novoten

Doufal jsem v důstojný prequel, ale od chvíle, kdy dorazila bizarní skvadra z nacistického Německa, bylo jasné, že se ho s přeťapanými herci a šišlavým přízvukem nedočkám. Hlavní hrdinka v podání extra roztomilé Ellie Gall sice dělá, co může, ale s banálními dialogy a špatně maskovaným mizivým rozpočtem nemohla udělat nic. Tím spíš, když jí záda kryje zaměnitelná parta přihrávačů a dvoří se jí louda James. Když byla SGO oznámena, vážně jsem nečekal ukoktaný fanmade projekt. Pár infantilních vtípků, jakkoli dobře načasovaných, na lepší hodnocení vážně nestačí.

Nebýt nešťastného scenáristického rozhodnutí, které v samém závěru posílá odkaz všeho netopýřího někam do stoky (a mimo jiné se tak definitivně odklání od už tak dost odlišné předlohy), nechal bych se mou milovanou viktoriánskou atmosférou, byť zde ne zcela vytěženou, dostatečně pohltit. Poslední dvacetiminutovka mi ale dosavadní dojmy šmahem splachuje a celé kouzlo plynových lamp tak až krutě rychle zháší.

Opatrně jsem očekával mysteriózní pohádku, do které del Toro přisype v lepším případě menší, v horším případě větší množství deprese, hlavního to kata Faunova labyrintu. Jenže všechno je jinak a já dostávám čím dál lepším Richardem Jenkinsem vyprávěnou retro verzi Žbluňk, přístupnou od osmnácti let. Nejkratší sirku si ze zúčastněných hereckých es vytahuje Michael Shannon, který sice svůj tradičně divoce zakaboněný obličej prodává, jak jen může, ale jeho linka ultrazáporného agenta působí kvůli nevydařeným rodinným / manželským scénám poněkud nahluchle. Vnímám, že hlavní prostor dostávají kráska a zvíře, až překvapivě na úkor dovyprávění linek ostatních postav, ale stejně mi je žánrově důkladná podívaná hrozně sympatická. Je totiž vyprávěná bezelstně a upřímně a nesnaží si hrát ani na chvíli na nic, čím není.

Celovečerní epizoda Black Mirror, kterou vlna loňského Moonlightu a jemu příbuzných rasových tématik nesmyslně vynesla až k oscarovému klání. Daniel Kaluuya v úloze hlavního hrdiny autenticky prožívá všechny citlivé i hrozivé chvíle a za hlavní roli pro přehlíženou Allison Williams jsem tuze rád, ale je to málo. Zajímavý námět na celý film nevystačí a po všech ohlasech jsem nevyhnutelně očekával základ nového směru nebo alespoň překvapivě vedenou žánrovku. V lehce povrchně působícím podání s jednostrannou pointou se ovšem neskrývá.

