Sarkastic

„Jak by vám bylo, kdybych vám lhala? Ne moc dobře, že ne? Tome?“ - „Co mám říct?!“ - „Chci, abys věděl, že tvoje chování není fér vůči ostatním. Pravidla platí pro všechny. Chápeš to? Chápeš to, Tome?“ Jestli má mít cenu tenhle film sledovat a brát ho vážně, divák musí akceptovat fungování školy tak, jak nám ho tvůrci představili. U tohohle snímku totiž vůbec není problém divákova emoční nezaujatost, nezájem o děj či nepochopení hlavní hrdinky Carly, právě naopak, o tyhle zjevné klady se může dílo zcela opřít. Nedostatek autenticity nevidím ani v chování dětí (jakkoliv by se o něm dalo místy minimálně diskutovat). Ne, problém je v chování zaměstnanců školy. Scéna s peněženkami, konfrontace s nahrávkou, tolerance vůči chování obviněné a jejího syna, podpora učitelky…přišlo mi, že uvěřitelnost jednání postav má stále vážnější trhliny. Což je škoda, protože houstnoucí atmosféra, zvyšující se tlak na Carlu i divákův nepříjemný pocit za ni, to vše funguje. Takhle (i díky mdlému závěru) musím dát jen slabší 4*, což je škoda, film mě totiž dlouho bavil.

„Chci dělat jen s lidma, co mají odvahu.“ - „To jsem já!“ - „Tak se do toho dáme.“ A že se do toho pustili pořádně…Mnou dosud viděné Boeovy snímky Rekonstrukce a Složka 64 byly natolik odlišné, že jsem netušil, do čeho jdu v případě tohoto filmu. Nakonec jsem se dočkal dočista klasického životopisného díla, které sice vybočuje hlavními hrdiny, ne však způsobem natočení. O ústředních postavách jsem dopředu nevěděl vůbec nic, takže mi nezbývalo než věřit úvodnímu lehce podvratnému prohlášení tvůrců filmu podle skutečných událostí. A taky neskutečných. A že některé věci se zdály být skoro až neuvěřitelné (Morgensovy daňové machinace stejně jako Simonovy sexuální výstřelky). Tak či onak, obchodní partnerství a nerovný, přesto výhodný vztah těch 2 byl do jisté míry fascinující. Tedy, dokud nenarazil na jisté problémy…Film drží nad vodou především duo hlavních protagonistů, oba byli výborní. A jestliže chválím, musím zmínit i práci maskérů, zvlášť Nicolas Bro je tu k nepoznání. Za mě to bude čistý průměr.

„Pokud si oni mohli najmout vraha...proč bychom nemohly i my?!“ - „No, protože je to nezákonný!“ - „Nezákonný?“ - „Jo!“ - „Ne, to je rovnoprávnost! Je to rovnoprávnost, Gritto. Hele, máme přece právo být stejný bastardi jako chlapi!“ Jenže snažit se zrovna v tomhle vyrovnat manželům může znamenat dvojnásob problémů… Bornedal se tady utrhl ze řetězu. Natočil absurdní, střelenou, černohumornou záležitost, u které je ideální vypnout kvůli některým vpravdě jednoduchým až primitivním fórům. Umně využívá všemožné předsudky a škatulky, klíčovým slovem pro celý film je nadsázka. Cca hodinu je to extrémní a pestrá nálož humoru, u které jsem se bavil takřka maximálně, pak film bohužel začne ztrácet dech (od „ženské chvilky“ obou mužů), dojezd připomíná už jen dost slabý odvar. Přesto i díky postavám (kralují hlavně oba zabijáci) nemůžu jít pod 4*. „Vždy na všem hledej pozitiva. To mi říkala má máma. Třeba když mi umřela andulka. Podívej, Ib. Pozitivní na tom, že ti umřela, je, že teď můžeš mít andulku vycpanou. A to mnoho lidí nemá!"

