Profil
Hodnocení (1369)
Komentáře (120) Kšefty (4)
Oblíbené filmy
Oblíbení režiséři
Oblíbení herci
Oblíbené herečky
|
Moje komentáře |
 Velké problémy (1986)
|
01.11.2006 |
| |
Jak ve své knize o Johnu Cassavetesovi uvádí nejvíce respektovaný znalec jeho tvorby Ray Carney, tento film není posledním filmem Johna Cassavetese. Jeho zapojení do výroby bylo vesměs symbolické a sám Cassavetes nedlouho před smrtí vyjádřil roztrpčení nad tím, že si lidé nejen budou myslet, že to je můj film, ale že to je můj poslední film. |
 Ďáblova oběť (2001) 
|
09.08.2006 |
| |
V málokterém filmovém žánru zastydlo takové množství neustále omílaných a nevariovaných klišé jako v žánru satanského filmu. Tvůrcům takových děl pranic nevadí posměch, který za to sklízejí (stačí se podívat třeba na ČSFD hvězdičky) - důležitější se jeví ta skupina diváků, které se zavděčí. V případě filmu Bradforda Maye to budou teenageři a fandové filmů, v nichž jsou vyvražďováni mladí, pohlední lidé. V rámci klišé "nejhezčí z dívek a svalnatý sympaťák - pokud možno v cárech oblečení - si padnou do náruče" Ďáblova oběť končí. A nejprofláknutějším klišé satanského obřadu film začíná: krev v kalichu, pohledná blondýna (nic nevadí, že určitě není panna), "záhadný" pán v kápi a s bafometem na krku, protentokrát navíc ve šklebné šaškovské masce. Když se pak na "černé mši" (uvozovky budou v tomto komentáři opakovaně nezbytné) ocitáme ještě jednou a "kněz" zpěvně intonuje zatímco zrádná Fawn vykřikuje "Hail Satan!", přáli bychom si, aby tam vtrhnul Boris Balkan z Polańského Deváté brány a učinil totéž, co ve zmiňovaném filmu. Vedle černých svící a kozlích lebek (zde na stěně pro jistotu visí i kančí hlava) je nedílnou součástí vypodobňování takzvaných satanistů i jejich neotřesitelné mravní přesvědčení: zde si oběti vyhledávají na "nemorálních" párty, kam potenciální oběti vylákávají. To, že sami "satanisté" ze všeho nejraději smilní a jsou tak potenciálními oběťmi sebe samých (sexuální otevřenost se sice satanskému smýšlení nevzpouzí, stejně tak ale satanismus nevylučuje opojné radovánky na párty), je úplně jedno. Cesta omladiny na večírek se tak při zpětném pohledu jeví jako jediný smysluplně motivovaný čin, jehož jsme v tomto filmu svědky. Nesmírně komické je i vypodobnění dvojí tváře satanistů - ti se tváří buď neskonale vážně a zadumaně anebo se naopak chovají jako utržení ze řetězu, lascivně se olizují, šklebí a popíjejí se zarputilým výrazem krev.
Méně nápadné, ale stejně omšelé jsou i další motivy: závěrečné inferno způsobené výbuchem auta, které vše zničí (neberme teď v úvahu "nadpřirozené schopnosti" kněze, který to rozchodí), je pro filmy, v nichž hrají významnou roli praktikující "satanisté", běžné. Stejně jako dualita ženského elementu (jakkoliv to zní v kontextu tohoto filmu příliš "učeně") - ta se tady projeví především ve scéně, kdy je prostřiháváno ze souložící tmavovlásky Fawn na blondýnu, kterou si "satanisté" připravují na obětování. Stokrát už jsme viděli i zapadlou vesnici, v níž je každý obyvatel podivný a zde navíc pochybně kontrastuje s pohlednými "kolegy satanisty", kteří lákají oběti na párty a z vesnice očividně nepocházejí. A jak k tomu přijde chudák šerif, který jako jediný očividně nic netuší a jehož osvěžující přítomnosti je učiněna přítrž příliš brzy poté, co procedí: Už jste mi vyjmenovali šest mrtvol a já jsem ještě ani nesnídal. Zcela obecné je pak klišé "vtipný černoch musí zemřít první" a použití rtěnkou psaných (výhružných) vzkazů na zrcadlo.
