novoten

1. série - 85% - Esence kvalitního rodinného dramatu, kde se pro dojemnou momentku nebo hloubavý všeobjímající monolog nejde daleko. Od pilotního dílu, který si diváka namotá falešně návodným konceptem, jsem měl hlavní postavy pod kůží, zejména obdivuhodné rodiče Rebeccu a Jacka. Těsně za nimi se stále nachází i troubík Kevin, který mě sice svými osudy baví téměř nejvíc, ale jeho neustálé chybování, kdy se ve vztahových i rodinných peripetiích chová jako slon v porcelánu, už od jistého bodu překračují hranici klukovin a hraničí s nefalšovanou blbostí. Celá tahle parta sympatických osobností ale nejlépe funguje jako celek a protože i přes do mrtě těžená citlivá témata nikdy neklouže k sebeparodii, fascinuje mě tenhle fenomén stále víc, i kdyby jen tím, jak je pro širokou veřejnost těžké jeho bezelstnosti odolat. 2. série - 80% - Na to, s jak šablonovitě působícím příběhem se hraje, mají tvůrci dost odvahy popírat veškerá očekávání. Pointy předkládají bez přehrocených situací, diváky přiměřeně milovaného Kevina nechávají činit jednu botu za druhou a tvoří z něj nepokrytě sobeckého fracka v obou dějových liniích - aby v nečekaných momentech vyprávěli osudy vedlejší postavy nebo klidně i rodinného auta. Příjemná sázka na jistotu, kterou aby v dnešním seriálovém světě plném rušení či nevyrovnané kvality pohledal. 3. série - 85% - Moc mě baví sledovat, jak neuvěřitelně pevnou pozici si zdánlivě ničím nevybočující seriál dokázal na americkém televizním poli vybojovat. Ani ve třetím roce nejde o nic víc, než "jen" o dokonale zahranou a prostorem pro jednotlivé postavy zkušeně vybalancovanou rodinnou vztahovku, která dokáže díky parádním hrátkám s flashforwardy přijít s nejedním překvapením a jindy naopak celý díl zaonačit jako ten nejobyčejnější sedánek starých známých. Kdybych neměl pocit, že se tvůrci sami zbytečně zdržují flashbacky skrz celé epizody (což po takové době už místy postrádá smysl), krotil bych maximální nadšení jen velmi těžko. 4. série - 90% - Příjemně stabilizované na nejzazší hraně rodinného dramatu právě tak, abych dostatečně často slzel a zatínal pěsti, ale abych zároveň dokázal ocenit, že se do oblasti soap zapadá čím dál hlouběji. Já jsem za to rád, protože to v praxi znamená o to méně speciálních epizod, ale když už takové přijdou, mají svoje místo dostatečně ospravedlněné (viz Randallova dokonale využitá After the Fire). Kdyby se tvůrci nebáli nechat s velkou slávou vítané nové postavy v ději o něco déle a hromadně s nimi nešeredili, cílili by tentokrát snad úplně nejvýš. I tak ale s radostí jásám nad dosud nejlepší sezónou, která zůstává jedním z posledních úkazů dnešní streamům čím dál nakloněnější doby a nutí mě napjatě hledat týden co týden novou epizodu. 5. série - 90% - Neopakovatelný úkaz čistočistě rodinného seriálu, který vzdělává, poňouká a radí už úplně ve všech oblastech včetně stokrát přemletých covidových témat - a přesto neotravuje, neunavuje a téměř výhradně baví. Dost možná nejlepší sezóna, která mě má v každé pointě či překvapivém nakročení do budoucnosti dokonale omotaného kolem prstu, aby mi právě těmi odhaleními lámala srdce. Justin Hartley byl sympaťák vždycky, ale způsob, jakým se vedle oceňovanějších kolegů "vyhrál" k dokonalosti, mi opakovaně bere dech. 6. série - 85% - Splněné přání všech tvůrců. Finální osudy postav, leckde načrtnuté nebo odvážně prozrazené už několik sezón nazad, konečně docházejí posledních point, seriál je prodloužen na dostatek let dopředu přesně tak, aby se daly plánovat drobky do obrazů z budoucnosti včetně falešných stop. Až se nechce věřit, že všechno do sebe zaklaplo, že ty správné momenty mě dojaly k slzám, ať už šťastným nebo truchlivým. Sázek na jistotu bylo dost, proto ve výsledku relativně střídmé hodnocení, ale naopak finále je překvapivě civilní a poněkud nepřekvapivé, tedy opak všeho, co divák mohl čekat. A taková epizoda The Night Before the Wedding plnila přání, o kterých jsem nevěděl, že je vůbec můžu mít. Konec This Is Us může znamenat další kapitolu v předělu amerických seriálů, kdy se jedná o dost možná poslední kousek, který diváci milují a zároveň sbírá nominace na Emmy, aniž by musel být vysílán na streamu nebo na kabelové televizi. Rád bych se pletl, protože starým pořádkům odvykám jen nerad, podobně jako ústřední rodinka, která bude s kloboukem Poutníka Ricka a videokazetou Policejní akademie 3 slavit nejspíš ještě za sto let.

