Sarkastic

„Jestlipak nějaký kluk takhle mluví s matkou?“ - „A kolik matek vychovává své děti jako ty?“ Jakožto dosud neznalý Dolanovy tvorby jsem si pro seznámení zvolil hned jeho prvotinu. Jde o náročnou, záměrně emočně přepjatou podívanou, která mě ale bavila a dráždila (v kladném i záporném slova smyslu). Středobodem všeho je vztah syna a matky. Jeho vyhrocenost naznačí již konflikt v autě a divák se pozvolna dozvídá důvody. Najít si cestu k oběma je obtížné, jde o velkou výzvu. Postupně se ukazuje, že synova horkokrevnost a teatrálnost (před jeho temperamentem by se i Ital zastyděl), v mnohém odráží právě jeho rodičku. Film nabízí spoustu až patologických momentů, kdy nechápete tu syna, jindy zas matku, ale vždy následuje taková situace, kdy až překvapeně porozumíte oběma (a to ať už máte vztah s vlastní matkou jakýkoliv). Dost sebevědomý debut, který mě motivuje k tomu, abych od tvůrce v budoucnu zkusil další kousek, tentokrát to bude za solidní 4*. „Co bys dělala, kdybych dneska zhebnul?!“ - „Zítra bych umřela...“

„Vážení, jelikož zde nevidím jednotu myslí, musím dát hlasovat. Kdo je pro? Děkuji, až na paní Zuzanu všichni. Kdo je proti? Také všichni. Návrh se přijímá.“ - „A o čem se vlastně hlasovalo?“ Bláznivý, zábavný, ale též docela nevyrovnaný film. Má řadu povedených dialogových výměn, frků, ovšem i nemálo slabých fórů a vyloženě chabou romantiku (ze zamilovaných se dá snést jen Vítová a kupříkladu Lamač-milovník mi až lezl na nervy). Prim naštěstí hraje humor a komediální nasazení tvůrců člověka příjemně strhne, užil jsem si hlavně pasáže s filozofováním o lístku, harfou či stěhováky („vypravěč pohádek“ Záhorský), „čechoangličtinu“ (např. Tréglovo „changování subjectu“) i milé hrátky s mateřštinou („Já jsem Netušil…“ - „No to jste ani tušit nemoh!“). Závěr se podařil a já dávám slušné 4*. „A máš mě rád, Honzíčku?“ - „Už jsem ti to řek loni, tuhle zas, tak s tím můžeš počítat, ne?“ - „A vezmeš si mě? Slib mi to při našich dětech Francině, Toníkovi, Mařence, Rudovi…“ - „Ale to víš, že si tě vezmu…jen co si na tebe trošku zvyknu.“

„A co si tak myslíte, že jsem?“ - „Číšnice.“ - „A čím se živíte vy, když nekradete auta?“ - „No, teď právě hledám vhodné zaměstnání.“ Třeba nějaké takové, při kterém člověk přijde hodně do styku s různými lidmi, cestuje, vyzkouší si různá auta, osvojí si zručnost, zlepší fyzičku, zažije adrenalin…tohle všechno ideálně splňuje bankovní lupič. A jistě i Roman Skamene by potvrdil, že není Bonnie jako bony...Jakože Dunaway je ve své roli perfektní a předvádí ještě dominantnější výkon než její mužský protějšek Beatty. A vůbec celý gang je k pohledání, zvláště vyniká ještě bratr v podání Hackmana, mimo tuhle zločineckou partu má sice jednorázovou, ale o to zábavnější roli Wilder, ostatně humor filmu nechybí. Ale převážně pohodová atmosféra se postupně dle očekávání diváka mění, a to docela tvrdě. Nakonec přichází zrada…a pocit prázdnoty. Ale byla to jízda, která za to stála. Stejně jako v případě o rok starší Štvanice znovu hodnotím 4* a na tvorbu režiséra Penna si v budoucnu ještě posvítím. „Nebudeš mít ani chvilku klidu!“ - „Slibuješ?“