Režisér dá čas od času najevo, že si je konvencí, v jejichž rámci se celou dobu pohybuje, vědom: Chápu to - bílý šaty, obětování panny, velmi originální., říká jedna z postav. Přiznání práce s klišé však neomlouvá jejich nehorázné potvrzování - zvlášť když se nabízí tolik trefných variací. Je těžké se na tento přiznaně hloupoučký film zlobit - dlouho jsem neviděl nic kouzelnějšího, než blondýnu v ohrožení života, která křičí: Mám zničený šaty! A, kruci, kde mám kabelku?! a duchem zcela přítomného mladíka, který v osamělém srubu plánuje záchranu slovy: Myslíte, že je tady laptop, abychom mohli někomu poslat mail a dostat se odtud?. I přesto by si tvůrci Ďáblovy oběti zasloužili jít tam, kam zve letáček, který se objeví na konci filmu: "Straight to Hell". I když i to by byla příliš velká odměna. |
|
Hlava nad vodou (1996)
|
18.11.2005 |
| |
Americký remake úspěšné norské komedie (uvedené i ve výběru norských filmů na festivalu v Karlových Varech 2005) trpí stejnými chybami jako většina předělávek: z předlohy tvůrci vyňali dějovou zápletku, obsadili slavné herecké tváře a... to je všechno. Tvůrčí klad veškerý žádný. Pro někoho, kdo zná norské dílo, musí způsob, jakým se režisér Wilson vypořádal s dějovými zvraty, bít do očí. Cameron Diaz není zlá jako bývalá "závislačka", kterou potkalo štěstí v podobě oddaného manžela, a Keitel se snaží vypodobnit gradující šílenost své postavy. K čemu to ale je, když tento pár žalostně nesouzní. Harvey Keitel není ve své komické neobratnosti vtipný, ale spíše směšný. Černý humor, který tak šlechtil norský vzor, se téměř vytratil a "nad vodu" se vynořuje jen občas a to ještě značně neobratně. A pokud se vám zalíbí závěrečné rozřešení, pak vězte, že režisér Nils Gaup to zvládnul mnohem lépe. I kdyby se měla tvůrčí odvaha projevovat jen tím, že by (stejně jako v původním filmu) hlavní hrdinka více něž půlku filmu pobíhala po place "nahoře bez", uvítal bych to. Ani by ji nemusela hrát Cameron Diaz. Takhle to ale dopadá, když se filmu "s duší" ujme "bezduchý" řemeslník... |
 Štěstí (2005)
|
18.11.2005 |
| |
S filmem Štěstí se pojí zajímavý jev: zatímco recenze, které vyšly předtím, než Slámův film vyhrál festival zvučného jména (53. ročník MFF San Sebastian), byly nadšené až zaslepené, texty publikované poté jsou zdrženlivé až kritické. Jakoby zde touha po tom, aby česká kinematografie konečně (zase) prorazila ve světě, byla zklidněna procitnutím, že se to podařilo filmu, který není příliš odlišný od děl, která kritická obec posílala ke všem čertům. Štěstí tuhle připomíná Hřebejka ("pelíškovské" obsazení některých rolí - především těch rodičovských, Polívkova zbytečná opilecká etuda), jindy čerpá z "generačních" filmů s mladými hrdiny (konflikty s rodiči v duchu "Jakej to vedeš život!?"), onde zase trpí vyčnívajícím "hláškováním" (debata o "měkkosrdcatosti"). Slámův film je ale promyšlený - dostatečně důvtipně pracuje s divákovými emocemi (papírové kapesníky rozdávané jako propagační materiál však sotva použijete), což mu ale u některých kritiků poněkud nesmyslně škodí. Dotkne-li se nás film (jakkoliv je plačtivě melodramatický), proč mu to vyčítat? Proč se "nasírat" na Larse von Triera za to, že nás vždycky dostane? Třebaže Pavel Liška konečně (!) nevariuje své grimasovité herecké kreace, od idiotského stigmatu se oprostit nedokázal: publikum se smálo jeho nemotornosti (scéna s pytli brambor) i mluvě ("malí člověci"). Může náš těšit, že Štěstí oslovilo zahraniční porotce i diváky, méně nás však obšťastní fakt, že film o (vrtkavosti) štěstí není vlastně příliš hluboký - od samého začátku je jasné, že na špetku štěstí mají nárok jen ti, kteří jsou dobrotiví a chudí. Závěrečný "sad-end" se tak může ve srovnání s nedotaženými náznaky (implikuje množství "koupacích" scén očistu fyzickou zatímco v lidském konání má jít o očistu duševní?) jevit odvážně, ale vyzní jaksi do prázdna. Štěstí je červenou knihovnou tvůrce s ujasněným světonázorem, červenou knihovnou, která nejvíce uchvátí ty, kteří se s režisérovým postojem ztotožňují. Chudé prostředí je ve své špinavosti estetizováno profesionálně výtečnou, ale ne vždy zcela souznějící kameramanskou prací Diviše Marka (Nuda v Brně, Městečko). Zmíněná promyšlenost filmu zřejmě většinu diváků získá - Štěstí však ve své touze po maximální přesvědčivosti zůstalo někde za půlí cesty. |
