D.Moore

Ten nápad mě strašně bavil. Soukromé očko H. P. Lovecraft řeší poctivý noirový případ v magií prosyceném Los Angeles roku 1948, kde lidé zaměstnávají zombie a zapalují si cigára prstem, kde prší krvavý déšť, ačkoliv předpověď slibovala něco jiného, kde je to samý gremlin a démon, kde se loví jednorožci a kde se samozřejmě pátrá po Necronomiconu. To vše s potřebným nadhledem brakového rodokapsu a s perfektním Fredem Wardem v hlavní roli. Škoda jen pár nepříliš podařených monster, na nichž je hodně vidět, že rozpočet televizního filmu prostě není totéž co rozpočet hollywoodský, který by býval zařídil jistě něco lepšího. Ale i tak jsem mile překvapený a spokojený.

Určitě dobrá kriminálka s chvályhodným přesahem a s perfektní dvojicí Adam Driver - John David Washington (ani se mi nechce věřit, že je to ten samý herec z Tenetu), ale tak nějak jsem čekal, že se toho v ní stane víc. Hlavně v závěru, kde si musel režisér k působivosti dopomoci současnými záběry. Samozřejmě, že z těch záběrů mrazí, to se popřít nedá, ale musely tam vážně být? Nešlo to mrazení nějak zařídit, případně umocnit v rámci příběhu Stallworthe a "Stallworthe"?

Jeden z nejlepších filmů o občanské válce? Spíš jeden z nejlepších (proti)válečných filmů vůbec. Strhující bitevní scény ukazují válku v celé její hrůzné nesmyslnosti, scénář pak krásně předvádí, jak může být boj s nepřítelem stejně obtížný jako boj s vlastními předsudky. Perfektní herci (když máte v takovém filmu Morgana Freemana a Denzela Washingtona, nemůže to snad ani být jinak) a krásná Hornerova hudba dělají z Glory přímo nezapomenutelný zážitek. Snažím si ale nepředstavovat, jak by to vypadalo, kdyby film vznikl dnes a kolik lidí by na něj nadávalo jako na obyčejnou agitku. Raději si budu říkat, že jsme se už vážně posunuli o kus dál.

Je to k nevíře, ale muzikálová verze Válku světů (ano, já vím, jak zvláštně to zní) vůbec o nic neochudil. Naopak jí díky nadčasové hudbě Jeffa Waynea dala nečekaný další rozměr, když z ní udělala velkou show, která tisícům diváků naživo hravě zprostředkuje všechno, co se nám na Wellsově románu dodnes tak líbí. Je to zkrátka nářez. I s opravdovým tripodem a s Liamem Neesonem.

Velmi zmatený seriál, s úžasnými Watchmen se nakonec nemůže měřit, ačkoliv k tomu prvních pár epizod (vlastně doslova první dvě epizody) docela sympaticky směřoval. Největším problémem je přeplácaný děj a to, že mě po počátečním nadšení postupně docela přestávalo zajímat, co se stane dál, a to se přitom řešila velmi závažná témata. V posledních třech epizodách Lovecraftova země dech zase trochu nabrala, ale už jí to příliš nepomohlo. No co, není každý den posvícení. I tak mi ale seriál nabídl docela hodně momentů, které si zapamatuji (spousta z nich jsou tedy velmi krvavé scény, jaké jsem vážně nikdy neviděl), a na vynikající první epizodu, plnou hmatatelně hitchcockovského napětí, bych se myslím rád podíval znovu.

Závěrečná asi půlhodina, kdy se "konečně" začalo hrát, mě skoro nezajímala. Baseball totiž patří ke sportům, o nichž skoro nic nevím a vlastně se ani dozvědět nechci, takže se mi asi nikdo nemůže divit. Většinu Moneyballu jsem si ale i tak užil, protože nestála na hře hráčů, ale na hře herců (nepřekvapivě super Brad Pitt a velmi překvapivě super Jonah Hill) a na propracovaném scénáři, který mě do toho podivného světa uvedl s jistotou a lehkostí a dokázal mě i slušně pobavit.

Jeden z těch filmů, které jsou tak propracované, že je prostě radost se na ně dívat, ačkoliv se v nich dvě hodiny "jen" mluví. Scénář je málem na úrovní Dvanácti rozhněvaných mužů a prostřednictvím příběhu ze 60. let vypráví dost jasně také o současnosti, monology i dialogy jsou vycizelované, napětí stoupá třeba jen tím, že se někdo odmlčí nebo naopak že někdo někomu skočí do řeči. Aaronovi Sorkinovi se to zkrátka povedlo napsat i natočit, a navíc s takovým obsazením, kterému pro mě sice vévodí dokonalí Sacha Baron Cohen a Mark Rylance, nicméně ostatní rozhodně nejsou do počtu. I díky hudbě Daniela Pembertona je to velká lahůdka.

Trochu coenovské (v kratším vydání by se Slow West pěkně hodil do Balady o Busteru Scruggsovi), trochu jarmuschovské (mám na mysli samozřejmě Mrtvého muže), příjemně krátké a krásně atmosférické vyprávění vcelku prostého příběhu, což pro mě ale není vada. Postavu Michaela Fassbendera by před nějakými čtyřiceti až padesáti lety hrál Clint Eastwood.

Halucinogenní, cynický drasťák z doby, kdy Nicolas Cage hrál ve skvělých filmech režisérů, kteří ho dovedli ukočírovat, a nebyl modlou příznivců bizarních podívaných. Docela se mi po té době stýská. Cage je tu totiž vážně perfektní, každý pohled do jeho vyčerpaných psích očí stojí za to a Scorseseho režie vytváří velmi zvláštní, až magickou atmosféru nočních směn, kdy otupělí saniťáci jezdí od případu k případu, snaží se (moc) nemagořit a upouštějí páru. Kdyby se sanitka hlavního hrdiny cestou setkala s taxíkem Travise Bickla, vůbec bych se tomu nedivil, protože tenhle film se odehrává v tomtéž vesmíru jako Taxikář. Jedna nezapomenutelná scéna za druhou, výborná hudba a pocit, že to celé je ne moc příjemný sen, ze kterého se vzbudíte zpocení a chvíli si musíte zvykat na realitu.

Myslím, že tenhle příběh by neměl mít happy end, rozhodně tedy ne takovýhle, a měl by skončit když ne přímo tragicky, tak alespoň mnohem dramatičtěji. Škoda, protože jinak je to velmi dobrá podívaná, která v několika scénách opravdu dává tušit, že mohla být ještě víc noir. Hugo Haas jako režisér i herec a stejně tak kouzelně proradná Beverly Michaels na to jistě měli.