Faidra

Tož jako dobrý, pane Jákle, fakt. Jen jsem po premiéře filmu měla podobné pocity jako po své premiéře sexuální. To jsem taky tak seděla, koukala a pak se zeptala: "A to má být jako všechno? Kvůli tomuhle se toho tolik nadělá?" A to se musí nechat, že jsem si k tomu nepřizvala stejného debutanta jako v té době já a jako vy v té režisérské oblasti, takže proč nebýt zase jednou milosrdná, protože sice nevím, zda to ve vašem případě nebylo štěstí začátečníka, ale co na tom, počítá se výsledek, a ten s radostí z těch sedmdesáti procent tentokrát zaokrouhlím směrem nahoru. Protože vidět v plném nasazení ten úžasně chlapský tandem Lavroněnko-Dlouhý, tedy pány herce, kteří kdyby se narodili v Americe, mohli by s Oscarama hrát kuželky, to byl zážitek z rodu těžko zapomenutelných, i když dámy jim to trochu kazily. Ne že bych od Alice Bendové čekala kdovíco, ale Táňa Vilhelmová mi přijde jaksi pořád stejná, ať už vystupuje coby právnička, holka z ulice nebo v reklamě na deodorant. A kdybyste ještě vzkázal panu Brabcovi, že když herci sedí a mluví, může si sednout taky, protože mně z toho jeho věčnýho poletování s kamerou docela cinkalo v hlavě. A ještě bych vám chtěla říct, že jste mě svým pojetím akčních scén zaujal, což je mnohem víc, než o sobě může říct řada vašich mnohem slavnějších hollywoodských akčních kolegů, od jejichž filmů většinou odcházím po pár minutách dělat něco smysluplnějšího, kupříkladu zkoušet, kolik tužek zvládnu balancovat na hlavě. Takže kdybyste chtěl, můžete od nynějška nosit nos nahoru s odůvodněním, že vás pochválila Faidra Postradatelná. To by by bylo asi tak všechno... jo, ještě jsem chtěla napsat, že vám držím palce pro příští film. A kdyby byl zase na motivy skutečných událostí, kupříkladu o šíleném střelci v poslanecké sněmovně, bylo by to fakt žrádlo!

Los Angeles... City of Angel. Pokud je Buffy pod nánosem hororu a mystiky příběhem o dospívání a seznamování se s bolestnou realitou světa, je její mladší bratříček seriálem o dospělosti (aby ne, když se titulní hrdina courá po světě od roku 1727) v rouše noirového hororu; story natolik tvrdou, zlou a nemilosrdnou, že ji nikdo nevystihl lépe než Jiří Pavlovský, když Angela označil za seriálovou obdobu vyhlazovacího tábora. Ani Buffy se s postavami nemazlila, ale v Angelovi hrdinové padají jak švestky, zadarmo nedostanou ani dárky k Vánocům, jejich okamžiky štěstí víc než co jiného připomínají chvilkovou opilost následovanou brutálním vystřízlivěním a vleklou kocovinou, pochybují, tápou, prohrávají, chybují a draze za to platí a bez ohledu na to, jak se cítíte připravení, vás duchovní otec příběhu Joss Whedon vždycky dokáže zasáhnout na citlivém místě. A vy jen sedíte a modlíte se, aby životem a nemrtvostí otřískaný drsňák Angel, napůl Ir, napůl démon - rozhodněte sami, co je horší - Doyle, andělská mrcha Cordelia, Wesley prodělávající upgrade z komického Anglána na tragického hrdinu, Harmony z vtipů o blondýnách a peroxidový trickster Spike vyvázli ze zápolení s ďáblovými advokáty Wolfram and Hart se zdravou kůží nebo aspoň při svém věčném tanci mezi dobrem a zlem nepřepadli na temnou stranu... a opakovaně vaše modlitby nebudou vyslyšeny, protože tak jako v jiných světech je tady jen máloco černé a bílé a dobro a zlo odlišuje účel, ne prostředky - a leckdy ani ten ne. Takže pro vyšší dobro kladní hrdinové zlikvidují božstvo, které mělo v plánu zavést na Zemi mír a blahobyt, ve výsledku víceméně řídí pobočku Pekla na Zemi, kterou je nepřekvapivě právnická firma, a snaží se všemi prostředky připravit na nadcházející Apokalypsu, tentokrát s velkým A. O.K., asi nikoho nepřekvapí, že Los Angeles je souzeno propadnout se do pekel, jenže jako vždy u Whedonových dítek nejde ani tak o to CO, jako JAK, a tady mě to JAK přimělo ve vyvrcholení seriálu nehybně sedět, zírat a zapomenout na občasné dřívější námitky a rozpaky. Jako vždy byla možná cesta důležitější než cíl, protože cílem bylo ukázat, že boj nikdy nekončí a zatracen je ten, kdo se vzdá. A jako vždy je všechna ta temnota opentlena vypilovanými dialogy a skvělým slovním humorem (u Spikeova monologu při přihlížení Angelovy záchraně dámy v nesnázích jsem dvakrát spadla z gauče). A jako vždy u každého svého dosavadního setkání s Whedonovou prací mi nezbývá než vřele doporučovat - ať už holdujete temným detektivkám a hororu, hraní s jazykem, hledání skrytých významů nebo se chcete "jen" dobře bavit. P.S. Nicméně je fér přiznat, že jedna věc mi na Andílkovi a jeho starší ségře pila krev víc, než se to kdy podařilo některým z hlavních hrdinů na jejich obětech, a to neustálé vstávání z mrtvých skoro každého ze zúčastněných, protože vstávali tak často, že z toho museli mít potíže s klouby. Já jsem v některých věcech beznadějně staromódní a zastávám názor, že když jednou někdo umře, měl by zůstat mrtvý. Vždyť takhle si repliku jedné z postav v Once more with feeling "hey, I've died twice," už může zazpívat skoro každý, kdo si v buffyversu třeba jenom smočil palec u nohy.