|
Země nikoho (2001)
|
18.11.2005 |
| |
S filmy s protiválečným poselstvím je problém - často upadají do plamenné plakátovosti, případně se ji snaží maskovat za "člověčí" osudy obyčejných lidí. Oslavovaný koprodukční film Bosňana Danise Tanoviće Země nikoho je v tomto ohledu kompromisní. Na jedné straně jsou intence ukázat absurditu (bratrovražedné) války dosti okaté (Bosňan Čiki i Srb Nino mají společnou kamarádku v Banja Luce), na straně druhé jsou vyvažovány černohumorným nádechem a narativní ujasněností a sevřeností. Ve chvíli, kdy ale dojde na jízlivé ukazování prstem na neschopnost přebyrokratizovaných sil UNPROFOR a prvoplánové zesměšňování kariéristických "breaking news" žurnalistů, film ztrácí na intenzitě. Tanovićův film je na jedné straně prvoplánově komický (Babylon jazyků v mezinárodních silách), jindy - a v těch momentech dosahuje vrcholu - jedovatě uštěpačný (rozmluvy mezi muži v zákopu). Pacifistické vyznění už jaksi tradičně oslovuje poroty (Cannes: cena za scénář) i diváky (divácká cena v San Sebastianu, Sao Paulu, Rotterdamu) festivalů - a tak ve stínu myšlenky zůstaly jak některé scenáristické berličky (náhle procitnuvší zraněný Cera "nutný" pro stěžejní zápletku), tak některá klišé (stereotyp akční reportérka versus hloupý peskovaný kameraman). Faktografické poznámky: Frenetickou novinářku ztělesnila předčasně (41 let) zesnulá Katrin Cartlidge, kterou známe například ze špinavě originálního Hotelu Splendide či filmu Z pekla. Zápletku osoby ležící (stojící) na mině použil i íránský film Na břehu, který roku 2004 soutěžil v Karlových Varech. |
|
Ze soboty na neděli (1931)
|
18.11.2005 |
| |
Na první pohled milostná banalitka, při bližším ohledání jeden z nepozoruhodnějších československých filmů ze třicátých let dvacátého století. Spolu s progresivním filmařem Alexanderem Hackenschmiedem (architektonické řešení) a Jaroslavem Ježkem (hudba) vytvořil režisér Gustav Machatý moderní film kreativně pracující se systémem asociací, zvukovou stopou a především pak zachycujícím atmosféru Prahy v noci "ze soboty na neděli", kdy jsou plné jak nóbl podniky, tak zapadlé malostranské hospůdky. Od počátečních ornamentálních záběrů (karosérie vozidel, stroje) se pozornost přesouvá k příběhu písařky Marie (Máni, Mary) a jejímu milostnému vzplanutí za deštivé noci. Marii ztvárnila ve své jediné meziválečné roli neherečka Magda Maděrová, která se po válce objevila v epizodních partech ve zhruba desítce filmů, z nichž těmi nejznámějšími jsou Dařbuján a Pandrhola a Dva z onoho světa. Mariina nového přítele vypodobnil naopak hojně obsazovaný L. H. Struna, který ztvárnil hlavní roli mj. ve Wassermanových Trhanech, ale objevil se i v několika filmech Fričových (Advokátka Věra, Krok do tmy) či Světě kde se žebrá vedle Huga Haase. |
|
Duše jako kaviár (2004)
|
24.10.2005 |
| |
Milan Cieslar, pomocný režisér nedoceněné Vlčí boudy a nový "adaptátor" Körnerových předloh, se filmem Duše jako kaviár pokusil sobě i divákům dokázat, že dokáže být autorským filmařem a svůj film nejen režíroval, ale i napsal, stříhal a spoluprodukoval. A ztroskotal. Na neujasněnosti, kam chce svým dílem vlastně zamířit. Na jedné straně kárá a zdvihá prst, na straně druhé se uchyluje k rozverným prostopášnostem, které však nejsou ani ironickým dloubnutím, ani groteskní nadsázkou. Vždy je to něco mezi - jednou se "vážně" trápí neprůrazný Vladimír (Jan Budař) - jak ale můžeme jeho trauma