Faidra

Nedávno jsem plesala nad tím, jak se francouzskému kriminálnímu dramatu podařilo zazářit V plném slunci, díky Soudci mám pocit, že zmíněný žánr kráčí mílovými kroky tam, kam slunce nesvítí. A Vincenta Pereze bych tam pro jistotu ještě kopla.

Soudili se, soudili se rozvedení o svý jmění, o svý jmění, o portmonky, o kastroly, o potomky. Byl to spor ukrutnej s křikem a pláčem, ó, jak si překrásně po krku skáčem... Těžko snesitelný kousek, u kterého bych asi nezůstala, kdyby před titulky nezazněli Simon a Garfunkel a neobjevil se Geoffrey Rush, během titulků nezazněl Elvis a po titulcích se neobjevil George Clooney. Pomyslela jsem si, že aspoň hudbu (i když ten Jahelka z úvodu by se hodil ještě líp) a herce si uměli vybrat a rozhodla se vytrvat. Byla jsem po zásluze potrestána držitelkou ceny za chvění řas, zvedání obočí a špulení rtů CZJ, nesnesitelně pastelovým L.A., obvyklým K.O. udíleným hollywwodskými slaďárnami, nesnesitelně krutými ve svém předpokladu, že si člověk oblíbí hejno chabě načtrtnutých figurek místo něčeho aspoň trochu připomínajícího lidi, a nesnesitelnou změnou J. a E. Coenových z ostrých hochů v číšníky servírující romantické komedie, v nichž je romantiky asi jako v rozvodovém listě a humoru jako v dohadování se brzy bývalých manželů, čí bude stůl a čí bude skříň. Romantické duše si můžou libovat nad tím, že se konečně mohou dívat na něco ze svého oblíbeného ranku dívat s hrdostí ("vždyť je od těch Coenů, že jó, holky?"), já složím poklonu nesvaté trojici Rush, Clooney a Thornton, kteří takřka ze všeho udělají záležitost snesitelnou, a půjdu pustit Rockyho a Reda na Coenovy, aby si bratři v saku objasnili rozdíl mezi dobrmanem a rotvajlerem a zažili nesnesitelnou krutost na vlastní kůži.

Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti, takže haúúúúúúúúúúúú! Naneštěstí pro Prokletí vyju solidárně s těmi, kdož vyjí nad trapností scénáře a slabostí hereckých výkonů. Jestli ještě někdo takhle zprzní mé soukmenovce, nechť vezme na vědomí, že přede mnou se nikam neschová a stříbrná kulka mě nezastaví.

Rogere, mezi Jamesem Bondem a Sherlockem Holmesem je trochu rozdíl...

Od téhle chvíle budu vypadat jako akční hrdinka, kdykoli budu hrát s otcovými rotvajlery naši oblíbenou hru "já jsem moc ošklivý pejsek a ty mi uděláš tu radost, že budeš nešikovně utíkat, válet se po trávě a ječet tak, že celá čtvrť bude na nohou."

Chuck Norris pořádá texaský masakr bez motorové pily, lítá při tom, jako kdyby ho honila druhá míza a první infarkt, je pevně rozhodnut kill David a rozhodně se s tím nemaže dva díly jako Uma Thurmanová a kupodivu je to blbost dost zábavná na to, aby se to dalo sledovat u mé časté činnosti u filmů - žehlení.

Zobrazení netolerance a bigotnosti v současné italské společnosti mě k smrti vyděsilo, červenoknihovnové postavy a závěr pouze k smrti otrávily.

Film, který je jedním velkým KDYBY. Dalo by se na něm pochválit víc věcí než exotické končiny a Skarsgard by mohl být opravdu dobrý, KDYBY ho scénář nenutil apaticky prokráčet filmem jako nedělním výletem po boku otravné manželky a rozmazlených dětí. Bylo by to strašidelné, KDYBY se pokračovalo v duchu původního snímku a sázelo na tajemno, neznámo a strach prosakující zdánlivě všedními událostmi namísto primitivní bafačky a potoky krve. Postavy by mohly diváka zaujmout, KDYBY se nejednalo o omletou sestavu zapálený mladíček, parta vyděšených domorodců, navenek silná a uvnitř zranitelná žena, ohrožené děti a hrdina prostý iluzí a neprostý povinného traumatu. To trauma by bylo opravdu strašné, KDYBY brutálně nevykrádalo jedno notoricky známé dílo. Člověk by s hrdiny sympatizoval, KDYBY se nechovali podle klasického hororového schématu "blbec tady, blbec tam, všude, kam se podívám" a byli schopní pochopit jednoduchý fakt, že zasypaný kostel uprostřed divočiny není místo, kde by člověk měl bloumat, když nemůže v noci usnout. Z agresivních hyen by šel strach, KDYBY byly strašlivé místo strašlivě digitální, takže se i divák, který má k bezcitnosti daleko, při scénách, kdy rvou lidi zaživa, popadá smíchy za břicho. Oněch kdyby jsem dala dohromady šest a tímto ďábelsky symbolickým číslem by se slušelo skončit, ale přestože tím poruším symboliku i svou zásadu, že jak kdo hodnotí jaký film, je jeho věc, neodpustím si sedmé. KDYBY se mi někdy dostal do rukou autor jisté recenze, která tomuto hrobu filmového hororu přiřkla 90%, podrobila bych ho intenzivnímu exorcismu.

Upozorňuji uživatele, že následující text je poněkud rouhačský. Čert vem, že Účastníci zájezdu postrádají děj a zápletku a jsou pouhou přehlídkou scének. Čert vem, že v oněch přehlídkách neúčinkují postavy, ale figurky pečlivě vybrané tak, aby pokryly co nejširší spektrum (děti, důchodkyně, dorůstající mládež, postarší manželé, dementní průvodkyně). Ale ani sám vládce pekel nemůže odčarovat fakt, že se místo příjemné letní oddechovky dostavila jarní únava, která tou oddechovostí a vtipností příliš nevyniká. A protože nejsem chlap (i když jsem potřebovala písemné potvrzení lékaře, aby mi to okolí uvěřilo, a to jsem ještě musela uplatit doktora koňakem), nespasí to u mě ani hrudník Jitky Kocurové, a pokud někdo pro mě téhle dovolenkové nudě hází záchranný kruh, není to Pamela, ale česká Bridget Jonesová Anny Polívkové, která si dokáže vybojovat svoje místo na slunci a bez námahy přimět diváka, aby jí držel všechny palce, a to i přesto, že na rozdíl od Bridget pro sebe nedostala vlastní film.

Pravá blondýnka je pronikavě lepší než její kysličníkový sequel, docela vysoko ční nad mnohými současnými pokusy o komedii, poměrně rychle uteče a je ve své imbecilitě takřka roztomilá, protože se na rozdíl od své hrdinky nijak nesnaží dokázat, že je sofistikovaná. Ale i tak mě čivava nutí rozhlížet se po Čtvrtníčkovi, Reese rozhlížet se po Phoenixovi a celý film děkovat vyšší moci a genům za to, že jsem tmavovláska a tudíž o mně takový film nikdo natočit nemůže. I když bych si zasloužila ještě mnohem horší.