Terminus

Jednou z nejsilnějších složek tohoto filmu je bravurní použití doprovodné hudby, převážně dobových písniček. Mnohem lepší než v lacině efektní Pulp Fiction , o Rebelech nemluvě. Režisérka neváhá k doprovodným písním tvořit takřka videoklipové sekvence (představení Tripa - hr. J. Hartnett) - a tato taktika plně zapadá do celkové koncepce tohoto zajímavého a s přehledem natočeného filmu.

Film Jiřího Svobody, který vznikl v ostravském studiu ČT, pojednává o krátkém životě kriminálníka ne zcela z vlastní vůle. Režisér a scenárista v jedné osobě popisuje jeho osud v duchu "mužných" scénářů Jiřího Křižana (Je třeba zabít Sekala, seriál Záchranáři), občas své dílo degraduje příliš rádobychlapskými promluvami vypravěče a přítele hlavního hrdiny, ale jako celek film sice konvenčně, ale velmi umně konstruuje.

Ve filmu se místy občas perou jeho komická a thrillerová rovina. Zatímco thrillerová složka je výjimečná, komické sekvence jsou budovány sice zručně, ale ve srovnání se zbytkem filmu jaksi neinvenčně (scéna, v níž napitý Béla přejede se soupravou metra perón je sice vtipná, ale nemáte dojem, že jí něco chybí?). Autor filmu vybudoval v budapešťském metru fiktivní svět, který má velice blízko ke světu skutečnému. Nejsem si jist, jak moc si toto dílo žádá o interpretace, nicméně věřte, že symbolů k dekódování nabízí přehršel. Přes drobné výtky se nemohu ubránit povzdechu "kéž by se takové filmy natáčely i u nás...". V roli "profesora" exceluje Zoltán Mucsi , jehož jsme mohli vidět v posledních filmech Miklóse Jancsóa (Lucerna páně v Budapešti, Kurva! Komáři, Poslední večeře u arabského šedáka, Vstávej, kámo, nespi aj.).

Film výjimečného amerického režiséra B. Rafelsona začíná zajímavým převrácením dvou klišé - policista se dostává do problémů, neboť chtěl pomoci své známé hledat její nezvěstnou dceru, při tomto pátrání pomohl staré ženě s rozsypaným nákupem až do domu. Běžně bychom se podivili nad tím, že žena cizince do svého bytu pustí, že se nebojí... Proč by se ale bála, když má "jištění" v podobě tlupy lupičů, kteří jsou krok od ambiciózního vyloupení banky? Za dobrotu na žebrotu - a hned dvakrát. Centrální postavy filmu jsou napsány spíše špatně než dobře a od toho se odvíjí i celková rozpačitost slibně započatého díla, které vychází z filmu noir (předloha D. Hammetta, kamera, osamělost hlavního hrdiny, variace na femme fatale). Primitivní násilník Hoop je počítačový vykuk (připomíná svého "kolegu" ze Zlatého oka ), miluje kečup a mléko a.. a to je všechno. Starý pán, manžel ženy s rozsypaným nákupem, je válečný veterán, rasista a milující manžel. A to je všechno. A podobně bych mohl charakterizovat i ostatní postavy. Zajímavě rozehrané hry mezi nimi jsou tak mnohdy devalvovány nedostatečnou charakterizací, nejasnými motivacemi. Vedle klišovitých motivů, jakým je například cukrovka hlavního hrdiny, tak do ztracena vyznívají i nosné nápady jako možný vztah mezi policistou a jeho věznitelkou. Jejich erotická hra na cello tak naneštěstí působí přinejmenším podivně. Hudbu k filmu složil Jeff Beal, jež exceloval doprovodem k seriálu HBO Carnivale , starou paní hraje Grace Zabriskie, jež filmoví fajnšmekři znají jako stopařku v Rafelsonových Malých životních etudách .