Nejdřív jsem měl pocit, že se na specifickou sžíravou náladu musím jenom naladit, později jsem věřil, že nejlepší epizody mě teprve čekají, ale ani po šesti sériích nevím, na čem přesně jsem. Název mě sice explicitně navádí k tomu, co se bude současné společnosti nastavovat, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jednotlivé zápletky jsou i přes různorodost námětů ve výsledku téměř stále o tom samém. Ve více než polovině příběhů se objeví nejnovější výdobytek techniky, který je ale lidmi samotnými dříve či později zneužit k tomu, aby znevýhodnili, ponížili či rovnou zabili buď člověka blízkého, člověka cizího, případně některou z těch věcí provedli i sami sobě. A to pak může být celý seriál natočený technicky sebelépe, ale onen depresivní stereotyp se zají téměř hned.

Detektivní příběhy se o mě otírají jen zřídka, ale když se objeví nějaký povedený, většinou nepohrdnu. Brooker v dosud nejrozmáchlejším díle skládá poctu severským fenoménům poslední dekády a i přes příjemně znepokojivou atmosféru si ukusuje příliš velké sousto. Devadesát minut je v tomto případě skutečně nezvladatelná dávka, která potvrzuje, že hlavní tvůrce seriálu je chtě nechtě megaloman, který ve výsledku téměř pokaždé všechno přestřelí. Tentokrát se mě navíc pokouší přivést k šílenství tím, že si během vyšetřování jako vypravěč snad čtyřikrát vypomůže některou z postav, která jen vyjeveně zírá na monitor na nějakou právě pro tu chvíli průlomovou informaci a všem okolo nahlas sděluje, že teď už je případ konečně rozlousknutý. Black Mirror má něco do sebe, ale právě touhle unavenou poctou každé druhé kriminálce se mi definitivně poněkud zprotivil.

Na papíře vše vypadalo jako zlom v mém vnímání celého seriálu. Atraktivní a dost možná dosud nejaktuálnější téma, v hlavní roli moje milovaná Bryce, jako její bratr sympaťák James Norton, za kamerou spolehlivý Joe Wright - a přesto zůstávám zklamaný. Nemám totiž rád příběhy, ve kterých je ústřední charakter trestán za chyby, které neudělal a v jejich důsledku pak vláčen čím dál ohavnějším bahnem. Z Nosedive tak místo nezapomenutelné podívané zůstává jen pocit permanentního vytočení.

Nejlepší námět dosavadních dvou sérií doplňuje skličující atmosféra a minimálně jeden tuze nepříjemný zvrat. Stejně to ale nestačí. Jak dojde na pointování toho, proč jsme viděli všechno to, co jsme viděli, nedrží ta dosud téměř ohlušující lavina nápadů ani trochu pohromadě. A to je při katarzi sedmdesátiminutové epizody slušný problém.

