fragre

Po shlédnutí tohoto filmu je jasné, že zde v žebříčku hodnocení chybí tlačítko Hnus. Nepochybuji, že během 2. světové války docházelo k organizovanému sexuálnímu teroru (stačí si přečíst Malaparteho) a to, že člověk obecně je schopen kdovíjakých zrůdností bylo mnohokrát prokázáno. Ale Pasolini si nevybral žádnou konkrétní událost, celý děj se navíc odehrává v jakémsi bezčasí (o frontě či vojenských akcích se tu moc nedovíme). Připadá mi, že celá ta intelektuální omáčka okolo má zakrýt jen to, že si režisér chtěl natočit úchylárnu, ale tak aby to nebylo bráno jako úchylárna. Pasolini se přece inspiroval „božským“ markýzem, který ale nebyl žádným bojovníkem proti totalitě. A pokud byl bojovníkem za svobodu, tak maximálně za svou svobodu dělat své zvrácenosti bez ohledu na jiné. Jistě, nyní v kdekterém horroru jsou naturalističtěji podané krvavé scény a počítám, že existují pornofilmy, které zachycují i větší ouchylnosti, než jsou k vidění zde, ale tyhle produkty si na žádnou filosofii nehrají, ani neaspirují na to být uměleckým dílem. Namíchat tak k zvracení nutkající elixír, to chce vskutku „mistrovu“ ruku.

Takový mix čisté svatosti, špinavého sexu a krve je asi vnímán jako obvzláštně rajcovní. V katolickém Mexiku určitě. Soft-porno s dějem - pseudolegendou o úspěšném pokoušení ďáblem. Sice je bohatě využívána křesťanská symbolika - (starý) had a jablko (poznání hříchu), ale film nemá příliš tah, je zdlouhavý a občas zmatený. Připadá mi, že je jen záminkou pro těch několik krvavých a erotických scén. Pěkné exteriéry a pěkná hrdinka všechno nezachrání. Stejně mi ten rej luciferských jeptišek připomněl mnohem působivější film Häxan.

Prostředí města depresivní jak někde na Ostravsku dnes - zanedbané a špinavé, plné paneláků, smogu a beznaděje. Žádný vyspělý Západ. Děj syrový a surový, leč též vypravěčsky rozbitý. Bohužel to ovšem vypadá, že všechen ten realisticky vykreslený duchovní, duševní i materiální hnus není v první řadě myšlen jako kritika společnosti, ale spíše jako voyeurské dráždidlo, zvrácená podívaná ve smyslu nějakých těch VyVolených.

Tento film mi vyjevil dvě okolnosti. Zaprvé, že přes odpor k výuce ruštiny, který jsem po všechna školní léta cítil, jsem ještě schopen porozumět ději ruského filmu v originálním znění. A za druhé, že kdysi dávno vypěstovaný odpor k rudému pionýrskému šátku stále přetrvává, byť jsem naň pozapomněl. Zvláště ta druhá okolnost mi velmi kazila jakýkoliv požitek z filmu, takže když se tam mladiství hrdinové chystají zemřít jako vzorní mladí budovatelé SSSR a extra pro tuto událost se ošátkují, chvíli jsem si přál, aby tedy hrdinně zahynuli, když jsou takoví pitomci. Trochu si film své renomé vylepšil, když se zachráncem party stal obrýlený zárodečný intelektuál, a ne ten nařvaný blonďák. Jinak, jako dětský dobrodružný film to asi není úplně špatné.

Pomalu celý film jsem měl za to, že sleduji přihlouplou erotickou talijánskou komedii, abych na závěr zjistil, že to po celou dobu byla pitomá talijánská rádobypsychologická kriminálka. Už z toho je snad poznat, jaké přednosti Gloria Guida měla, když jsem to dokoukal do konce.

"Veškeré tvorstvo na zemi, vše, co se hýbe, zahynulo – ptactvo i dobytek, zvěř i veškerá havěť hemžící se po zemi, i všichni lidé. Vše, co mělo v chřípí dech života, vše, co žilo na souši, pomřelo. Bůh smetl všechny živé tvory z povrchu země. Vše od člověka až po dobytek, drobnou havěť i nebeské ptactvo bylo smeteno ze země. Zůstal jen Noe..." Tímto neúplným citátem z knihy Genesis začíná velmi depresivní film jednoho herce. Je to citát neúplný, neb tam chybí konec věty "...a ti, kdo s ním byli v arše", ale tento Noe v uniformě připlul k tichomořskému ostrovu v své arše sám, žádný nový život nepřivezl. Na ostrově nalezl jen opuštěnou základnu nepřítele s technikou, kterou pohlcuje rostlinstvo. A zřejmě zůstal na celém světě sám po zničující válce dvou bloků. Jak přežít takovou samotu, když je člověk tvor společenský? Jen tím, že si tu samotu zaplní přízraky ze své mysli. Bohužel jsem si ten film určitě nemohl zcela vychutnat. Je jasné, že zvukové přeludy, které ten voják slyší jsou zvukové stopy z filmů, rozhlasových či sportovních vysílání, které byly součástní popkulturního povědomí USA a které jsou mi v podstatě neznámé. Takže takových ironických narážek, jako když tento poslední člověk na světě čte knihu Dale Carnegieho Jak získávat přátele a působit na lidi, je tam asi více než jsem stačil poznat.

Formálně stále velmi působivé, atmosféra nervy natahující, ale nevím, zda tyto krváky pro potěchu, v kterých tak exceluje Quentin Tarrantino, nejsou cestou do pekla...

Poprvé viděno asi někdy kolem roku 1980 na ORF. No, tehdy (v té bigbítové poušti) to byl zážitek. Moc jsem tomu nerozumněl, ale části filmu fungovaly vlastně jako klipy. Přinejmenším u songů I´m Free a Listening To You mnou emoce cloumaly monumentálně. Pak jsem to viděl víckrát a trochu jsem ochladnul. Taky tam režisér nemusel vrážet kdejakou celebritu. Eric Clapton je tady mdlý a Eltona Johna jsem nikdy nemusel a tady je mimo mísu. Jen ta Týna je celkem v pořádku. Ale jen za tu tehdejší nálož energie si tento opus aspoň 4 * zaslouží.

Vlastně je mi jedno, že je ten film trochu blboučkej. V ouhoru sedmdesátých let to byla v místním letním kině opravdu sranda.

Tak takový ten erotický sen postarších pánů, že se do nich zblázní mladá kráska, zde tedy lehce krytý formou psychologického filmu. Bohužel, je to, navzdory všemu erotismu, film občas trochu nudný. Jiní tvůrci se se stejným tématem popasovali poněkud lépe - zde a zde. Ovšem ta dvojice krásek, ta jednomu udělá. Takže za ně a za vášnivou scénu v zubařské ordinaci,kteroužto scénu našinec musí obdivovat, neb jej v takové ordinaci tělesné touhy valem opouštějí, slabé tři hvězdičky.