procítit, když je zápletka s injekcí tak průhledná a z postavy apatické lékařky tak čiší kalkul a režisérova potřeba ukázat prstem. Jak můžeme přijmout závěrečný obraz dvou spokojených těhotných žen s lesbickými sklony, když předchozí heterosexuální půtky byly jednou jako z pořadu "Za zdí" (násilníka "dobračisku" Ondřeji Vetchému stejně nevěříme), jindy zcela neuvěřitelné (především ty týkající se "emancipované" Karin). Jak jde dohromady mizerně vypointovaná scénka s mobilem zvonícím na pohřbu a Annin (Karolína Kaiserová) pokus o sebevraždu? Místa, kdy se zdá, že nám režisér chce něco sdělit, se vynořují jakoby "náhodou", jakoby mimo autorovy intence - a to logicky zcela devalvuje jejich potenciál. Nikam nedotažená nesourodost mezi skupinami hrdinů (obyvatelé moderně-sterilního bytu versus "staromilci" z činžáku) je snad nejprůkaznějším příkladem Cieslarovy neujasněné (či nezvládnuté?) koncepce. Touží-li divák po partnerské "vyprávěnce", pak je lepší volbou Román pro ženy. Touží-li po prožitku filmového (rodinně-)partnerského dramatu, nechť zvolí Paralelní světy. Evokuje-li spojení "autorský film" povětšinou kvalitu (Soderbergh i Chytilová, Von Trier i Jan Němec), pak v Cieslarově případě rozhodně ne. Tento film neví kudy kam. A o jeho "televizní" průměrnosti se raději ani nezmiňuji... |
|
Království nebeské (2005)
|
13.10.2005 |
| |
Mnoho podstatných myšlenek vztahujících se ke Království nebeskému už zmínil ve svém přemýšlivém a polemickém textu Petr Siska (viz externí recenze - Filmweb). Siska se Scottovu filmu otevřel a posléze si všiml recenzentského opisování (všem "najednou" vytanula na mysli nesmyslná paralela s bitvou o Minas Tirith z třetího Pána prstenů, já přidávám oblíbenou formulaci, podle níž si Liam Neeson /pravda, opět v roli učitele a zasvěcovatele/ "vydělává na nájem"). Dokonce na bezbarvém výkonu Orlanda Blooma (zde opravdu není místo pro kompromisy) našel pozitivum (do jeho tváře si, podle Sisky, divák může promítat "své vlastní vnímání toho, jaký by měl vypadat hrdina"). Ve své vstřícnosti ke Scottovu filmu ("Království nebeské je letní blockbuster za 130 miliónů dolarů, který musí především bavit (rozuměj: vydělat)"), opomíjí jeden zásadní nedostatek tohoto filmu. A totiž ten, že jeho režisér nehorázně podceňuje své diváky. Když ponecháme stranou chatrné scenáristické berličky (když má hlavní hrdina odejít do Jeruzaléma, kde se vezme, tu se vezme vražda duchovního a on musí chtě nechtě na cestu), nelze si nevšimnout doslovnosti, s jakou Scott převádí příběh do obrazové řeči. Když Balian varuje před bojovou výpravou do pouště, kde dojde voda, a tak nastane nevyhnutelné zdecimování vojska, následuje - co jiného - scéna vypodobňující vojáky potácející se v "žízeňvzbuzující" pouštní bouři. Mlhavost v přenosu stěžejních myšlenek (hrdinství a alibismus /církevních hodnostářů/, stále aktuální konflikt na Blízkém Východě, Bůh opustivší hrdinu - znovunalezení víry) spolu s kontrastující doslovností naneštěstí vede k tomu, že nás to, co se stane mezi Balianovým odchodem z kovárny a jeho návratem do ní, nebude příliš zajímat (a už vůbec nás nepoznamená). Ani z hlediska intimního příběhu, ani s ohledem na dějinné události (jejichž vypodobnění ale rozhodně nemá ambici být historickou rekonstrukcí!). Dílčí nápady a suverénní ukočírování výpravy nemůže kompenzovat narativní naivitu Scottova umírněného spektáklu. |
|
Ženy pro měny (2004)
|
13.10.2005 |
| |
Film Ženy pro měny je spolu s Českým snem, Pátrání po Ester, filmy Karla Vachka, Tatínkem a výtečným Ničeho nelituji jedním z mála (českých) dokumentárních filmů, kterým se dostalo "privilegia" distribuce do kin (otázkou je, které další dokumenty by alespoň pár tisíc diváků v kině vyhledalo). Spolu s výše zmíněnými díly je to také film, který podnítil debatu, zda náhodou to nejlepší ze současné české kinematografie neklíčí na poli dokumentu.