Velice nerad používám z angličtiny převzatou frázi "herec XY ukradl/ovládl celý film", ale v případě Very Drake jsem nebyl daleko od použití této floskule. Evropskou filmovou cenou, cenou BAFTA a cenou z MFF Benátky oceněná Imelda Stauton skutečně předvádí dechberoucí výkon. Důvodem, proč jsem se k zmiňovanému výrazu nakonec neuchýlil bylo mé "prozření", že nejen ona, ale i všichni ostatní herci předvádějí skvostné party a společně vytvářejí úžasně živoucí celek. Rodina Drakeova ve filmu žije a Stauton z filmu vyčnívá nejen pro své vypodobnění Very, ale i pro centrální postavení své role v příběhu. Vedle palčivých scén policejních výslechů (ne nepodobných trýznivým scénám v Prolomit vlny) si tak velice cením epizodek rodinného soužití Drakeových. V malém bytě, kterému Vera věnuje detailní a procítěnou péči, vyniká herecká bravura všech zúčastněných. Mike Leigh se nevyjdařuje k otázce potratů tak otevřeně jako jeho krajan Alan Parker k trestu smrti (Život Davida Galea) a je to ku prospěchu díla. Tento film totiž není ani tak o tom, zda "potraty ano či ne", ale spíše o tom, zda je fér, aby si je bohatí mohli nechat udělat na privátních klinikách za 100 liber, zatímco chudí musí spoléhat na "Very Drake". A především je pak tento film o rodině, jejím intimním soužití a lásce, kterou přervaly či poškodily dobré úmysly matky. V dobrotě až mesiaštví hlavní ženské postavy nacházím další z paralel s von Trierovým Prolomit vlny. Bohatý a nejen k přemýšlení inspirativní film je tahle Vera Drake.

Anglický název filmu (Seven Year Itch) vychází ze smyšleného nutkavého pocitu svědění po sedmém roku manželství. Manželství je centrálním tématem díla, jež v době svého vzniku údajně mnohé pohoršovalo (týká se předlohy i filmu). O humor se ve "vdovci" stará hlavně manžel, jehož žena je s dětmi na letních prázdninách, a on má obavu, že by mohla přijít na jeho (bezvýznamné) prohřešky. Právě z faktu, že se bojí možných kompromitujících interpretací jeho veskrze počestného počínání, pramení většina humoru filmu. Vyzývavá MM ho přivádí do rozpaků, ty ho děsí, ale v jádru by nebyl nevěry ani schopný... Se zvyšujícím se počtem obav z toho či onoho narůstá i jejich absurdnost. Nebojí se jen toho, jak by si jeho manželka mohla vyložit přítomnost blondýny v bytě, ale i toho, kolika cestami by se k ní tato informace mohla dostat, a též toho, zda ho MM třeba nechce okrást. Jakési poselství filmu pak spočívá v tom, že ačkoliv by hrdina filmu nebyl nevěry schopen, zájem mezi ženami o takové plaché muže je. Z postavy Toma McKenzieho, která je představena jako typický frajírek, svůdník a vazoun, se nakonec vyklube chlápek s něčím tak "neéterickým" jako je senná rýma. Zub času "vdovce" poněkud ohlodal, avšak stále disponuje rysy inteligentních amerických komedií z té doby a stojí za zhlédnutí. Některé momenty ("trademarková" zvednutá sukně MM nad větráním z metra, intertextuální odkaz "Blondýna v kuchyni? Co ty víš - třeba je to Marilyn Monroe!") činí toto jinak průměrné dílo takzvaně nesmrtelným.

Film Sidneyho Lumeta (Oscar za celoživotní dílo udělený v únoru 2005) vznikl podle stejnojmenného snímku jednoho z nejlepších amerických režisérů - Johna Cassavetese. A jakožto předělávka kvalitní předlohy bývá také posuzován - a ze souboje vychází poražen. Nemuselo by tomu tak být, kdyby snímek netrpěl tak špatně napsanými postavami gangsterů. Jejich svět je vykreslen jako veskrze příjemné prostředí pro život, v němž se zločinci škádlí a žetrují spolu. Z tohoto základu pak vychází nedůvěryhodnost mnoha momentů, které jsou stěžejní pro další děj. Glorii šokuje, že tlupa jejího bývalého milence je schopna zabíjet, možnost, že taková "patrička zlých hochů" má takový vliv v podsvětí je pochybná. K původnímu filmu (nechtěně) odkazuje i postava Diane, jejíž představitelka není nepodobná Gene Rowlands, jež v Cassavetesově verzi ztvárnila titulní postavu. Scénář filmu prošel několika úpravami (Glorie propuštěna z vězení, závěrečná scéna v klášteře), z nichž však žádná dílo neposouvá dále, ba ani ho nikterak neaktualizuje. Scénář trpí též jasnými nedotaženostmi (Gloriina sestra jí nejprve pomůže, ale v zápětí se jí zřekne / klukovo astma jako záminka pro dramatické situace jaksi "nad rámec") a pokáral bych ho též za absenci invence v práci s atmosférou velkoměsta (New York). Na druhé straně je na snímku třeba ocenit obsazení J. L. Figueroi do role malého chlapce, jehož bodrost převažuje možnou inklinaci k infantilnímu žvatlání nad jeho roztomilostí. Též Sharon Stone "dělá co může", avšak nedostává se jí možnosti rozherát svou roli svérázné a "správňácké" Glorie. Zatímco ve verzi z roku 1980 bylo zřejmé, že si Glorie s klukem neví rady, ale chová k němu sympatie, v novějším zpracování musí pronést větu: "Nechci, aby ho zabili, ale nevím si s ním rady." A zde je hlavní rozdíl mezi oběma filmy: zatímco Cassavetesovo dílo hovoří samo za sebe, Lumetův film musí niterné dojmy příliš často komentovat ústy postav.