„Takže…seš na služební cestě?“ - „Jo.“ - „A co děláš?“ - „Hubím škůdce.“ - „Aha. Já brouky většinou vymetu ven, teda až na velký pavouky.“ Zatímco Christian dělá „havěti“ mnohem horší věci…Režisér Kastrissios svůj celovečerní debut pojal způsobem, který asi nebude úplně pro všechny. Snímek na nic nečeká a prakticky od první chvíle se vrhá do víru násilí. Nutno podotknout, že dost přímočarého a brutálního. Díky lince se stopařkou to není krvavé neustále, ale zas o to výživnější pasáže s vyřizováním účtů jsou. A zatímco zpočátku je Christian při svém konání ještě dost nervózní, postupně se přetváří v poměrně suverénního, a hlavně chladnokrevného zabijáka. Zkrátka někomu pomůže po smrti dcery terapeut, jinému zas očistná cesta pomsty, ehm…A tady musím zmínit největší zápor snímku, a to přehnanou nezničitelnost hlavního hrdiny, která je ke konci tak šponovaná, že působí až úsměvně (zvlášť od Derekova „přispění“ se už film nedá brát vážně). Škoda, že režisér neodhadl míru. Takhle dám lepší 3*.

„Předpokládám, že si uvědomujete, že nejste schopen dodržet své závazky nebo vyrovnat nevyřešené dluhy teď ani v budoucnu. Váš podnik vám bude nevyhnutelně odebrán.“ Nikos nemá moc důvodů k radosti. Kvůli své nepružnosti, puntičkářství, celoživotnímu konzervatismu dominantního otce a neschopnosti přizpůsobit se dnešní uspěchané době to vypadá s rodinným podnikem bledě. Ale stačí náhlá inspirace a Nikos se rozhodne jít s kůží na trh. Divák mu fandí a ze smutného snímku se vyklube hřejivý feel-good movie, který je sice idealistický až naivní (včetně finanční stránky, kdy se některé náklady neřeší), ale pro tu atmosféru mu to stejně máte chuť odpustit. Romantická linka spolu s otravným fakanem byly tak nějak navíc, ale i díky smířlivému konci dávám ještě slabší 4*. „Tolik let práce. A ty běháš po městě jako šašek! Myslíš, že jsem to neslyšel? Ztrapňuješ mě.“ - „Já pracuju, otče! Přesně to dělám.“ - „Svatební šaty jsou pro švadleny. My jsme krejčí!“ - „Já taky šiju, otče.“ - „Ty šiješ. Ale co šiješ?!“ - „Já šiju, otče. Já šiju.“

„Prodavačova dcera Edith se narodila slepá, když její máma umřela. A to je taky to jediný zdejší neštěstí, za který Jon nemůže.“ Nevěděl jsem sice přesně do čeho jdu, nicméně díky filmu Outsider, pro který napsal režisér Mrakodrapu scénář, se dalo odtušit, že půjde o svéráznou podívanou. Což se mi potvrzovalo od úvodu až do konce (dalekohled, semafor, manipulační techniky, komentovaní porna, riskantní operace atd). Mrakodrap je přehlídkou méně či spíš více zoufalých a podivných postaviček (z těch vedlejších nejvíc bavil Brygmannův věčně pozitivní manipulátor) v čele se stigmatizovaným Jonem, jemuž nelze nefandit. Zvlášť, když ho nevidomá dívka jeho srdce poprosí, aby ji odpanil…nikdo jiný totiž nechce. Absurdní tragikomedie šmrncnutá romantikou, která v jednu chvíli až nečekaně zvážní, aby dojela do milého, jakkoliv očekávaného konce. Dávám lepší průměr. „Seš do Edith zamilovanej?“ - „Jasně, že ne! Nejsem, Bene. Jak tě to napadlo? Nenávidí mě.“ - „To všichni. Ale i tak do ní můžeš bejt zamilovanej.“ - „Myslí si, že smrdím.“ - „A má pravdu.“

„Slyšela jsi mě?“ - „Jo.“ - „Co jo?“ - „Jo, že tu nejsou žádný tajemství.“ - „Když jsou v domě tajemství, je v něm i hanba. A my tu hanbu nechceme.“ A malinká Cáit si už hanby užila víc než dost…Cáit je nesmělá, ustrašená dívenka, která je psychicky silně poznamenaná. A z jemných náznaků si divák může snadno domyslet, co bylo špatně v předchozím dívčině žití (všechno). A pro publikum není nic lehčího než fandit hlavní hrdince, ke které se poprvé v životě někdo chová nejen lidsky, ale dokonce s láskou, a doufat, že napáchané škody ještě půjdou odčinit. Baví ho zároveň hledání si důvěry mezi ní a postarším párem. A divák by Cáit moc přál, aby u nich mohla zůstat, ale dobře si uvědomuje realitu…a úplný konec mě osobně emocionálně sejmul. Ano, navzdory tomu, jak poklidný, pomalu plynoucí film s minimem dramatických scén to byl. Jenže tenhle snímek je o emocích pod povrchem a niterné atmosféře (své dělá i krásná kamera). A protože mně se podařilo na tenhle malý, komorní, křehký a citově čistý film správně naladit, dám solidní 4*.