Osobité protagonistky činí z filmu dílo zábavné, avšak vzhledem k absenci výraznějšího autorčina stanoviska je výsledný dojem mdlý. Je škoda, kolik nabídnuvších se otázek zůstalo nerozpracovaných (k čemu je vlastně dobré pečovat o vlastní tělo? kde je hranice v počtu lahviček s přípravky? kde je hranice mezi modelingem a kupčením?). Pokud měla autorka v úmyslu nechat nad těmito otázkami přemítat diváka, zklamává zase v míře stimulu, který by přemítání podnítil. Prostřihávat mezi ženou prahnoucí po zhubnutí, nemytou "anarchofeministkou", nevzhlednou (!) redaktorkou Cosmopolitanu a výčtem sum utracených za kosmetiku a přípravky na hubnutí ještě nestačí na svědectví s výpovědní hodnotou. Ženy pro měny jsou pouhou skládačkou, jejímiž částmi jsou více či méně související mini profily žen a dívek, které měly chuť se vyjádřit ke svému zevnějšku. Přináší momenty ryze vtipné i udivující, nabídne se i paralela s Českým snem (alibistická redaktorka Cosmopolitanu versus reklamní "kreativci" v Klusákově a Remundově filmu), avšak to všechno jsou jen odřezky z výrobku, který nebyl patřičně opracován, ač propriety byly na místě. |
|
Psychodráma (1964)
|
13.10.2005 |
| |
Československý dokument Psychodráma Jozefa Zachara je typickým příkladem filmu, který byl v době svého vzniku zakázán a po prolomení ledů takříkajíc zůstal pod hladinou, i když by měl být právě naopak dnes a denně promítán. Jednak pro nesporné filmové kvality (z minimálního prostoru je vytěžena překvapivá dramatická síla), tak pro to, jak v druhém (?) plánu otevřeně (na někoho metafory nefungují, jiný však stejně nepochopí ani křišťálově čistá vyznání) rozkrývá to, jak mocenská zlovůle ovlivňovala volnost jednání i psychické zdraví lidí. Uvozující titulek J.L.Morena "Zopakování trýznivých zážitků na jevišti člověka osvobozuje. Znovuprožití ho zbavuje strachu a úzkosti." nabývá při dnešním vnímání filmu nového významu. Nevztahuje se totiž jen k psychologické metodě, kterou film odhaluje, ale též k tomu, že znovuprožití trýznivých momentů doby minulé by rozhodně neosvobozovalo, ba naopak strach a úzkost vyvolávalo. Jedinečný lidský osud v nadprůměrném filmu. vp 8.10.2005 |
|
Hlídač (1970)
|
26.09.2005 |
| |
Neidylicky stylizovaný psychologický příběh z na první pohled idylických časů, kdy policisté ještě nosili "anglické" helmy. Děj je jednoduše - či spíše přehledně - strukturován, příčiny a následky jasně pojmenovány, což však dílu neubírá na intenzitě. Výrazný výkon Jiřího Hrzána pokrývá bohatou výrazovou škálu - od pokorného syna, přes rozpačitého manžela, po (zdánlivě) spokojeného suveréna a kruťase. Rozpolcené, ale scenáristicky jasně pojmenované jsou i další postavy: matka - vdova, dozorce Pěnkava. Právě ujasněnost v předloze i režii činí z tohoto díla mimořádně intenzivní zážitek. Ivan Renč prokazuje mimořádný cit pro načasování. V roli "tety" Maškové poznáme prvorepublikovou hvězdu Natašu Gollovou. Jako vězeň Červenka se představí Karel Mareš, hudební skladatel (Hoří, má panenko, O slavnosti a hostech, Ecce Homo Homolka, autor písně "Oliver Twist") a příležitostný filmový herec (Farářův konec, Nevěsta Jiřího Suchého). Přímořské exteriéry vznikly v Chorvatské Pule. |
|
Batman začíná (2005)
|
26.09.2005 |
| |
