MaxipesFik

Gilliamův rukopis bych popsal (v paralele, kterou si vypůjčím z dějin výtvarného umění) jako směs Hyeronyma Bosche a Andyho Warhola. Absurdita, nepochopitelnost, bizarnost se mísí s podbízivostí a laciným pozlátkem (resp. reflexí lacinosti a pozlátka). Podivuhodná směsice.

Napětí nemusí vyvěrat jen z akce, vrstvení zápletek nebo rychlého vývoje. Napětí z pomalosti je daleko materializovanější a velcí mistři filmu si to uvědomovali. Zvětšenina je čistou inkarnací tohoto principu, jež má konkurenci snad jen v prvních pěti minutách Tenkrát na západě. Redukovat tento film jen na napětí z pomalosti by však bylo zplošťující. Je to metafora lidského poznání a jeho nejistoty. Je to také adorace fotografie, které je v tomto filmu přisouzeno privilegium oplývat velkou mocí - fotografie jako usvědčující důkaz, fotografie jako prostředek nadvlády nad lidmi (ženami), fotografie jako prostředek k získání sociálního statusu... V neposlední řadě je také Zvětšenina symbolem šedesátých let, symbolem volnosti, tvůrčí svobody i určitého znepokojení.

Poslední měsíc jsem měl tolik práce, že se mi bohužel nedostalo na filmy vůbec času. Po této odmlce jsem chtěl začít něčím prostším a pokud možno nekomplikovaným. Něčím, kde by bylo od začátku jasně patrné, kdo je kdo, padouch či hrdina. Shawshank mi to splnil beze zbytku. Jelikož nejsem příliš zvyklý na americkou komerční produkci, chvíli mi trvalo, než mne přestaly rušit některé Hollywoodské filmové manýry (aneb "Kasovní trhák", díl první, kapitola třetí: "Kterak zkonstruovat chytlavou expozici", kapitola desátá: "Parametry, jež musí mít nesmrtelná hláška", kapitola patnáctá "Je to o emocích"... ). Potom jsem se ale naštěstí oprostil od zcizujících reflexí a nechal se unášet příběhem, dojímal se, kde se to ode mne čekalo, a prožil i závěrečnou katarzi. Shawshank Redemption není určitě žádný převratný film, nepřináší filmově nic nového, nevybočuje zásadně z podobných snímků. Ale svým konzistentním příběhem, chytře vystavěným dějem, přesně vybalancovanými emocemi je to dobře odvedený kus filmařské práce, který přesně splnil v mém případě zamýšlený relaxační účel. Jediné, co mi opravdu vadilo, byla hudba.

Téma extrémní lásky v L'Histoire d'Adèle H. vybízí ke srovnání s Chambre verte event. s La Femme d'à côté. Ze zmíněných tří filmů je dle mého dojmu nejméně působivý. Snad je to proto, že kromě tohoto tématu postrádá další myšlenkové roviny jako v Zeleném pokoji (například motivy smrti, konečnosti či paměti ) nebo dramatický spád v Ženě od vedle. Je to vytříbené dílo nesoucí základní znaky Truffautova stylu, přesto jej subjektivně nepočítám mezi jeho vrcholné opusy.

Jeden z mála Godardových filmů, kde hravost vítězí nad provokací.

Rekapitulace.

Žánrová klasika s trochou anglického humorného koření.

Dovolovat si všechno tam, kde je všechno zakázáno, bořit tam, kde se nadšeně budovalo, jak lákavé!

Je několik filmů, které jsou natolik výjimečné, že jakékoliv hodnocení selhává.

Velice zajímavá je první scéna, kde se odděluje zvuková/verbální složka od obrazu. Filmový jazyk tak vědomě buduje distanci od realistického zobrazení, kde není podstatné, ABY to bylo JAKO se to stalo nebo mohlo stát, nýbrž ŽE je to JAKO (zdůraznění momentu HRY, vpuštění diváka do metaroviny díla). Toto krátké rozostření realistických funkcí filmu, byť je přítomné jen v expoziční části, působí velmi nově, překvapivě a neotřele. Další mistrovský trik se povedl se zmrazeným obrazem, který se stane rámcem pro retrospektivu a celou hlavní dějovou linii. Jinak vnitřní obsah filmu je už z tohoto ohledu konvenční, ale má brilantní scénář, s dobrou pointou na závěr. Opravdu vynikající Bette Davis!!