„Neměl bych dostat vocas?“ - „Ocas, rohy a startovací kopyto používáme pouze při jímce hříšníka. Jinak cestujeme zásadně v civilu. Ale to snad doufám víš?!“ Díky Ondrovi to už vím i já. Vůbec mi ten pekelný systém přišel celkem důvtipný. Film se opírá o výbornou technickou stránku, kvalitní jsou třeba i na Lvy nominované kostýmy, výprava či rovnou vítězné masky. A přestože nejde přímo o „písničkové“ dílo, min. Mám takovej pocit je zapamatovatelná. Potud spokojenost. Horší je to ale s humorem, usmál jsem se jen párkrát. Argument, že jde o pohádku a nejsem tedy „cílovka“, zde navíc příliš neplatí, neb tvůrci do ní přidali poměrně silnou paralelu s politickou situací (to velké NE pro ANO už ani doslovnější být nemohlo). Ne moc záživný příběh (spolu s jeho převážně nevýraznými aktéry) pak sice držel pohromadě, ale neoslnil. Přesto žádný průser, vidím to na lepší průměr. „A přestaň mi vykat.“ - „Proč?“ - „Nooo…když sou lidi do sebe zamilovaný, tak si tykaj.“ - „Já sem do vás zamilovanej?“ - „Jo jo, už je to tak. A vypadá to, že je to vážný.“

„Frede! Zapomeň na hrdost a soustřeď se na systém.“ Když se připravujete na rande, je potřeba si doma kvůli návštěvě pořádně uklidit…nebo v autě, když je to místo, kde bydlíte. Zdánlivě obyčejný příběh, který člověka až nečekaně intenzivně emocionálně chytne. Diváka zajímá, proč byl hlavní hrdina (minimálně alespoň zpočátku) donucen k tomuto způsobu života, jaká je jeho minulost, zda dostane nové bydlení a jak dopadne jeho rozvíjející se vztah. Avšak ve výsledku na žádné z těchto otázek až tak nezáleží, příběh vypráví o něčem trochu jiném. Film je sice poměrně smutný až depresivní, ale má v sobě i trochu hořkého humoru a především v něm pořád plápolá slabý plamínek naděje. Více méně otevřený konec se sem hodil. Film mě bavil krom výše zmíněného i výborným herectvím hlavního představitele a nechyběla také hezká hudba. Tuto nezvyklou irsko-finskou koprodukční podívanou hodnotím solidními 4*. „Uprostřed životní cesty jsem se ocitl v temném lese, protože jsem sešel z pravé cesty…ale šli jsme dál a opět zahlédli hvězdy.“

„Za co se omlouváš? Říkal jsi, že to je život. Chceš se snad omlouvat za to, že žiješ?“ Jen 2 roky před Kdo chce zabít Jessii? natočil Vorlíček film z úplně jiného soudku. S hlavní hrdinkou zklamanou, osamělou, která chová už jen zbytky iluzí, nadějí a snů. Má vedle sebe člověka, který sice jakž takž funguje jako otec jejich 2 dětí, ale spíš než manželem je občasným spolubydlícím, u kterého může Marie na nějaké vroucné city či třeba jen porozumění zapomenout (dost průkazná úvodní návštěva kina). O to víc může diváka překvapit její rozhodnutí, se kterým se možná hůře ztotožňuje, ale osobně mu s odstupem času začínám pomalu rozumět. Přemýšlivý, lehce depresivní film (nesoulad navozuje místy i výrazná zvuková/ruchová složka), hodnotím ho slušnými 4*. „Když jsme se milovali, tak jsme žádný zákon nepotřebovali. Nemůžeme přece za to, co cítíme.“ - „Manželství se sice uzavírá na základě citového vztahu, ale přináší také zákonné povinnosti.“ - „Jak spolu souvisí láska a zákon? Není tu někde chyba? V tom zákoně nebo v nás?“

Po režisérových filmech Tělo a Contratiempo jsem už měl jistá, poměrně vysoká očekávání. A Oriol Paulo mě zase nezklamal, ačkoliv v tomto případě jde o trochu nevyrovnanou podívanou a oba výše zmíněné snímky jsou přece jen kvalitnější a hlavně propracovanější. Režisér byl tentokrát ještě ambicióznější a pustil se do látky, na které by se mnoho jiných tvůrců dost možná zcela odvařilo. A pravdou je, že není úplně jednoduché přijmout všechny zákonitosti onoho „sci-fi“ světa (největší problém jsem měl s „rozpomínacími doteky“). Pokud už však přistoupíte na pravidla hry, můžete se slušně pobavit jako já. Protože co do atmosféry, napětí a emocí jsem byl moc spokojený. Horší to ovšem bylo s motivacemi určitých postav a především pak chováním některých z nich (tím spíš, že není tak obtížné uhádnout totožnost „oné“ osoby). Když si pak v duchu začnete přehrávat jisté momentky, nedává vám konání některých zúčastněných tak úplně smysl, což je trochu škoda. Na slabší 4* to ale ještě stačit bude a já se těším na další tvůrcův počin.