Anglický šarm a humor Alfreda (Michael Caine), nepatetický smysl pro právo a pořádek reprezentovaný policistou Jimem Gordonem (Gary Oldman), bondovské zázemí a "Q" Lucius Fox (Morgan Freeman). Působivá byť nepříliš komplikovaná pseudopsychologie (dětské trauma podobné Letcovu a konečný návrat k rodinným hodnotám). Mimořádně "vypečený" záporák (nová irská filmová star Cillian Murphy), který však neodvádí pozornost od titulního hrdiny (jako se to přihodilo v některých předešlých "Batmanech"). Svižné vypravěčství, které však neústí v chaos, vtipné reference k předloze i předešlým filmům (skvělé vyvrcholení odkazující k prvnímu Burtonovu Batmanu). Uměle vytvářená veřejná identita Bruce Waynea versus temná prezentace Batmana (na vtipné repliky jsou zde jiní). Odevzdaný herecký výkon Christiana Balea (kéž by hrál v dalších "Batmanech" a Bonda "přenechal" Hughu Jackmanovi). Skvostná výprava (Gotham "stojí" na pomezí nebetyčné fantazie a povědomé megalopolis). Prosté, ale nesmírně působivé entrée netopýřího muže, které přichází takřka po hodině filmu, a na které by se vyplatilo čekat i déle. Všechny tyto prvky dělají z Nolanova dravého filmu mimořádný zážitek. Především proto, že převyšují to, co mnohým připomínají (Caine je šarmantnější než Alfie, Freeman více "cool" než Q). Jako jediný problém se může jevit fakt, že takřka dokonalé odmytizování Batmanova zázemí (detailní analýza objednávek vojenských materiálů z Číny, vysvětlení Batmanovy schopnosti "zmizet") povede u některých diváků k tomu, že jim "supermanské" činy netopýřího muže budou připadat přece jen příliš nadpřirozené. Navzdory tomu, že ne vždy Batman uspěje. Přesto se nápad, aby Nolan přepracoval Burtonovy či Schumacherovy "Batmany" jeví jako jeden z nejzajímavějších (byť možná ne nejvýnosnějších) nápadů poslední doby. |
|
Oko (2002)
|
18.09.2005 |
| |
Titulní hrdinka znovu nabyla zrak - a s ním i vidiny mrtvých lidí. Motiv, který byl pod vlivem Šestého smyslu nesčetněkrát kopírován, už mnohým leze na nervy. Filmu Oko se však umnou prací s atributy hororu i rozváděním příběhu daří udržet ho na dostatečně poutavé úrovni. Už samotné východisko obhajuje to, že protagonistka má problémy s chápáním toho, co vidí - vždyť s možností vnímat očima se teprve vyrovnává a stejně jako nepozná pouhým zrakem kancelářskou sešívačku, nemůžeme jí mít za zlé, že se jen tiše diví postavě muže stojícího uprostřed dálničního provozu. Narozdíl od hrdinky Oka 2 si však své prokletí záhy uvědomí a po prvotní letargii se s ním začne vypořádávat. Závěrečné hledání (zemřelé) dárkyně rohovky a katarze v podobě masové tragédie stojí mimo rámec (konvenční) hororové nálady filmu a je to dobře. Už proto, že tyto scény ospravedlňují některé z předchozích sekvencí, které by jinak mohly působit jako pouhá výplň mezi "bubáky". Ačkoliv v postavě malé Yin-Yin leží největší slabina filmu - její otevřené deklamace o kráse světa ani tak nedávají naději jako otravují - ve srovnání s druhým pokračováním filmu stojí "jednička" o několik tříd výše. Duchové vidění hlavní hrdinkou jsou dostatečně děsiví i podivní (žena vyplazující dlouhý fialový jazyk), práce s odkrýváním potenciálně nebezpečného prostoru excelentní, obligátní hrůzostrašné scény z výtahu dobré. Příběh graduje - znovu vidící hrdinka se potýká se zoufalstvím z toho, že ji potkalo prokletí vidin i z toho, že jí (vcelku pochopitelně) nikdo nevěří - škoda toho, že vyrovnání se s osudem přichází motivováno jen radou umírající holčičky, navíc je příliš explicitně oznámeno v jediné scéně. A nad tím všem mohou stát obecné otázky: je prokletí hlavní hrdinky "odměnou" za to, že si lékaři hrají na bohy a vracejí zrak? |
|
Vzpoura ve věznici Carandiru (2003)
|
16.08.2005 |
