major.warren

Recenze: Do kin vstupují Stovky bobrů; film, jaký svět neviděl!       Až po dvou letech od svého uvedení se do našich kin – nutno podotknout, že zásluhou distribuční společnosti Aerofilms – dostává nečekaná perla americké ultra-nezávislé scény, novinka režiséra Mika Cheslika a herce Rylanda B. C. Tewse (autorů „pankáčské“ Příšery z Michiganského jezera), nazvaná Stovky bobrů. Již svérázný název napoví, že to nebude jen tak; ostatně není divu, že snímek jako takový se u nás dočkal prvotního uvedení v rámci Festivalu otrlého diváka. Avšak i publikum nenáročné, které si chce v kině leda zdvořile oddechnout a pobavit se, bude jásat. Tolik nadšení, energie a kreativity v tak produkčně malém počinu (rozpočet se dle tvůrců pohyboval cca kolem 150 tisíc dolarů) by mohly „Bobrům“ závidět všechny hollywoodské velkoprodukce posledních let. Co mají ovšem nezasvěcení diváci od Stovek bobrů očekávat? Je to komedie? Němá groteska? Western? Hororová vybíjená? Romance? Nebo snad všechno dohromady? Organická syntéza většiny tradičních žánrů, jíž není nic cizí ani nedosažitelné, by bylo zřejmě nejvýstižnějším popisem. Ale skutečně dobrý film, což Stovky bobrů bezpochyby jsou, nedokáže nic na světě poslat do konkrétní škatule. „Zálesák nemá lehký život!“ Tak ve zkratce představí text písně na pozadí úvodní animované koláže hlavního hrdinu – dobrodruha a neúspěšného palírníka alkoholu Jeana Kayaka, který se stává nedobrovolným obyvatelem ledové divočiny. Postupně se mění ve ctižádostivého lovce kožešin, jenž usiluje o srdce dcery místního obchodníka, a když zjistí, že došlo k masivnímu přemnožení uvědomělých bobrů, spustí se vlna nevídaného smíchu. Stovky bobrů obsahují stovky větších či menších odkazů, od grotesek němé éry (Chaplin a zejména pak Buster Keaton) přes klasiky příznačné pro naši dobu (Indiana Jones, Mrtvý muž, Revenant, díla Wese Andersona) až po model tradiční videohry, na jejímž principu je zejména druhá půle filmu vystavěna. Tyto citace nádherně prorůstají do celkové struktury, jejíž rytmus se organicky přetváří v souladu s proměnou žánrů. Občas zpomalí, jindy jede na plné obrátky, že se tají dech. Znalcům může na paměti vyvstat i Čapkova Válka s mloky, s níž Stovky bobrů sdílí dystopické schéma radikálního přemnožení a sebeuvědomění konkrétní zvířecí skupiny. Nízký rozpočet a skutečně punkové podmínky natáčení jsou na „Bobrech“ znát, avšak důležité je, že režisér mění jednotlivá omezení ve strategickou výhodu kreativního procesu a zároveň také v možnost, jak později všechny překvapit. Díky značně zúženým možnostem tak bobry představují reální herci navlečení do plyšových kostýmů ala televizní duo „Jů a Hele.“ Podobných bizarností, které utvářejí jedinečnou poetiku, by se našlo mnohem více. Ve výsledku by se „Bobři“ mohli s klidem ucházet o titul komedie dekády. Zábavnější a láskyplnější titul byste v kinech sotva pohledali.

Z toho, co jsem měl doposud možnost z kánonu rumunské nové vlny zhlédnout, se mi 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny jeví jako nejzásadnější, nejucelenější a rovněž i divácky nejdestruktivnější dílo. Film, jehož realistické hodnoty jsou natolik pravdivé, že se chtě nechtě dostane pod kůži a Vám nezbývá než jej přijmout s nadějí, že to, co jste právě viděli, se už nikdy nebude muset dít. Bohužel děje...

Dovršení neorealistické filmové tradice. Fellini je věčný mág, který dokáže pobavit i rozplakat navzdory tomu, že jeho dílo oslaví letos 70 let. Cabiriiny noci navazují tam, kde Silnice skončila. Giulietta Masina je tu stejně dojemně-tragickou bytostí, vytrvale toužící po troše štěstí. Tam, kde klaunka Gelsomina byla typem mnohem prostším a z podstaty srdečnějším, je prostitutka Cabiria rozvernější i hysteričtější. Přesto obě postavy pojí jakási tragika vlastního osudu, leč Cabiriin závěrečný přechod (tak trochu na cestě do "sladkého života") vybízí k lepším vyhlídkám.

Nejzářnější příklad "absolutního filmu," povýšený sugestivním Macháčkovým komentářem a Fišárkovým fantasmagorickým střihem. Z rádoby rutinního dokumentu, původně koncipovaného pro italskou televizi v rámci cyklu "Evropská města," dokázala Věra Chytilová vytvořit komplexní audiovizuální esej o Praze, jejím historickém významu i nevyjevených pravdách, běžně skrytých pod závojem společenského soužití. Chytilová měla jako tvůrce tu úžasnou vlastnost, že svou ze široka pojatou reflexi stavu věcí (věčné kladení si otázky "pRRRoč?"), dokázala (povětšinou) prodat divákům s takovou intenzitou, že její dílo nelze ignorovat. "A smrt je zlo, seznali Bohové. Však kdyby byla krásná, též by umírali." (Sapfo z Lesbu)

Neskutečně silný film, založený na absolutní autenticitě stylu, který zaujme absencí tradičních filmařských podpůrných berliček (hudba, střih, jízda kamery). Obrazem dobrého i zlého, co je v lidech zakořeněno i čemu podléhají, a černočerným humorem připomene snímek ranou Formanovu tvorbu, zejména v její reflexi fenoménu člověčenství. Pan Lazarescu jako by z oka vypadl všem těm tragickým hrdinům napříč věky, padajícím z jedné kaluže do druhé, budícím opovržení a předsudky již z dálky a jen marně hledajícím zastání: s výjimkou strážných andělů, kteří o ně oddaně projevují zájem a dovolávají se jejich práv (sestřička doprovázející pana Lazaresca). Nikoliv Božská, nýbrž přívlastek Lidská by si tato komedie moderních věků zasloužila.

