novoten

Bude to znít prázdně nebo namyšleně, ale moc bych si přál, aby Exodus měl čtyři nebo klidně pět hodin. Aby bratrské pouto, vysoké intriky, vedlejší charaktery obsazené slavnými jmény nebo paranoia hlavního hrdiny měly dostatek prostoru na to, aby klíčové scény udeřily plnou silou a zamávaly mnou. Takhle totiž většina dialogů působí jako výplň, ve které se Christian Bale může přetrhnout, ale nikdy nebude mít šanci udělat z efektní podívané pravý velkofilm. Pohledy do daleké krajiny, deset ran nebo finální voda jsou proto jen epizodami, na které se čeká jako na atrakce. Nedá mi nezmínit, že Princ Egyptský byl animák o poloviční stopáži a stejně řekl všechno srozumitelněji i komplexněji najednou.

Sestava užvaněných a věčně nespokojených chlapíků, kteří by rádi, aby jim všechno a všechny spadly do klína na straně jedné. Na té druhé smutná sestava žen, které si dovolují po mužích občas něco chtít. A když vizuálně nebo očekáváním od života náhodou vybočují z řady, dobrovolně čekají v koutě nebo se rovnou doprošují. Patrik Hartl si možná píše a točí erotické nebo životní touhy a cíle, ale výsledek je tak nepříjemně toxický, že se mu raději budu vyhýbat obloukem. Autorova masová oblíbenost v balíku předložených skoro-hodnot je pro mě slušně děsivá, ale v rámci agresivních dvacátých let bohužel i mnohé vysvětlující.

Pokus o zopakování totožného postupu v jiné retro době dopadl polovičatě. Ať už se hlavní scénárista prvního dílu Allan Heinberg dobrovolně odklidil k seriálům nebo se nepohodl s dalšími tvůrci, u pokračování už jeho jméno nefiguruje a je to znát. Ingredience jsou totiž stejné, ale jakási středová nit, která z dobrodružné pohádky udělala legendární podívanou, tentokrát chybí - a nebo je zašmodrchaná. Nebudu lhát, vážím si staromilské první poloviny, která se chová tu jako Superman od Richarda Donnera, tu jako fantasy béčka téže doby (myšleno v dobrém). Ani tentokrát se zbytečně nestaví propojené vesmíry, jen se jde po cestě komiksů tím směrem, kterým mířily před desítkami let v papírové i celuloidové podobě. A většinu času funguje i v navázání na válečné hrátky, protože jestli má někdo chemii téměř atomovou, jsou to Gal Gadot a Chris Pine. Jak se člověk přenese přes to, že se někdo objevuje v cizím těle a jak je s oním tělem poté nakládáno, zůstane sladkobolná, rozpačitá, ale přesto opravdová a uvěřitelná romantika, kde věřím každému slovu a při libovolně plačtivém prohlášení typu "Už nikdy nebudu milovat," ukápla nejedna slza i mně. Tím ale končí největší pozitiva a se zbytkem si nevím rady. Nemám problém s náturou a směřováním dalších postav, protože i to spadá do obrázkové tradice, ale nevím, proč je Pedro Pascal silou tlačený do módu Rock Me Amadeus a proč je ho v ději asi tak o třicet minut více, než by bývalo stačilo na bohaté prokreslení jeho motivace. Stejně tak časté "vychovávání" diváka je do očí bijící a morálních pouček na téma gender nebo consent mohlo být méně nejen kvůli tomu, že sem žánrově nepasují, ale protože jsou téměř polopaticky servírovány přímo do kamery. A konečně to nejtrestuhodnější. Finální souboj a co z něj vzejde je nejslabší částí filmu, která jak kdyby byla přítomna jen kvůli nutnosti se jakkoli se zápletkou rozloučit. Akce je banální a kvůli šeru neviditelná, závěrečná morální lekce nelogická, kostýmy a masky vůbec nefungují a hlavně se v tu chvíli jde k půl třetí hodině stopáže a jakkoli jsem se u filmu bavil, tohle rozhodnutí nic nestříhat nechápu ani trochu. Patty Jenkins podlehla velikášskému syndromu a Wonder Woman hlavně proto musela na završení trilogie zapomenout.