1. série - 50% - Chtěl bych mít hlavní dvojici rád, ale nejde mi to. Jsou natolik sebestřední a vlastní negací zaměstnaní, že jen všechno ničí, nenávidí, rozbíjejí, všechny pomlouvají nebo jimi opovrhují a když už nic z předešlého, tak se alespoň musí tvářit uraženě. Od zvratu někdy v první třetině z nich směšné masky spadnou a scénáře se sympaticky vrhnou střemhlav vstříc nepředvídatelnosti, ale tomuhle všelijak rozvětvenému (a přitom v jádru zcela jednoduchému) vypravěčskému schématu jsem až do konce neporozuměl. Nemalý počet kladných bodů trochu překvapivě připadá Gemmě Whelan v roli uvěřitelné Eunice. Na druhou sezónu jsem zvědavý jen kvůli neřešitelné situaci, do které se tvůrci dohnali. Ať teď bude příběh pokračovat kamkoli, veškerá síla, která se v něm podle spokojených diváků nachází, musí být zákonitě rozmělněna, ať se vrhne scénář kamkoli. 2. série - 60% - Tak dlouho bylo kolem pokračování ticho a všichni zúčastnění odpovídali na otázky na probíhající natáčení vyhýbavě, že jsem si téměř myslel, že se jedná o slušnou mystifikaci a ve skutečnosti se kutí prequel, reimaginace nebo jiná vykutálenost. Naštěstí tomu tak není a i přes zklamání se na seriál tentokrát nezlobím. Smíření nacházím hlavně díky tomu, že s definitivní platností odpadá věčná póza nenávisti, negace či chtěné "smrtonosnosti", výsledek ale rozhodně nestojí na silných příběhových nohách. Tam, kde se v první sezóně děly zajímavě zvraty nezajímavým hrdinům, jsem tentokrát s náladou charakterů překvapivě souzněl, zatímco se odehrávalo cosi ne snad špatného, ale překvapivě předvídatelného. Tvůrci se snaží citovat žánrové příbuzné a celou ústřední linku balí do sympaticky sevřeného hávu krátkého časového úseku, ale opět tomu chybí trochu života, nehledě na to, že množství prostoru pro nováčka Bonnie je neúměrně velké a troufám si říct, že i neopodstatněné. Zas a znova tomuto kultu zkouším chodit vstříc, on se mnou ale tvrdohlavě odmítá srozumitelně mluvit.

K původnímu profilu vtipné výplňovky (svého času s o třídu slabším hodnocením) byly trochu nešťastně vlepeny jak epizody s podtitulem Kako-hen, které tvoří zkrácenou třetí sezónu, tak i finální Shiawase ni Naru. Nejraději bych viděl profily tři, protože náladově by všechny počiny nemohly být rozdílnější, ale nemůžu mít všechno. Paradoxně právě ucelená čtyřdílná exkurze do Tomoeho minulosti, která se může honosit slušnou výpravou, je ze zmíněných pokračování nejslabší. Dovypráví sice klíčovou kapitolu, jejíž příjemně romantická pointa na nás už nějakou dobu mrká, ale až překvapivě často se právě od ústředního trylkujícího slaďáku odklání. Když se Tomoe ve své démonické verzi vilně dere na bezbrannou Nanami a její jedinou reakcí jsou rozpaky nad tím, že jí to v tu chvíli nesluší, jen jsem šokovaně zamrkal, kam že se to tvůrci ve vyobrazení zamilovanosti vydali. Jednalo se naštěstí jen o chvilkové zaváhání, ale mírné rozčarování už mě neopustilo. To u OVA, dějově patřící mezi první a druhou sérii (a tedy i příběhově nejméně důležité), jsem se téměř celou dobu mohl potrhat smíchy a překvapeně ji řadím mezi to nejvtipnější, co se v okolí jedné nenápadné svatyně událo. A konečně finální rozloučení, byť v až krutě krátké stopáži, slouží jako něžné, citlivé a nejen díky tomu i jako tuze dojemné zamávání téhle bláznivé partě. Žánrová střelba do všech směrů možná měla slabší chvilky, ale o to víc jsem si užil ty silnější.

Po prvních ohlasech, slibujících originální komedii s charismatickým hlavním hrdinou v podání talentované stoupající hvězdy, jsem věřil v jasnou trefu do černého. Ze Starosty se ale po úvodním přešlapování na místě stala hvězda jen na malou chvilku. Oblast humoru se sice našla se slušnou jistotou, ale dějová jednokolejka, kdy většina postav jede stále totožnou komediální notu (T.K. bezelstný naiva, Jermaine vychytralý prospěchář, Dina vymetající všechna černošská sitcomová klišé) mění konec série (kterou navíc stanice ABC bez milosti stáhla z vysílání) v poněkud trpčí zážitek. Nemluvě o chvílích, kdy se z Courtneyho začne stávat rozmazlený fracek. Přesto budu na tuhle jednohubku vzpomínat s úsměvem a nemůže za to nikdy jiný, než neselhávající Lea Michele. Její Val je svou šprťáckou dochvilností a snahou o dokonalost nemálo podobná Rachel Berry z Glee, což mě nemůže než těšit. A byť za celý seriál zazpívá jen jednou, a to navíc na pár vteřin, stejně to s náskokem stačí na pozici jednoznačně nejoblíbenější postavy. A to u počinu, který je primárně založený na chemii ústřední klukovské trojky, nevěstí nic dobrého. Natožpak trvalého.