Kouzelně sarkastické a rouhačské dílo, jehož hlavní postavy jsou prohnilé skutečně do morku kostí. Překvapivou paralelu nacházím s muzikálem Chicago - i jeho hrdinky, které divák (většinou) miluje, jsou prohnilé. A to není v mainstreamovém filmu běžné.

Za nejpozoruhodnější aspekt tohoto filmu považuji důkladnost, s jakou tvůrci pracovali se schematy žánru. Ač jsou mnohé momenty ryze parodické (fiktivní Dr. Ludwig von Krankheit v úvodních titulcích a mnohé další), jindy film sice vychází z žánrových schemat, avšak jejich použitím dodává filmu jakousi seriózní rovinu (film končí tím, že roztržitý doktor ujíždí do světa se "zlem vzadu na saních").

Podle námětu spisovatele Františka Langera natočili adaptaci "Velbloud uchem jehly" nejprve Karel Lamač (1926), a pak Otakar Vávra a Hugo Haas (1936). Vávrův přínos vidím v režijních nápadech (např. střídavé záběry na tváře postav), Haasova stopa je naopak zřejmá v humoru, kterým oplývá jím hraná postava. A právě dílčí režijní nápady a Haasův inteligentní humor činí z "Velblouda" nadprůměrnou veselohru své doby. Na začátku je sice obvyklá zápletka "kterak chudá dívka štěstí nalezla", ta je však nezvykle rozvíjena, chudí nepřicházejí ke štěstí náhodou, ale proto, že ho systematicky a téměř mrzce vyhledávají. Herecké obsazení je na jedné straně takové, jaké ho z filmů té doby známe (R. Šlemrová jako bohatá paninka), ale na straně druhé přichází s překvapivějšími "castingovými tahy" (začínající a jako milovník ještě nezavedený O. Nový jako komorník, Haas v roli manžela Nedošínské, tedy na místě, kde jsme zvyklí vídat Pištěka, A. Mandlová sice jako bohatá dívka, ale zároveň dcera Šlemrové, jejíž filmové dcery jsou obvykle o poznání pitomější). Podobné drobné odlišnosti, které mohou zůstat méně bystrému a informovanému divákovi skryty, lze najít i v zápletce, o níž jsem mluvil jako o "obvyklé". Na první pohled banálně sepsané sblížení chudé Zuzky a bohatého Alíka (pražský německý herec Pavel Herbert ve své jediné roli v českém filmu) je obohaceno o Alíkovu málomluvnost. Tu, pravda, kazí příliš toporné herectví Herbertovo, ale přesto místy prosvítá komický potenciál této charakteristiky. Příklad: ani když chce Alík požádat Zuzanu o ruku, nechce se vyjádřit slovy a pustí gramofon se svatebním pochodem a táže se: "chcete?". Mezi svěží režijní nápady filmu, jak jsem o nich mluvil na začátku, patří například "Cesta do ráje" - film ve filmu, který je použit k vtipné kontrapunkci mezi děním na plátně a děním mezi diváky v biografu. A nebo sklepní byt chudé rodiny, okno z něhož je na úrovni chodníku, a umožňuje tak Peštovi odhadovat čas podle těch, kteří s železnou pravidelností okolo okna procházejí. Zvláštní kapitolou filmu je pak Haasova postava , typická pro jeho tvorbu u nás i v exilu v USA a v Rakousku, ale jako vždy svěží a důvtipná. Haas opět "perlí" jak na rovině kouzelné verbální komiky ("Pešto, ty už se zase válíš?" "My jsme tady tak hezky mlčeli a mně usnula noha."), tak v propracování fyziognomie své postavy. Jeho velice lidský, ale nikoliv sentimentální, přístup k postavám a herectví by vydal na celou studii. Poznámka na okraj: s Vávrou ani Lamačem (autorem němé adaptace "Velblouda") Haas výrazněji nespolupracoval.