„Václave, toužím nésti s tebou tvé osudy a starosti…“ - „Díky, drahá Radmilo…sám chci sloužiti Bohu a svému lidu.“ Marné to měla zamilovaná Radmila, Václav myslel na úplně jiné věci. A podobně ostrouhala jeho rodička („V mém hradě není pro tebe, matko místa!“), i když té šlo o jinou věc. Václav odolával všem nástrahám, ale přece jen udělal chybu…Tu ale divák neudělá, když se podívá na tuto „filmovou epopej o prologu a deseti dílech“. Nevím, jestli přímo 4,5 milionů korun, ale štědré financování na filmu jistě poznat jde. Na technické stránce, exteriérech či třeba kostýmech se rozhodně nešetřilo. I herecké obsazení tvůrci nepodcenili. A objektivně řečeno se udělalo asi maximum pro to, aby byl Svatý Václav dostatečně „reprezentativní“. Film baví (a málokdy nechtěně), překvapí smířlivým postojem k Němcům (ačkoliv pochopitelně musí zazářit hrdinnost Čechů a velkorysost Václavova) a pochválit musím i „zrestaurovanou“ hudbu (zprostředkovanou symfonickým orchestrem Českého rozhlasu). Celkově hodnotím solidními 4*.

„To mám právě ráda na populární hudbě. Nechci, aby lidé zbytečně moc přemýšleli. Ale aby se cítili dobře.“ První necelou hodinku mě to celkem bavilo, a to bez větších připomínek. Musel jsem si sice zvyknout na trochu zvláštní atmosféru (na druhou stranu něčím přitažlivou), zároveň nějak přijmout to, že tragickou událost Celeste a lidé kolem ní de facto využili k nastartování kariéry, ale nic z toho nebylo vyloženě rušivé. To, co mě téměř okamžitě začalo dráždit, byl fakt, že tvůrcům „krapet“ neseděly časové posuny spolu se stářím postav v druhé půli. Když 28letá hraje starší sestru 37leté (nešlo obsadit pozdější verzi Eleanor někým „zralejším“?) a manager vypadá věkem takřka nepostihnut (maskéři si vzali dovolenou?), člověku to na dojmu moc nepřidá. Nemluvě o tom, že Natálka by mohla hrát sebelíp, ale když ta její postava byla tak nepřístupná, že se mi na ni nedařilo napojit. Takže její závěrečné vystoupení mě sice nenudilo, ale ani nijak zvlášť nestrhlo. Snad mi to má oblíbenkyně odpustí, ale stejně jako u Annihilation dávám jen lepší průměr.

„Co chceš? Ulice je ulice.“ A přitom tam byla naděje…Začátek byl vyloženě prosluněný, úsměvný a vůbec sálající příchozím jarem. Navíc inspirativní. Třeba v tom, že když se člověk začne oddávat něžnostem s milou a v tom okamžiku ho zaskočí nenadálý příchod potencionální tchyně, neprůstřelnou kamufláží je popadnout harmoniku a začít na ni hrát, jako by nechumelilo. Jenže po návratu do Prahy přijde ona osudná noc ve vězení (nápaditá práce se stíny!) a najednou to s hlavní hrdinkou, která přijde ke svému cejchu v podstatě jako slepá k houslím, jde pomalu ale jistě z kopce. A divákovi je poběhlice se srdcem na pravém místě (neb co může dát taková žena muži v předvečer jeho smrti cennějšího, než natahovacího trpaslíka co tancuje, ehm) čím dál víc líto, s velkým přispěním její představitelky Riny, která byla výborná zvláště v té „destruktivní“ poloze. A někdy se člověk dočká štěstí jen v mrákotách …Přítomnost zvuku ve filmu je každopádně příjemná, i když jde převážně jen o hudbu (s pár dodanými zvuky a zpěvem). Za mě solidní 4*.