Deleatur

Jak je pro Tromu asi obvyklé - úchylný a nekorektní humor, nahota a sice průhledné, ale nechutné efekty. Stejně jako brutální, ale okatě fingované násilí. A nakonec herci, kteří odehráli svoje party sice dost amatérsky, ale zato s gustem. Pár trefných fórů se našlo a celou dobu jsem se usmíval aspoň jedním koutkem úst. Konec velice netypický i na předlohu. Až se smál i alžbětinský dramatik. Aby ne, když si dělali srandu i v závěrečných titulcích, kde si autor ("credit guy") stěžoval, že je nikdo nečte. A kromě pubertálních funkcí ("fart cutter", "world smallest penis" apod.) byli uvedeni nejen ti, kteří ve filmu hráli, ale i ti, kteří ne. // 53%

Hlavní hrdina byl opět spíš donchuán než Romeo. Těžko počítat, že ho s jeho milou rozdělila bída a jeho špatnost nebo že byl (jak několikrát zaznělo a vzhledem k jeho chování to byl spíš sarkasmus) "duší romantik". Víc rozčilující bylo, že se postavy zhusta chovaly nelogicky a pomalu jsem měl dojem, že policajt svou korupci skrývá zbytečně, protože kdo nebyl zkorumpovaný, ten byl ťulpas, kterému se vysmívali zločinci i soudci. Moje oblíbená herečka Olinová sice vytasila všechny svoje zbraně, ale její "královna podsvětí" byla spíše karikaturou (už jen ty jako orgasmy při zabíjení) než skutečně děsivou a nelítostnou "ruskou čubkou". O dost působivější byl Scheider, najmě když coby don zmíněnému policajtovi hrozivě klidně vysvětlil, že to on určuje pravidla. Nicméně právě samotné propadání policajta do hlubin korupce a Oldmanův výkon byly na filmu to nejlepší. // 54%

Kupodivu to nebyla jen metafora - jejich rodiny sice spolu nesoupeřily, ale obě byly proti vztahu ovdovělého otce a opuštěné matky. Höger s Medřickou předvedli herecký koncert a do zaprášených a zakouřených reálií počátku normalizačních let vnesli prvorepublikovou noblesu ("Jsou dneska ještě pasáčci? Tak ne... tak mládež... nebo ještě lépe - družstevní mládež..."). A navzdory smutnému bilancování nesplněných snů úžasně vitální film o stáří: "Já jsem ještě neobrostl mechem. Jsem ještě živý!" // 85%

Po Neopatrném Romeovi (A Reckless Romeo) další krátkometrážní groteska s Romeem, dokonce znovu s opilcem ("Po deseti skleničkách si Romeo nepamatoval ani Juliino telefonní číslo."), ale mnohem vtipnější než ta o 9 let starší. Nebyla to přímo adaptace, ale většina se točila kolem divadelního představení zmíněné hry. Grotesku uvedla televize (z té ji mám), ale vyšla i v Levných knihách coby součást kolekce grotesek Laurela a Hardyho, ale to je chyba - hrál v ní pouze Hardy, jak už uvedli recenzenti přede mnou. // 64%

Vzhledem k tomu, že tuhle středometrážní komediální a bavorskou variaci režíroval ještě doma později slavný režisér hollywoodských romantických komedií, byla opravdu vtipná, i když i zastaralá (hlavně ve střední, romantické části). Místy dokonce jízlivá, a to nadčasově! (Poměřování práva podle velikosti úplatku - salámu, "Oba máte pravdu, protože ji oba nemáte.", dvojsmyslný Juliin povzdech: "Tak mladá a už otrávená!"). // 60%

Říkal jsem si - proč ne? Tanec mě baví, TV trailer byl spektakulární a já nikdy neviděl celé baletní představení. Bohužel jsem zjistil, že mě baví asi jen moderní tanec, nudilo mě to a v místech, kde si tanečníci vypomáhali pantomimou známou z němých filmů, přímo otravovalo. Vzhledem k tomu by i délka 2,5 hodiny byla ubíjející, kdybych se na to podíval na jedno posezení. K tomu ještě dost nesympatických představitelů ve vedlejších rolích, zvláště zrzavý Tybalt (Ilja Kuzněcov) v šaškovských kostýmech (mimochodem, Rusové si látku přivlastnili nejen přes skladatele, kostýmy byly evidentně inspirované ruským folklórem). Ale zase naopak - Merkucio (Alexander Sergejev) a tanečníci v hlavních rolích (Diana Višněvová a Vladimir Škljarov) byli výborní, zvláště když tančili jen spolu. Snad jen Romeo strašně funěl a na Julii jsem viděl, proč i štíhlá Natalie Portmanová musela pro natáčení Černé labutě shodit celých 10 kilo. I když je pravda, že baletka působila nejen vychrtle, ale i lehounce pro nepříliš urostlého partnera i neustálé tanečky na špičkách. // 41%