Pátá pečeť patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu i nejsvéraznějšímu, co jsem dosud v kinematografii poznal. Je to psychologická hříčka z období druhoválečného Maďarska, která střídá groteskní momenty s těmi mráz nahánějícími. Celé je to neskutečně chytře napsané (některé pasáže mi bohužel kvůli rychlému sledu anglických titulků unikly), výborně zahrané a režijně nesmírně atraktivní; do paměti se mi vryla zejména úžasně napínavá vnitrozáběrová montáž na jednotlivé tváře, kdy protagonisté zaregistrují zvenčí blíže nespecifikované zvuky, po nichž následují výstřely. Kamera se v rozprávacích scénách (cca polovina filmu) kroutí jako had a její pohyb je chvilkami prošpikován údernou salónní melodií. Ústřední čtveřici tvoří zajímaví aktéři, jejichž nevinné popichování o morálce se v závěrečném stání posune znenadání do kruté reality, v níž se postavy octnou před ničivou zkouškou. Otázka možnosti volby, zda "být či nebýt" za cenu úpadku mravní identity - v tomto případě dokonce dvojího úpadku: jednak ze strany bitého, který je ranou ponížen, jednak ze strany toho, kdo mu ránu uštědří - vybízí v posledních okamžicích filmu k širokému poli interpretací.

Podzimní melancholií prodchnutá psychologická sonda do duše opuštěného lékaře Meluzína, který ani daleko na venkově nemůže nalézt svůj klid. Lidé kolem něj totiž pozbývají vědomí ceny života. Meluzína ztvárnil s náznakem samoty v očích, patrně vycházející z jeho vlastní osobní zkušenosti, excelentní Rudolf Hrušínský (tehdy bohužel v politické nemilosti). Velký estét českého filmu František Vláčil je zde stylisticky docela odlišný, než jak jsme ho znali v dílech z let šedesátých. Přesto není pochyb, že ze svého režijního mistrovství ani přes neblahé časy normalizace a narůstající závislost na alkoholu nic neztratil.

Náruživé a provokativní, přesto velmi vkusné a seriózní. "Mistři šoku a hnusu" dnešní kinematografie (ano, myslím tím Lanthimose a von Triera, a nejen je...) by se od Bunuelova snímku mohli učit, jak zacházet do niterných pater lidské duše a nepodlehnout při tom vůni kalkulu. Luis Bunuel a scenárista Jean-Claude Carriere se v Belle de Jour ponořují do skrytých tužeb dívky z buržoazních poměrů (ztvárněné chladnou Catherine Deneuve), jejíž vysněné představy o submisivitě nabydou po návštěvě salonního nevěstince reálných rozměrů. Drama je to komorní, zato úderné a nekonvenční, ozdobené Bunuelovým surrealistickým laděním (stěžejním centrem snových kontur se zde stává začátek a konec), jehož dokonalosti a absolutní syntézy s tradičním narativem dosáhli Bunuel s Carrierem o pár let později ve sžíravé kritice salonních poměrů: Nenápadném půvabu buržoazie.

Dějově nabouchaná podívaná uhání kupředu v přesně vypočítaném rytmu, který šlape jako motor Rolls-Royce. Pabst, ale v tomto případě zejména Arnold Fanck, mají cit pro vytvoření atmosféry ledového pekla i pro skvělé vedení herců: exceluje zde zejména pozdější režisérská hvězda Leni Riefenstahl. O Bílém Peklu na Pitz Palu jsem předtím (vědomě) nikdy neslyšel... a přece jen ANO! Tarantino film přímo cituje v "pub scene" v Hanebných panchartech. Což je nádherný odkaz. Dejte !!

Tarkovského filmová závěť zasáhne, dojme a v samém závěru spojí úžas s úsměvem nad groteskně-absurdním stavem již tak ztraceného světa. Pod vlivem Ingmara Bergmara a jeho Hostů večeře Páně (postava Alexandra jako by přímo rozvíjela tragickou linku Jonase z Bergmanova snímku) buduje Tarkovskij ve spolupráci se Svenem Nykvistem nesmírně pomalou, esteticky pronikavou a dramaticky sevřenou podívanou o přicházející zkáze, jíž se rozhodne zastavit pověrčivý Alexandr. Oběť fascinuje zejména svou tempo-rytmikou, která rozporuje objektivní vnímání času. Na svou poměrně táhlou délku rovněž zaujme i zajímavou dramatickou skladbou; celý film je složen v podstatě ze čtyř navazujících sekvencí. Tou nejzásadnější je samozřejmě část poslední, kdy Tarkovskij definitivně stvrdí božskou věčnost svého díla. Je to asi jeden z největších okamžiků v dějinách filmu od jeho vynalezení. Už teď se těším až si ji znovu pustím a podrobně si ji projedu; přejezd po přejezdu.