jízda. A úsloví, že v každé rodině je něco, jaksi nepočítá s variantou, že některá rodinná pouta nepřetnete sebeostřejším nožem a faktem, že nejděsivějším zjištěním vašeho života nemusí být to, že jste sériový vrah, ale že váš rodič nebyl vševědoucí božstvo, ale - ta hrůza - jen člověk 2. Dark Passenger může být pro druhé Dark Avenger aneb Dexter se emancipuje poněkud později a poněkud jinak než většina z nás. Z učedníka je mistr, který čím dál víc zapadá do nejednoznačnosti, ale přesto si neumí představit, že by kdy našel spřízněnou duši. Jak pravil jeden moudrý muž, Bůh nás trestá za to, co si neumíme představit 3. Ďábel nosí jméno Prado. Kdo najde přítele, najde poklad, a Miguel je opravdový poklad - jen ho zakopat 4. Chudáku Dexi. Kdysi byl můj život sex, chlast a rock, tvůj čepel, krev a lov, ale teď jsou naše vyhlídky zkrouhnuty na plínky a dudlíky. Drasticky domestikovanému Dexterovi Rita zdatně přitahuje otěže a zavádí dvě pravidla: 1/ za všechno může Dexter, 2/ pokud za to náhodou nemůže, platí pravidlo č.1. Bravo, Rito. Bejt ten nesympatičtější v páru, když je ten druhý sériový vrah, není nic lehkého, ale ty to zvládáš na jedničku a dcerunka ti zdatně sekunduje. Je vidět, že Dex fakt není normální. Normální chlap by na ty dvě dávno vzal sekeru. Americkou krvavou krásu stranou, tohle byla nejlepší série nejen proto, že finic coronat opus. A vedle Trinityho vypadá i Hannibal Lecter jako hodný strejda s malinko výstřední gastronomickou zálibou 5. Skutečného kamaráda poznáte podle toho, že když se rozhodnete někoho zabít, stráví s vámi romantický večer na místě činu. Dexter je dobrý kamarád... a možná by mohl být něčím víc. Ovšem žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Ve smečce se sice loví líp, ale na to, jak to zatím vždycky dopadlo, když si Dex myslel, že našel parťáka ve zločinu, se nedá zapomenout 6. This is the way the world ends - not with a bang, but with a whimper. V Miami se schyluje k bitvě andělů světla a tmy, svévolníkům nebude dopřáno pokoje a nočním lovcům zase ne rodinná idylka. Fightclubový twist nevadí, ve výsledku je i šokující, protože je natolik předvídatelný, že je neuvěřitelné, že ho opravdu použili. Ale Colin Hanks je z hereckého hlediska jablko, které se zakutálelo někam pod fíkovník, a deus ex machina švihá spolu s Dexterovým andělem strážným přesčasy tak očividně, že to bije do očí i v téhle nábožensky orientované sérii. Rozhodně to ale není důvod k povzdechnutí typu "seriály, seriály, kolik času už nás stály," protože na mnohé naše společné večery s Dexterem a jeho sbírkou budu vždy s láskou vzpomínat. I když chvíli trvalo, než mi to přešlo do krve.

Kamarádovými slovy: "Buď ráda, že seš na mateřský a nedostaneš se do kina..."

Což o to, mně by veřejná onanie nevadila, ale měla by stát za to. Když na mě Quentin vytasí takovouhle žížalku, tak nemůže čekat, že se nebudu mlátit smíchy. Shoshanna si nepochybně zasloužila svou pomstu, ale nevím, co jsem komu udělala já, že jsem si zasloužila půltřetí hodiny namachrovaných žvástů. I tak je to samozřejmě pořád snesitelné, zvlášť s představou, co s tím mohl napáchat některý Tarantino wannabe a kreace Christopha Waltze, um maestra Morricona a pár povedených scének v čele se Stiglitzem a Pittovým pokusem o italský akcent tomu chvilkami dodají i šťávu, ale zbytek hereckého osazenstva má pod nohy naházeno příliš mnoho klacků, takže Gedeon Burkhard nedostal šanci dokázat, že má na víc než na otírání Rexových slin, to, co bylo spácháno na postavě Tila Schweigera, už bych klasifikovala jako válečný zločin a Melanie a Helen jsou femme fatale asi jako Hannibal Lecter vegetarián. Jestli to mělo vzbudit chuť skalpovat si svého nácka (kdyby jen ti kokoti nechodili v reálu dohola...), tak já jsem spíš měla chuť vzít letlampu a zajistit, abych se už víckrát u Tarantina nenudila k smrti.

Filmová sociologická studie, které míval obojživelníky konzumující národ ve zvyku vydávat za kriminálky - a dobře dělal. Ve vsi, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam dávno umřely nudou, skrývá hebká bělostná pokrývka lecjaký starý hřích a nový poklesek, ale v okamžiku, kdy krví mladé cizinky a studenou modří získá barvy francouzské trikolóry, začne tát a odkrývat ještě nepříjemnější věci než obvyklé psí exkrementy, jak bývá zvykem u nás. Tradice jsou jen o málo zkostnatělejší než objekty, které začnou závodit, který z nich dřív vypadne ze skříně, pod ledem vře láva a ti, pro které jsou tradice už jen prázdným pojmem, by za sebou místo mostů s chutí spálily stodoly, protože ty jsou už jen symbolem nikdy nekončící a beznadějné dřiny místo rodné hroudy. Souboj ocelové matriarchy Signoret s ledovookým vlčákem Delonem má grády, o jakých si mnohé moderní thrillery mohou nechat leda zdát, tím spíš, že jde o utkání nelítostné, ale z bezděčným respektem každé strany pro tu druhou a ať vyhraje kdokoli, oba tratí... SS bych dala všechna existující herecká ocenění, Delonovi bych dala... bych dala.

Oh my Hood... Na Wolverinově místě bych o ztrátu paměti prosila na kolenou, protože hrozit mně, že si budu pamatovat svou osobní historii v podobě slepence blbostí, klišé a reklamních spotů na Old Spice, jakým je tohle (příčí se mi nazývat to filmem), tak si ze zoufalství dost možná pokusím způsobit si ztrátu paměti sama. Takhle to může posloužit pouze jako důkaz, že bez slušného scénáře a sebejisté režie stojí sebenabouchanější blockbusterový kolos navzdory adamantiové kostře na hliněných nohou, i kdyby rozpočet překračoval český státní dluh a herci se mohli přetrhnout (rozsápat, utopit, zastřelit, vyhodit do povětří). Bez Singerova dohledu nebo dohledu někoho aspoň trochu schopného byl svého času dravý rosomáčí zmetek vykastrován do podoby podbízivě se lísajícího domácího mazlíčka, kterého se mi přes všechnu lásku ke zvířatům chtělo celou dobu nakopnout. Ano, je to tak - vzdor evidentním úmyslům natočit to tak, že se divák předávkuje testosteronem, Wolverine beznadějně postrádá koule a bejt chlap, hodnotím to ještě níž.

Ona ta inkvizice měla něco do sebe...