S Connerym se nemůže šílet jinak než krásně.

Dvě slova: Radek Zelenka.

BEWARE THE SPOILERS. Guyi, chlape, dovol mi pogratulovat ti opožděně k rozvodu, protože pokud se tvůj změněný stav na manželském trhu projeví takovou změnou v kvalitě tvých posledních filmů, je ke gratulaci řada důvodů. A pokud jde o ty, kteří tvůj počin v hájemství sira Doyla kritizují, ukaž jim kromě třetího prstu na ruce taky ty stránky v knihách o Holmesovi, na kterých se píše o drogách, organizovaném chaosu přecházejícím v neorganizovaný bordel, vystřílených inciálách Jejího Veličenstva královny Viktorie, buldokovi (ačkoli to, zda nesl jméno ministerského předsedy, známo není), pěstních zápasech a dalších kratochvílích, a pověz jim, že A.C. Doylovi je šumafuk, i kdybys z Holmese udělal pilota Formule 1, protože onen pán své vlastní výtvory považoval za brak dobrý výhradně k tomu, aby ho finančně zabezpečil do doby, kdy bude moci psát hodnotnou uměleckou literaturu, následkem čehož kašlal na časovou kontinuitu a vzdor svému hrdinovi i na elementární logiku, takže dodnes mnozí pátrají s úsilím hodným lepší věci, kolikrát že se to vlastně Watson ženil a proč je Holmes v jedné povídce ujetý misogynní narkoman a v druhé lehce výstřední viktoriánský gentleman s pochopením pro slabosti lidského pokolení, zatímco ty jsi nám pro dobro věci, abych parafrázovala kleopatru, vrátil rockovou hvězdu, z které se po desetiletí nepochopitelně dělal suchar a místy vyčítané omlazení hrdinů poněkud bledne před skutečností, že letošní pětačtyřicátník Downey by byl v Sherlockově době pokládán za důstojného kmeta. Pokud tedy budeš cítit potřebu se hájit, proč tak a ne jinak, k čemuž nevidím důvod, lepší způsob trávení času je vymýšlení zápletky pro další dobrodružství. Já jsem byla spokojená takřka dokonale, takže ti děkuji. Neděkuji pouze za Rachel, takto ztělesnění nutnosti míchat do příběhu milostnou zápletku, i kdyby na pivo nebylo, za poněkud nešťastný nápad pojmenovat jednoho z padouchů lord Srab, a za nepopiratelný fakt, že ve většině zemí by velkého detektiva za záchranu parlamentu dav neoslavoval, ale spíš zlynčoval. A v neposlední řadě díky za to, že i když už nejsem malá holka a nehraju si na to, že s Sherlockem a Watsonem prožívám jejich dobrodružství, protože už jsem velká holka a ty si hrají trochu jinak, mohla jsem ty dvě hodiny vrátit čas nazpátek a nezlobit. Protože kdo si hraje... a dál to znáš.

Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé, kam chtějí... a z posledních sil hodná Justine z městečka, kde nechcípl pes, ale celá smečka, dospívá k závěru, že dlouhá a klopotná cesta do nebe za to možná ani nestojí, zvlášť pokud je vám uloženo absolvovat ji po boku manžela, kterého horko těžko snášíte, a v práci, kterou nesnášíte. A říct si v takové chvíli, že máte být rádi a že vám vlastně nic neschází je jako tvrdit, že zastavivší se hodiny nepotřebují spravit, protože přece dvakrát za den ukazují správný čas. Mnou jinak dost neoblíbená Jennifer mě příjemně překvapila, její obvyklé přehrávající nesympatické hysterky kamsi zmizely a místo nich se objevila civilní a přirozená herečka, mnou velmi oblíbený Gyllenhaal byl coby rozháraný teenager lepší v Donniem a Holdena Caufielda jednadvacátého století vidím spíš v Igbym Kierana Culkina, ale i tak skvělé.

Možná pro každého tvůrce přijde jednou chvíle, kdy zatouží vyznat lásku své práci. A bez ohledu na věk, um a zkušenosti bývá vyznání lásky spojeno s koktáním, ruměncem a rozpaky, až na ten detail, že tady nepostihlo umělce, ale diváky. Jasně, Vše o mé matce nebo Mluv s ní to není, ale neštěkali bychom v tom případě, že A.P. točí pořád jedno a totéž? Je to totéž a není; nechybí vášně, žárlivost, osudová tajemství, zničující síla tvoření, barvy, až oči přecházejí a Penelópe, ale současně výsledná koláž tvoří jiný obraz, než na jaký jsou pravidelní návštěvníci Almodóvarovy galerie zvyklí. Někdo tím bude zaskočen a bude snímku vytýkat melodramatičnost, banalitu a neoriginalitu, já ale patřím k těm typům, které víc potěší vánoční překvapení v podobě šály a rukavic než když půl roku dopředu vědí, že dostanou Rolls-Royce, a k těm potížistům, kteří si při prohlášení "tohle jsme viděli už tisíckrát" nejsou schopní vybavit jediný snímek. Zato jsou schopní úpěnlivým pohledem přimět svého spolunávštěvníka kina, aby zaplatil částku za nepřítomné další dva diváky nutné k tomu, aby se hrálo, a přispět tak k vítězství Almodóvara nad krizí (za cenu mrtvých duší). A druhý den vyhrabat z lednice poslední letošní rajčata a s domácím gaspachem se usadit na zahradě, na kterou dopadají sluneční paprsky posledního slunečného dne letošního roku.

Já pořád, odkud je mi ten chlápek povědomej a konečně jsem si vzpomněla, že jsme se kdysi potkali v Plzni na fakultě. Jojo, je nám vždycky dáno po větší moci toužit, tudíž lépe v pekle vládnout nežli v nebi sloužit... proto se tomu pánovi bude ve vlastech českých, kde jsme už dávno dokázali změnit nejoblíbenější hřích ješitnosti v ctnost, bude vždycky dařit až na věky věků amen. A já definitivně přestávám sbírat a vyprávět vtipy o právnících. Pravdivost a vtipnost nejdou moc dohromady.

Krása není hříchem, hříchem bývá přísný půst.

Myšičko, máš recht, Benicio umí hrát, až z toho všechno bolí (taktně pomlčím o tom, že mě po těch podezřele dlouhých 126 minutách nejvíc bolelo to, na čem sedím). Soderberg pochopil, že méně je někdy více a spoutal látku, která hrozila překypět a připálit se, do dokumentární formy, která sedla daleko víc než nějaký pseudohistorický opus soudruha Che a která i těm, kteří mají na kubánskou revoluci a další podniky vzešlé z životních postojů Fidela a jeho ne/věrných svůj názor, umožňuje mnohé pochopit (na rovinu, patřit k jeho stoupencům, uvedl by mě Guevarův projev v OSN do totální nirvány bez toho, abych předtím musela absolvovat stovky životů ve všech podobách, takhle jsem půl uznale a půl zděšeně střídavě přikyvovala té inteligenci a umu a střídavě vrtěla hlavou nad tím, jak mimo se inteligence a um někdy zaměří). Jinak asi jediný životopisný film, v němž hrdinovo neustálé chrchlání není příznakem tubery, ale astmatu. A zda jsem pochopila, proč Che a spol. budovali pro své děti socialismus? Samozřejmě. Protože si ti parchanti nevděční nic jiného nezasloužili.