Tahle (zvuková) adaptace se mi líbila (zatím) nejméně, i když to bylo celkově solidní řemeslo. Steinfeldové a Boothovi chyběla prudkost herců verzí z r. 1968 i z r. 1996, která vysvětlovala jejich závěrečný afekt (věděl to i Shakespeare: "Takové prudké vášně mají i prudké konce a umírají na vrcholu."). Navíc se mi zdál mladičký Smit-McPhee jako Benvolio daleko lepší než Booth jako Romeo. Ve srovnání se slavnou (a tradiční) verzí z r. 1968 byla zajímavá i jiná ohlazování - Juliin nízký věk byl zamlčen, chůva koukala v šoku, jak kněz radí, aby Romeo zarmoucenou Julii utěšil jako manžel, samotná erotická scéna byla cudnější... jinými slovy to upravili pro dnešní školní představení. Ale je zajímavé (vzhledem k tomu, že to byla americko-italská koprodukce), jak to přizpůsobili i ateistické době a milenci se (stejně jako ve verzi z r. 1996) na pomezí života a smrti minuli (v r. 1968 už byl Romeo úplně mrtvý, když se Julie probudila z omámení a je to tak i v předloze). Přesto ale tvůrci dvojitou sebevraždu naaranžovali jako Pietu (což je zřejmý odkaz ke křesťanskému vykoupení a je to v souladu se závěrem Shakespearovy tragédie). Ale jednu věc měli lepší než verze z r. 1968 - ty pánské punčochy měly určitě lichotivější střih. // 61% // P. S.: Teď mě napadá, že to minutí je vlastně krutější, ale bral jsem to tak, že jim dali šanci na poslední sbohem. Zatímco v Shakespearově době byla útěcha v naději na opětovné setkání v Nebi.

První dojem z tohoto muzikálu byl - opravdu je to nové milénium? Samé máničky, "úúú-óóó-ááá", patetické herectví i texty. Režijní nápady sporné (tu nad, tu mezi všemi se svíjející lepá mumie, z níž se vyklubala sama Smrt, nebo zástup vandráků jako zosobnění Romeova zoufalství), někdy asi nechtěně podvratné (tanec prakticky polonahých panen nad novomanželkou Julií). Otřesný nápad, aby chlapi bili i ženy, byl aspoň vhodnou předehrou k genderové Nenávisti (La Haine), v níž ženy obviňovaly muže ze zbytečného nepřátelství. Byť by snad pro tuhle hru stačili mezigenerační Králové světa (Les Rois du monde), v nichž mládež odmítala bojovat ve válkách otců. Postupně došlo nejen na chytlavější melodie (už v prvním jednání pěkný duet Romea a Julie Ten den / Un jour), ale i výstižnější texty (knězovo spílání lidem i Bohu v Nevím / J’sais plus, stýskánka Juliina otce Mít dceru / Avoir une fille, vévodou s gustem odzpívaná óda na Moc / Le Pouvoir). Vše se sešlo v jednom z překvapivých vrcholů - představitel Tybalta (z vůle libretisty opět zamilovaný do Julie) snad nejafektovanější zjev, ale jeho sólo Není to má vina (C’est pas ma faute) pěkné. Musím zároveň uznat, že celkový dojem umocňovalo zjevně nadšené publikum, které tleskalo po každé písničce a postaralo se i o poslední vrchol - při děkovačce nejdříve s herci zatahalo přídavek Milovat (Aimer), aby pak zaburácelo Krále světa. // 68%

Mně se tato verze zdála (z těch, co jsem viděl) jako druhá nejlepší adaptace po té z r. 1968. S vyváženějšími hereckými výkony ústřední dvojice (DiCaprio a Danesová), se stejně dobrými vedlejšími postavami a zatím nejlepším Tybaltem (Leguizamo). K tomu výborný soundtrack, podporující myšlenku modernizace - přenesení do soudobých reálií mezi 2 soupeřící rodiny podnikatelů, okořeněné válkou gangů. To se mi vůbec nezdálo hloupé. Vždyť v USA je to problém dodnes. K režisérově cti je dle mého i to, jak chytře obměnil balkónovou scénu a jak si poradil s poptávkou po happyendu (verze z r. 2013 tohle vykrade). Jedinou výraznou chybou dle mého byla závěrečná obviňující replika, která šla proti smyslu smířlivého závěru i samotné divadelní předlohy. // 82%

Dosud (a právem) nejslavnější a nejoceňovanější adaptace. Mj. proto, že herci byli poprvé ve věku postav divadelní hry, ba způsobilo menší pozdvižení, že nezletilá Husseyová vystupovala v erotické scéně nahoře bez. A upřímně řečeno, nevím, jaké hezčí herečky měl režisér na mysli, když obhajoval její obsazení coby z nich herecky nejlepší, ale Husseyová byla dle mého též dosud nejkrásnější Julií. Whiting coby Romeo byl též pohledný (i v erotické scéně), ale herecky byl podle mě o třídu horší než představitelka Julie. Problém jsem měl ještě s Yorkem (Tybalt), u něhož mi vadilo hlavně úděsné namaskování. Jinak byla herecká sestava silná i ve vedlejších rolích, vlastně chůva (Heywoodová), bratr Vavřinec (O’Shea), Merkucio (McEnery) i vévoda (Stephens) byli úplně dokonalí. A zaprášené ulice i domy vypadaly hodnověrněji než načančané interiéry a vymetené exteriéry verze z r. 2013. // 86%