Spolehlivá dávka toho samého, které výjimečně chybí originalita. I když se před kamerou i za ní mohou všichni roztrhnout, aby diváky zase a znovu překvapili, provokovali nebo naruby obraceli fyzikální zákony, nedá mi to, abych tentokrát chvílemi nepoposedával s pocitem, že to není úplně ano. Vítám Brie Larson i rozlítaného Jasona Momou v roli brazilského klauna Pennywise, přijímám i libovolnou rodinnou peripetii. Po všech přeskakovaných mrakodrapech, nekonečných dálnicích nebo odtlačených torpédech jsem jen čekal něco specifičtějšího, než komplikované naháněčky skrz metropole a další stupňované vytahování triumfů z agentských rukávů.

Napoprvé obrovské zklamání, se kterým jsem si dlouho nevěděl rady. Porouchaná návaznost, tedy to, co si univerzum bílého nápisu v červeném poli vždy hlídalo na maximum, mě zarazila asi nejvíc. Janet, která v minulém mravenčím díle vesele podporovala experimenty směrem do Kvantové říše najednou panikaří a tajnůstkaří, prozrazuje vazby na dávná vzplanutí, Wasp je na vedlejší koleji, sázka na naprostou dominanci zvláštních efektů vychází v polovině případů a humor cílí od nejjednodušších vizuálních hříček po podivně košilaté a zastaralé průpovídky. Nedalo mi to, podíval jsem se ještě jednou a smířlivě uznávám, že při upravených očekáváních je zážitek mnohem lepší a jaksi snadnější. Quantumania nefunguje jako vrchol trilogie, ale jako dílek skládačky. Chápu představení nové hrozby, ale několikrát mě napadlo, že kdyby se Dobyvateli postavil Thor, Doctor Strange nebo Strážci galaxie, na jeho vývoj pro budoucí finále by to mělo jen pramalý dopad. Proto mě mrzí, že Ant-Manovo nejspíš poslední sólové dobrodružství končí v rozpacích, s příliš malou návazností na první dva díly a u mě i se smutným razítkem nejslabšího filmu v MCU.

Skromná, citlivá a uctivá pieta ikony, která z nepochopitelných důvodů je ve filmu, který trvá ke třem hodinám. Méně je někdy opravdu více a bez několika akčních scén bych se v klidu obešel. Ať už to bylo kvůli rozpočtu nebo náročnosti natáčení, první polovina filmu se prakticky celá odehrává ve tmě, šeru či pod vodou pokaždé, kdy se schyluje k boji nebo se děje něco obzvlášť dramatického. Nedokážu vysvětlit, jak může poslední sbohem Chadwicku Bosemanovi, terapeutický návod, jak se vyrovnat s odchodem blízké osoby, politický thriller, souboj říší a snaha překročit vlastní stín fungovat dohromady, ale přece jen se to povedlo. Snad díky fenomenální Angele Bassett, snad díky dlouho odkládanému, ale ve své nevyhnutelnosti efektnímu objevení se titulního obleku. 70%

Poslední rozloučení s mužem, kterému žádná poušť nebyla moc žhavá, žádná džungle moc hluboká a žádná hrobka neproniknutelná. Kritický i finanční neúspěch značí, že vzpomínání na staré časy se už nosí v úplně jiné podobě než dříve a nekonečná nostalgie nemůže fungovat. Na mě ano, protože každá narážka na předchozí díly ve mně zavibrovala na správném místě a opravdu vážné momenty, které Forda nechávají hrát minimalisticky a přitom až tíživě dokonale, zaklínají dějové i divácké oblouky trvající několik dekád. Netvrdím, že jde o bezchybný díl, protože po brilantním úvodu se děj kolem průvodu povážlivě zastaví a naplno odbrzdí až v poslední třetině. Tam je nám ale darováno tolik překvapení kombinovaných s klasickým hollywoodským spektáklem, že se mi na výtky k předchozím minutám ani vzpomínat nechce. Pocit loučení s nejprvotnější podobou Indiana Jonese je tak hořký, protože mám najednou pocit, že pět dobrodružství je málo a vědomí, že jde o konec úmyslný, mi příliš nepomáhá. Zůstávají zavřená vrátka a kvalitní dobrodružný film, jakých v takhle upřímné podobě nezbývá mnoho.

