Avalon820

Tento film se objevil ve špatnou chvíli. Řemeslně je to totiž skvěle odvedená práce, která v mnoha směrech splňuje přesně to, co se od snímku takového kalibru očekává - herecké obsazení, napětí, námět, příběh podle skutečné události (čemuž se ani nechce věřit)... Zkrátka skvělé zpracování. I přesto je však tento film neuvěřitelně pohádkoidní, což se dnes už příliš nenosí. Zkrátka natolik ukázkovou americkou justiční pohádku, která vyobrazuje skutečnosti TAK vzdálené běžné realitě, že to diváka zkrátka nedokáže pohltit, abychom pohledali. Dokázal bych si představit, že tento snímek by způsobil ještě v takových 90. letech poprask, ale dnes? Dnes jde jen nadstandardně zpracovaný průměr.

Film The Art of Getting By je mi překvapivě vcelku sympatický, nicméně i tato přízeň má své meze. Příjemně se to sleduje, o tom žádná, pár scénám bych udělil hvězdiček šest, neboť jsou emocemi přeplněny... A vůbec - řemeslná stránka snímku jako taková je zpracována na jedničku. Bohužel, je to také film s nesmírně okoukaným příběhem, neřku-li přímo fádním, který se ani na moment od předem jasné linky neodkloní. Rovněž jsem z toho cítil jakýsi kalkul, sice hodně dobře skrytý, ale přece. A to pak v mysli hryže teorie, že tah na branku v takovéto podobě přece nemůže být obalen upřímnými city, které takovéto téma potřebuje jako sůl a pro něž se mi vlastně i celkem zamlouvá. Nebo se pletu?

U tohoto filmu mě po takových 20ti minutách upřímně otrávily dialogy, kde ze skoro každé třetí věty doslova kapala nesoudně nucená snaha tvůrců upozornit diváka, že se nejedná o obyčejnou romantickou komedii - možná, že kdyby si scénáristi rovnou přiznali, že to ta klišovitá romantická komedie přece jenom je a nesnažili se tak urputně vybočit ze zajetých standardů, dopadlo by to lépe. Takhle to na mě působilo jako falešná, sofistikovaně se tvářící, ale ve skutečnosti totálně dutá rádoby zábava. Jak to, že Will Gluck, režisér Easy A, čestné to výjimky mezi teen komediemi, toto nezvládl? Nu což - nakonec z toho čestně vyšli jen Timberlake a Kunis. A to už považuji za dostatečně pádný důvod k zamyšlení.

Což o to, The Tempest má potenciál skutečně obrovský... Bohužel však selhává v naprosto základních aspektech. Že je původní Shakespearovo dílo upraveno (a ne málo) mě osobně vadí nejméně - absence atmosféry je podle mě problémem mnohem zásadnějším. Zrovna tak polovičatý přístup tvůrců - jak mám The Tempest já, jako divák, vnímat? Vážně? Odlehčeně?... I kabátek má tento film podivný - chvílemi je vizuál takřka dechberoucí, chvílemi jsou zase digitální taškařice tak laciné, až to bije do očí. Co ovšem považuji za největší negativum tohoto snímku je nuda, pomalu nastupující a nesmírně ubíjející nuda, která prostupuje většinu už tak dost přetažené stopáže. A to potom už ani tradičně výborná Helen Mirren nemá co zachraňovat. Škoda, obrovská škoda.

300 je vizuální exhibicí nejvyššího kalibru, na kterou je skutečně božský pohled. Ale to je i na pěkný spořič obrazovky. Už dlouho jsem neviděl tak neuvěřitelně povrchní příběh, vystavěný na jedné jediné (navíc ne až tak uchvacující) myšlence. Digitalizace a přebarvenost se po určité době změnila v kýč (čemuž se ale při takové dávce ani nelze divit), příběh působil, že byl vymýšlen asi tak pět minut... Jak si to mám vykládat? Autoři evidentně věřili ve stádovitou tupost diváků, kteří se nechají opít počítačovou hrou se skutečnými herci. Škoda. Krom toho - jsem jediný, koho tak neuvěřitelně štvaly naprosto STUPIDNÍ dialogy? Ne, nedá se svítit - forma v tomto případě zkrátka rozdrtila obsah totálně napadrť. A tomu já nefandím.

