kinej

Zrovna Šípková Růženka se mi líbila z těch „opravdických“ pohádek (Sněhurka, Popelka) suveréně nejvíce. Dějem to není, je to zkrátka klasicky vyprávěná pohádka ala Disney a v tomto směru se nijak od svých kolegyň neliší. Čím vyniká je zpracovnání. Zde poprvé totiž měli kreslíři a animátoři k dispozici širokoúhlý formát a nutno říct, že ho využili na 100%. Zejména kompozice jednotlivých obrazů je zde ještě vytříbeněšjí kromě krásných pozadí se do obrazu vejde i více postav, tedy i více demonstrace umění animátorů. Obzvlášť povedená je postava zlé královny, nebo co je zač, a vůbec celý závěr, testuje samotné možnosti krelsného filmu.

Sucker Punch jen dokazuje jakým tvůrcem Zack Snyder je. Dostane-li kvalitní předlohu dokáže ji bombasticky až opulentně převést do filmu. K tomu používá nejrůznější kamerové a speciální efekty ruku v ruce s povětšinou nepůvodní hudbou. V propojování recyklované hudby a záběrů je opravdovým mistrem, až jsem si řekl, jestli by neměl raději točit videoklipy. Už při prvním sledování úvodních titulků Úsvitu mrtvých se mi navždy zapsala pod kůži Cashova The Man Comes Around, Watchmenům dominovala hudba převzatá Phillipa Glasse z Koyaanisqatsi a v Sovích strážcích zase The Host of Seraphim z Baraky. Zkrátka Snyder si vždy umí pro své výjevy vybrat silný (a ozkoušený) hudební podklad. V Sucker Punch zase dominuje Army of Me jež předběhla dobu protože,i po 18-letech od vydání působí moderně. V tom je Snyder výtečný a silný. Ale myšlenky filmu předloží jen v míře zaznamenané v předloze. A nic víc. A jelikož si Sucker Punch psal sám, a film dopadl tak jak dopadl, nabízí se otázka, jestli není Snyder jen trochu přeceněným, byť schopným, řemeslníkem, který má na kontě i minimálně jeden hodně podařený film.

Někdo tam nahoře mě má rád je plnohodnotný člen rodinky těch lepších boxerských filmů. Není možná tak hodně moc dobrý jako Zuřící býk, ale uričtě je minimálně stejně dobrý jako Rocky (čímž myslím prvního, ostatní do téhle vytříbené rodinky nepatří). Osud Rockyho Graciana je skutečně hoden zaznamenání na filmové plátno a tím lépe, že se to takto dobře povedlo. Paul Newman zde hraje trochu jinou, méně sypmatickou, postavu než u něj bývá zvykem. Osobně na hercích hodně oceňuji, když se snaží předvádět i jiné polohy svého herectví a nezakuklí se ve 100x stejné roli jako např. dnes Tom Hanks, nebo Morgan Freeman. Kromě tohoto, zasluhuje nejen on, ale i celý film respekt za dobře natočené boxerské scény, které nestránou tak rychle jako jiné pasáže filmu. Ze soubojů je patrné, že jich herci asi při natáčení pár schytali. No scénář je místy zastaralý, ale stejně vás udrží v pozornosti až do napínavého finále filmu.

Film Jmenuji se Oliver Tate působí jako dílo režiséra, jehož umělecké ambice předčí jeho skutečné schopnosti. Richard Aoyade je sice sympaťák, ale záměrem tohoto filmu si uzmul větší sousto, než je schopen vstřebat. Všechny ty suché bezemociální dialogy a kompozicí „poetické“ záběry působí tak nějak lacině a pod deseti minutách se okoukají. Tím spíš, že ani scénář nepůsobí jako něco mimořádného. Abych jen nekritizoval, tak film není rozhodně špatný, určitě se na něj vydržíte dívat a místy pobaví, herci jsou fajn, ale po shlédnutí na něj asi brzy navždy zapomenete. Tím nejlepším na celém filmu jsou písničky Alexe Turnera z jedné z nekvalitnějších současných britských kapel Arctic Monkeys, díky němuž soundtrack převyšuje samotný film.

Horton disponuje jedním z nejoriginálnjěších námětů, které se v novodobých digitálně animovaných filmech vyskytla. Tím to bohužel končí. Díky digi provedení nemá film, až na pár vtipně designovaných zvířat, šmrnc. Je to klasická studená neosobní digina. Výmluvné je to, že ta nejzdařilejší scéna filmu je animovaná klasicky. Kvůli pár lepším vtipům asi stojí za to film shlédnout, ale tak jednou a dost.