| |
Film režiséra Hectora Babenca, jež byl za režii Polibku pavoučí ženy nominován na Oscara (a poražen Sydney Pollackem), si v české (video)distribuci vysloužil zavádějící název vybízející k dohadu, že hlavním tématem takřka dvouapůlhodinového snímku bude neblaze proslulý masakr vězňů. Vzpoura, zřejmě zažehnutá nesmyslnou potyčkou a přiživená rozvráceným vedením instituce, se sice odehraje až v poslední pětině filmu, avšak do příběhu strukturálně patří – je jakýmsi vyvrcholením dříve naznačeného, ne pouze zdobným přívěškem, za jaký ho označila část kritiky. Film vznikl podle knihy lékaře Dráuzia Varelly, který při své práci ve věznici v São Paulu vyprávěním vězňů sám naslouchal. Ohraničení filmového vyprávění lékařovým svědectvím však není příliš akcentováno a slouží spíše jako prvek autentizující takřka intimní příběhy odsouzených. Ornamentální barevnosti dosahuje film nejen díky „pečlivé stylizaci nepořádku“, ale též díky kameramanské práci Waltera Carvalha (dále Hlavní nádraží, Žluté mango). |
|
Mexická jízda (2001)
|
16.08.2005 |
| |
Julio a Tenoche si před starší Tenochovou sestřenicí vymýšlejí, že pojedou na výlet do „Nebeské brány“. Když se však dívka neočekávaně ozve, že by též ráda jela, vydají se na cestu. Na první pohled teenagerská zábava, jíž dominují řeči o sexu a sex samotný, při bližším ohledání nesmírně upřímný film se sociálním přesahem a závěrečným odhalením, které změní pohled na veškeré zdánlivě banální řeči i činy hrdinů. „Celé Mexiko čiší životem!“, říká Ana a není od věci říci, že velmi živoucí je i tento film. Vynikne i kamera Emmanuela Lubezkiho, který se uplatnil v Hollywoodu nasnímáním několika výtvarně opulentních filmů (Ospalá díra, Řada neuvěřitelných příhod). Snad to bylo pochopení pro mladého diváka, které Cuarónovi vyneslo zakázku režírovat ceněného Harry Pottera a vězně z Azkabanu. |
|
Ořechy na lásku (2000)
|
16.08.2005 |
| |
Film, jehož důležitou rovinu tvoří historický kontext vlády vojenské junty v Argentině (1976-1983), představuje osudovou lásku Marcela a Alicie. Činí tak ovšem značně vykalkulovaným způsobem. Milenci se opakovaně potkávají - děje se tak takřka výhradně v dopravních prostředcích, které musí dívka nakvap opouštět. Když je pak setkání páru iniciováno zásahem zvenčí - odrostlou Aliciinou dcerou Cecilií - divák už ani nemá o sblížení hlavních hrdinů zájem. Scénář se nám snaží představit příběh osudové lásky na pozadí velkých historických událostí. Této lásce však není možné věřit, příliš z ní čiší scenáristická neschopnost. Na tom, že se dvě blízké, ale odloučené osoby čas od času shledávají, není zajisté nic nepravděpodobného. Proč se ale při každém shledání baví tak prkenně? Proč je tak cítit autorský záměr, který zní "při každém setkání musíme nastolit stejná témata, stejné intimní zkratky". A ptejme se dále! Mají opakovaná setkání v dopravních prostředcích symbolický význam? Má nějaký hlubší rozměr, že Marcelo kvůli Alicii dvakrát zamešká fotbalové utkání? K čemu jsou ty neustálé řeči o ořeších? Odpovědi na tyto otázky zřejmě zní "ne, ne, k ničemu". Přesto vám ale tyto autorské spekulace budou bít do očí a vy se budete tázat, zda to vše nešlo napsat méně klišovitě. I ten historický kontext národního traumatu se nakonec stane exotickou parádičkou. Když Cecilie "obviní" Marcela z toho, že jeho generace "měla své sny" zatímco ona je nemá, je nám to zcela lhostejno. Tento film ve své nudné schematičnosti nemá šanci hlouběji oslovit. |
|
|