Asi chápu ono vysoké hodnocení, neboť většina zásadních aspektů tohoto snímku je opravdu výborná. V první řadě nepochybně samotné téma stojí za pozornost. Dále příběh, kterému lze uvěřit, že je podle skutečně události. Rovněž audiovizuální podoba je naprosto úžasná - příjemná a především stylová animace rozhodně zaujme lecjakého diváka. Ale i přese všechny tyto klady mě Persepolis nedokázal bezprostředně přišpendlit k obrazovce. Proč? Jedním z důvodů je hlavní hrdinka - po určité době mi byla tuze nesympatická a to zejména proto, že během pouhých 95 minut stihla vystřídat snad všechny představitelné názory, myšlenkové stavy a postoje vůči životu. Od toho se odvíjí i mé neztotožnění se s hrdinčiným vyprávěním, které absolutně není nad věcí. Dále je potřeba brát na vědomí, že příběh je veskrze pochmurný, a proto si leckterou vtipnou vsuvku mohli tvůrci odpustit, nebo ji alespoň patřičně usměrnit. No a ten závěr... bez rozuzlení, bez vysvětlení, bez uzavření, bez morálního ponaučení, zkrátka střih a šmitec. To považuji za velmi nešťastný způsob ukončení čehokoliv. Já se proto s tímto filmem rozloučím také polovičatě - nejistými třemi hvězdičkami.

Zkrocená hora po izraelsku. Rozdíly? Yossi & Jagger je film neuvěřitelně povrchní. Čert vem formu, pochybná kamera mi byla v tomto případě celkem ukradená - co mě zde skutečně štvalo byla snaha vypadat seriózně, ačkoliv direktní potřeba šokovat tématem je chvílemi doslova hmatatelná, ba dokonce vlezlá. A přetvářku, navíc v tak neohrabané formě, já zkrátka nerozdýchávám.

Hlavní problém tohoto filmu rozhodně není jeho kvalita, jako spíše přehnaná očekávání. Ne, že by byla neoprávněná (plejáda populárních herců, velmi zajímavý námět...), ale z každého mraku zkrátka pršet nemůže. Dokážete-li to přijmout a brát Městečko Peacock "jen" jako další obyčejný film, nejde vůbec o nic špatného - dusivá atmosféra maloměsta, Cillian Murphy s rozdvojenou osobností, kostlivci ve skříni, již zmíněný dobrý námět a dobré herecké výkony. Jak říkám, žádná katastrofa, to rozhodně ne. Na druhou stranu je to (i přes poměrně krátkou minutáž) chvílemi nuda a po čase i dost těžká nuda. Konfrontace navíc postrádají nějaký náboj, o který si dané téma přímo říká. Výsledkem je tedy příliš dlouhé čekání na... nic. A na takové filmy se snadno zapomíná.

The Artist může působit, že se snaží svou formou zapadnout mezi americké filmy let 20., ale hlavní cíl autorů to nepochybně nebyl. Je totiž rozdíl mezi tím, mít možnost si formu zvolit proto, že mohu a chci, nebo proto, že zkrátka jiná není. Z toho důvodu by se tento snímek starým hollywoodským filmům, jimiž je inspirován, nemohl ani přiblížit, natož pak rovnat. Ovšem já jej vnímám jako sám o sobě existující film z roku 2011 a v takovém případě jde o velice odvážný počin. Špatně by se hledal podobný. Žádná cesta časem zpět se ovšem nekoná, The Artist je jen a pouze důkazem všestrannosti tvůrců. Jako takový je samozřejmě něčím famózním, skoro až raritním, co nepochybně stojí za pozornost, nicméně - co ten Oscar za nejlepší film? To už zase někdo přestřelil.

Typická sladkobolná limonáda, skoro jako z pera Nicholase Sparkse. Co ji ale činí nadprůměrnou, když je tak "typická?" Nepochybně nenásilnost a celková nepodbízivost daného tématu. Dále také skvělá výprava a hudba. Jednoduchý, leč silný příběh. A v neposlední řadě také George Clooney, který čas od času nehraje kravaťáka / šviháka / womanizera a vezme roli, která je obyčejnému člověku trochu bližší. A že i v ní je brilantní je snímek Děti moje důkazem.