Obdivuhodně natočená anglická klasika, které nelze nic vytknout. Námět je již evidentně léty prověřený a jeho adaptace do scénáře je dle mého názoru vynikající. Předlohu jsem nikdy nečetl a vlastně mě nikdy ani zbla nelákala, ale děj a tempo filmu jsou však velice svižné a ne staromódně utahané jak bych u adaptece takové klasiky čekal. Film je nabitý událostmi, zřejmě obsahuje vše podstatné a přesto se v něm najde i prostor pro nějaké sdělení navíc. Krom hlavní zápletky se tak divák dozví lecos o dobových mravech, etiketě, životním stylu, partenrských vztazích atd. Za dokonalé považuji i obsazení, repektive herecké výkony. I ty nejvedlejší role představují skvělé britské herce předvádějící výrazné, životné a zapamatovatelné charaktery (Jane, paní Bennetová, pan Bingley, pan Collins). Všichni včetně hlavních představitelů zkrátka vtiskli do svých postav silnou osobitost. To nejlepší na filmu je ale režie a zejména pak kompozicí nádherná a poetická kamera a také práce s ní při jednotlivých záběrech. Některé švenky, například z plesu, nebo z domu Benettových jsou skutečně dechberoucí. Jména Joe Wright a Roman Osin (kameraman) si určitě zapamatuji. No a film dále zdobí pinaový soundtrack Daria Marianelliho, který je adekvátně krásný k vizuálu filmu.

Tak tohle je vysloveně ptákovina. O důvod víc, proč se může mainstreamová společnost dívat na fanooušky komiksů přes prsty. Pominu-li průměrné zpracování, tak to nejhorší je příběh, který psůobí jako kdyby ho napsalo dítě pro hrátky s action figures. A to nejhorší jsou v něm vystupující postavy, které jsou opravdu, ale opravdu směnšné a třetiřadé. Captain Atom, Captain Marvel, Major Force, Power Girl a ze všeho nejvíc Toyman… K smíchu. Postavy patřící tak do 60. let minulého století, v nich také měly zůstat.

Druhý film o Zatoichim je přesným příkladem toho, jak má film o slepém samuraji a příležitostném samuraji vypadat. Není v něm nouze o akci a film je hlavně zábavný snad ve všech momentech, kdy je Zatoichi na scéně. Akce jsou jako přes kopírák. Typicky slepce obklíčí partička sebevědomých grázlů, které pak během dvou, tří vteřin Zatoichi bez velkých okolků vyřeší. Je jedno kolikrát se to opakuje v podání tohoto Shintaro Katsu, je to pořád prča. Film nemá větší ambice než pobavit, ať již akcí, nebo originálním jemným humorem. Ale to nijak nevadí, protože zábava je to kvalitní. Samurajský film, bez samurajské filosofie.

Některé diskuse mě vysloveně baví, třeba nevím kdo přišel s názorem, že třetí film je oproti tomu druhému spíše politicky vlevo. Proč? Protože se kousek odehrává na burze? Někteří fandové to zkrátka trošku přehnánějí se zkoumáním filmu ze všech možných úhlů a pak se může stát, že ve filmu vidí něco co tam fakt není. TKDR sice není tak moc hodně dobrý jako předešlý film, ale pořád je to skvělý komiksový film, lepší než většina souputníků a celá trilogie patří k těm nejlepším v dějinách filmu. Konečně taky nějaký dlouho očekávaný film, který nezklamal.

Clint Eastwood v Hollywoodu mj. přezdívaný „serial womanizer“ mě tímto snímkem fakt dostal. Kdo by řekl, že zrovna člověk s takovou pověstí dokáže vytvořit film, ve kterém je láska Roberta a Francescy téměř hmatatelná? Madisonské mosty jsou opravdu velmi intenzivní, a čeho se cením nejvíc, romantický, ale ne hloupý film. Takových by jste snad napočítali na prtech jedné nohy. A co se herců týče, Streepovou nemá cenu hodnotit, ta je talentovaná a vždy se dokáže profesionálně připravit, velkým překvapním je i v tomto případě Eastwood, který svůj nepříliš široký herecký rozsah do posledního odstínu využil k vytvoření charismatického a citlivého chlapíka, který je prostě sympatický. Po režijní stránce jsou Madisonské mosty standartní, zaměřují se na herce a nechávají jim hodně prostoru a závěr s auty na křižovatce, to je ale parádní, frajersky suvernéně odvedená, filmařina.