Pestrobarevná skákačka, která sice ani na chvíli nenudí, ale právě už pár momentů po závěrečných titulcích se začne z hlavy vytrácet rychleji, než by člověk řekl "houba". Hlavní dvojice sympaťáků překvapivě prohrává s emocionálně nevyrovnaným hromotlukem Bowserem i nečekanou tahounkou, princeznou Peach, jejíž příchod film konečně vystřelí do adekvátní výšky. Alespoň, že svět roztodivných říší, tvorů, charakterů a nesmrtelných melodií je konečně důstojně zadaptován partou lidí, která je v něm jako doma a jen se chce o svoji lásku podělit.

Rychlík, kterému se musí běžet naproti. Mně to jde snadno, protože se rád oprostím od toho, do jakých zatáček se rozlil osobní život Ezry Millera a dokážu si jen užívat to, jak autenticky a zároveň neuroticky opět působí. Zachránil tím od nesledovatelnosti Ligu spravedlnosti a pro mě s přehledem uspěl i tady. Vzhledem k diváckému propadáku je to ale jeho konec nejen v úloze hrdiny s bleskem na hrudi, ale nejspíš i jako herce velkých rolí a filmů a s tím se mi smiřuje opravdu těžko. Flashova prokletá sólovka je ale problematická i bez vyhroceného názoru na hlavního představitele. Kombinuje totiž potrefený humor, patosem nešetřící rodinné drama a multivesmír. Film, který chtěl paralelní světy před několika lety představit, tak přichází s křížkem po funuse a vzhledem k několikrát odložené produkci a změnám na tvůrčích stoličkách si k hraní s nimi nestačil vyšlapat cestičku. O to raději jsem, že funguje i to málo, co se povedlo stihnout. Ohlédnutí do minulosti málokdy selže a nostalgické povzdechnutí nad těmi, kteří už mezi námi nejsou sem vzhledem k hlavnímu dějovému oblouku pasuje téměř nevídaně. Zároveň ale třeba přiznat, že nad velkými diváckými vějičkami (bohužel dlouho dopředu prozrazenými), tedy účastí starého Batmana a nového přírůstku z Kryptonu, je potřeba se příliš nezamýšlet. Někoho účast prošedivělého ochránce Gothamu bezpochyby rozpláče, ale jakmile se snažím pospojovat smysluplnost účasti zmíněné dvojice a (ne)dopad na výsledný konec příběhu a časového paradoxu, dostaví se rozpaky, protože jako celek jejich účast působí uspěchaně. Stejně tak možností, jak vesmír kolem adaptací nakladatelství DC rozšířit, přestavět nebo jen hodit zpátky na začátek, bylo nevídaně - a nestalo se vůbec nic. Tohle lákadlo tak dopadá na neúrodnou půdu a dělá z Flashe dobrodružství, srandu, potěšení i doják, ale nikdy ne obří událost, kterou celé ty roky sliboval být. 70%

Jeden musí být až pyšný na to, že se napumpovaná a vizuálně neodolatelná akční scéna z vězení točila právě v tuzemsku. Kaskadérská, střelecká a další žánrově spřízněná práce je totiž na jedničku s hvězdičkou a dělá z nového Vyproštění jednu z největších událostí mimo klasickou kinodistribuci. O to větším šokem je pak děj, který proti prvnímu dílu plní jen roli nutného doplňku, natahuje klišé, o kterých jsem myslel, že zůstala hluboko v devadesátých letech a z dění na gruzínské straně barikády je rázem nechtěná parodie.