Zůstává otázkou, zda je Robert Mitchum vážně tak perfektním hercem, nebo je jen na rozdíl od většiny zúčastněných hercem alespoň dobrým. S výjimkou miloučké a uvěřitelné Sally Jane Bruce v roli Pearl mi totiž ostatní klíčové charaktery pily krev svým hloupým chováním a jejich představitelé toporným vyjadřováním veškerých emocí, což nejpalčivěji platí o mladém představiteli hlavního hrdiny Johna, Billym Chapinovi. Každý jeho úlek či úleva jsou nepochopitelným utrpením. I s lepším castingem by ale příběh nezdolného vlka v rouše beránčím nebyl ničím jiným, než unavenou báchorkou, prostoupenou náhodně se zjevujícími kladnými či polepšenými postavami a přespříliš nasládlým bohabojným poselstvím.

Na žádný díl univerza mutantů, včetně Wolverinových sólovek nebo neoblíbené Apokalypsy, nedám dopustit, a když už mám k danému filmu výhrady (Poslední vzdor), stejně si ho dokážu užít i opakovaně. Přesto si teď, půl dne po projekci, nedokážu představit, že se dále budou vyprávět příběhy z tohoto světa. Logan totiž ve sto a jednom způsobu funguje jako poslední kapitola a to ta nejlidštější a nejuvěřitelnější. Je to kapitola krvavá, nekompromisní, depresivní, ale právě proto v ní jasné poselství celé x-menovské ságy vyznívá mnohem hlasitěji, než bych se odvážil čekat. Při vzpomínce na takřka libovolnou scénu se mi svírá srdce a nostalgicky se utápím v časech, kdy jsem před sedmnácti lety vyrazil jako komiksu neznalý teenager do místního kina na cosi jménem X-MEN a v prázdném sále poprvé poznával, zač je toho adamantium. Mohl za to Hugh Jackman a ještě mnohem víc za to může může i dnes. Jenže tehdy poprvé a dnes naposledy.

Do samého závěru nejlepší oscariáda, jakou jsem kdy viděl. Dvojice předávajících perfektně spárované, hluchá místa kompletně vymizela a moderátor střílí ostrými. Všechny Kimmelovy trademarky (od Guillerma přes strkanice s Mattem Damonem až po Mean Tweets) fungují dokonale, děkovačky se drží přesně mezi emocionálností a adekvátností a sošky dostávají zasloužení sympatičtí vítězové. Jenže pak přijde chvíle, kdy je tvůrcům jednoho z nejlepších filmů posledních let doslova vyrvána finální cena a je předána nejslabšímu nominovanému. A to nejen, že nechci už nikdy vidět, ale celý ultrapozitivní dojem z celého večera rázem hořkne.

Vzpomínka na Christinu Grimmie je pořád ještě příliš palčivá. U nás nepříliš známá zpěvačka měla nejen krásný a silný hlas, ale i sympatické vystupování, vstřícnost k fanouškům a - jak dokazuje Matchbreaker - tak i parádní komediální timing. Christinina zbytečná smrt rukou šíleného "fanouška" tak kalí dojmy z téhle nápadité nezávislé romantické komedie a omládlé parafráze na excelentního (K)lamače srdcí, kterou u nás bohužel uvidí tak pět a půl diváka.

Obdivuji Scorseseho za to, že po divácky atraktivních kouscích typu Vlka z Wall Street nebo Prokletého ostrova bez váhání sáhne po srdeční záležitosti, u které mu musí být od začátku jasné, že komerčně narazí. A jak je u srdečních záležitostí zvykem, člověk jen nerad něco vynechává, omezuje či zkracuje. Boj za pravdu, proti utrpení i s vlastním já je v jeho podání i díky fenomenálnímu Garfieldovi v dobrém slova smyslu zničující podívaná, která nastoluje sto a jednu otázku, ale sází je většinu času na jedno a to samé téma, což se při takto štědré stopáži chtě nechtě omrzí i vstřícnému divákovi. Skrz Prietovu strhující kameru se na Mlčení velice dobře dívá, ale vzhledem k až polopaticky pomalému scénáři se s ním hůře mluví.