První pozitivní pocity, které mi Tara přihrála, patřily do oblasti těžké nostalgie. Náramně se mi totiž zastesklo po časech přibližně jednu dekádu zpátky, kdy stanice Showtime zásobovala diváky jednou kvalitní dramedy za druhou a u všech, které jsem zkusil, jsem zůstal přikován až do konce, ať už se kvalita časem rozmělnila jak chtěla. Snad proto tolik nebolí, že právě dílku Diablo Cody dopřála jen tři sezóny. Všechny jsou totiž od začátku do konce nabité vtipem, emocemi a v první řadě dokonalými hereckými výkony. Musím se vlastně smát tomu, že jsem ještě nedávno považoval herecký projev Toni Collette za protivný, protože její Tara, se všemi svými "altery", patří mezi nejlepší podívané, jaké jsem kdy nejen v televizní oblasti viděl. Jednotlivá přepnutí na Bucka, T nebo Alice jsou až dech vyrážejícími přehlídkami nejjemnějších změn obličejových svalů a tím pádem i zdánlivě nevyčerpatelnou studnicí zábavy. O pozici nejoblíbenější postavy ale soupeřili jiní, ať už emocionální Marshall, nesnesitelná (a přitom zcela neodolatelná) Charmaine i adept na nejlepšího seriálového tátu Max. Přesto jim všem vypálila rybník roztomilá, rozmazlená, dorty rozsedávající a kariérní směr často měnící teenagerka Kate, která otevřela svojí představitelce Brie Larson cestu ke slávě (a o pár let později i k Oscarovi). Gregsonovi jsou zkrátka rodina, se kterou jsem měl pocit, že opravdu žiju, ať už se jednalo o seznámení s nimi v prvním, prohloubení vztahu i zkoumání možností ve druhém, nebo o strach o osud všech zúčastněných ve třetím roce. Už týden po zhlédnutí finále na ně vzpomínám s pohnutím a moc mě mrzí, že i sedm let po odvysílání posledního dílu má parta z Kansasu pořád tak zanedbatelné množství (navíc ještě v průměru až smutně nízko) hodnotících.

Čím déle o něm přemýšlím, tím víc Paradox připomíná nápad, který zkrátka nevyšel. Pokusem, který se původně chtěl zařadit do ambiciózní série, ale někde na půli cesty z tohoto záměru sešlo. Výsledné napojení je pak pro diváka téměř urážkou, protože se tentokrát nedá mluvit o překvapivých pointách, stavění klišé na hlavu nebo naopak prohlubování důvěrně známých žánrových mantinelů. Pozemská linie skáče od ničeho k ničemu a ta vesmírná, hlavní to atrakce, nedosahuje k žádnému z tématických bratříčků (Sunshine, Prometheus, Život) a nejvíc zaujme tím, že Chris O'Dowd opět hraje Chrise O'Dowda, což je stejně tak zarážející jako osvobozující. Cloverfield měl být originální sérií, která staví očekávání na hlavu. Nechápu, že dekádu potom, co mě první díl rozdrtil na dlouhé měsíce dopředu, je její vývoj zoufale bezradný.

Estetikou a důkladností tak famózní, že jenom lituji množství prostoru, které v příběhu dostává Reynoldsovo ego. Nahradit jeho opakované manýry a nejvyšší despotismus bohatším původem Almy nebo Cyril, dokráčela by ona záměrně negradovaná, originální a falešně dramatizovaná přehlídka audiovizuální krásy snad až k nedosažitelnému.