„Místo jako je toto, musí pokračovat, jestli mi rozumíte…ne? Tak se zkusím vyjádřit jasněji. Zaplatíme vám třicet tisíc liber, když otěhotníte s mým synem a porodíte jeho dědice.“ A to je nabídka, která se neodmítá, i když se vám z ní dělá špatně…anebo ne? Režisér Kragh-Jacobsen mě až do teď nezklamal. Navíc stejně jako v o 4 roky starším Mifune vsadil na podobný žánr a do hlavní role znovu obsadil Iben Hjejle. A přestože začátek působil velmi nadějně, po cca půl hodině přišel moment, který v podstatě zruinoval dosavadní atmosféru, a já jakožto divák moc netušil, jak s tím naložit. Zvlášť, když tři mechanici působili spíš nevtipně. Vše, co pak následovalo, bylo z velké části uhozené, a především docela rozpačité. Nemám problém s tím přijmout absurdní a střelenou zápletku, pokud má alespoň nějaké mantinely. Tady však byla ta nadsázka často až za hranicí toho, co mě ještě dokázalo pobavit. Prapodivné náhody a motivace postav, které moc nedávaly smysl, mě postupně začaly nudit, a konec se mnou emocionálně nehnul. Dám pouze slabší 3*.

„Přines mi láhev vody.“ - „Pane, tohle je vesnice Pasi.“ - „A?“ - Jsou z nižší kasty, pane. Z nejnižší. Chovají prasata. Nepijeme vodu, které se dotkli. Nesmíme se jich dotknout. Ani jejich stíny na nás nesmí padnout, pane.“ - „Nihal Singhu, dones mi jednu.“ Protože nový komisař to hodlá dělat podle sebe…Divák je na tom podobně jako hlavní hrdina. Snaží se proniknout do místních poměrů a jejich nepsaných zákonů, zvláště pak do šíleného kastovního systému, který je opravdu absurdním reliktem minulosti. A proto ve výsledku ani nejde tak o kriminální případ, jako spíš o problémy indické společnosti jako celku. A ten přesah je zajímavý jako celé vyšetřování, které nemělo příliš slabých míst. Jistě, konec je až přespříliš idealistický, ale já byl převážně spokojen, takže dávám solidní 4*. „Obhajuješ systém.“ - „Jen dělám svou práci. Nedochází k vraždám ze cti? Myslel jsem, že o tom s tebou můžu mluvit. Ale nevěříš v umírněnost. Chceš, abych byl aktivista, ale dodržoval zákony. Chceš mít hrdinu, Aditi.“ - „Ne, Ayane. Chci někoho, kdo nečeká na hrdinu.“

„Anno, rád bych s tebou mluvil.“ - „Za hodinu ale začíná zápas.“ - „Jakej zápas?“ - „Přece Superclásico! Už za hodinu.“ - „A je to utkání důležitý?“ Aneb když váš nezájem o manželčin milovaný fotbal vede až k rozvodu…Když přiletíte do Argentiny a vaším prvním setkáním je střet s rozčilenými fotbalovými fanoušky následované až příliš intimním setkáním s manželčiným milencem, nedá se to hodnotit jako slibný začátek. Jenže Christiana čeká ještě tvrdší střet s realitou. Pro něj hořký, pro diváka úsměvný, přece jen jde o oddechovou komedii s jednoduchým humorem, který tu a tam lehce pobaví, ale po většinu času nijak zvlášť neoslní. Zároveň snímek sází na velkou nadsázku, neb postavy se chovají dost iracionálně, a některé jejich zkraty spolu s motivacemi nedávají moc velký smysl (ani mixování dánštiny a španělštiny se příliš neřeší). I přes vzhledem k vývoji trochu nečekaný závěr jde o čistě průměrnou věc. „Christianovi začalo docházet, že ho okradli. Ale byli slušní a milí. Takže si to uvědomil, až když se vracel domů, a neměl na sobě vůbec nic.“