Elerrina

Nevyhnu se porovnávání této verze s čtvrtstoletí starým originálem. Ano, samozřejmě je to mnohem lépe kreslené. Ale i když klíčové scény jsou převyprávěny prakticky 1:1 a zbytek je pozměněn jen velmi decentně (například jiná motivace padouchů), není to úplně ono. Chybí ten výrazný hudební podkres důležitých okamžiků, především typický flétnový motiv, který zazněl vždy, když se Kenšin objevil na scéně. A chybí mi i geniální dabing Majo Suzukaze, který Kenšinovi propůjčoval takovou tu zvláštní jemnost, která pak dramaticky kontrastovala s jeho šermířskými schopnostmi. Tenhle Kenshin sice není špatný, je ale o dost obyčejnější.

Scénáristické a dramaturgické zoufalství. Na dvě výborné pětiminutové scénky (Bradovo dopadení a zakončení jeho výslechu) připadá 30 minut dějové hlušiny, následované neuvěřitelně zkratkovitým finále (ve kterém se něco zásadního vyřešilo, asi). Hlavní problém je v tom, že po většinu první série, kdy TVA odchytávala jednotlivé Varianty (a nějaká další tajemství byla pouze naznačována), byl koncept jejího fungování ještě tak nějak přijatelný. Tady ale máme místo duplicitních jednotlivců přímo celé paraelní časové vesmíry, které vznikají větvením času (!), a zároveň je lze ničit (ne)konvenčními zbraněmi (?) ... a ne, fakt to nedává smysl. Obzvláště, pokud je v každé z těch paraelních realit restaurace McDonald's. Třetí hvězdu dávám tradičně zase jen za Hiddlestona s Wilsonem, ti dva si prostě nezaslouží míň.

První pravidlo líného scénáristy zní: když tě nebaví vymýšlet děj a budovat charaktery, nakydej tam co nejvíc různých postav a nech je mezi sebou bojovat. A přesně o tom celé tohle pokračování Edens Zero je. Přičemž asi nejlíp z toho vychází úvodní bitva s Drakkenem Joe, protože ta má alespoň jeden zajímavý plot twist, na kterém se ukáže, že když tvůrci chtějí, tak tu komfortní židličku diváckých očekávání dokáží pěkně brutálně podtrhnout. Jenže jim se většinou nechce. Takže zbytek děje je už víceméně jen o random skákání po různých planetách a o desítkách nových divných týpků, kteří se objevují zčistajasna jen proto, aby se pak mohlo bojovat ve stylu každý s každým. Občas někdo změní stranu, občas se objeví někdo z minulosti a donutí vás vzpomínat si, kdo to sakra byl a proč je důležitý, občas je děj proložený nějakou tou brutalitkou, úchylností nebo jednoduchým prvoplánovým dramatem. Prostě z původně nápaditého a celkem originálního konceptu se stal takový ten pestrobarevný pouťový kolotoč stále se opakujících fightů, určený pro spíš nenáročnou cílovku.

Postavy jsou pořád fajn, ta roztomilá retrostylizace je super, ovšem děj je poněkud nepřehledný. Update: Dodatečně musím zvýšit hodnocení, protože tvůci to opravdu mají dobře promyšlené  - ta Lokim nabytá schopnost pohybovat se v čase se později ukáže jako klíčová pro další děj.

(Možný SPOILER). Vizuálně načančaná vesmírná pohádka, která si připíše jedno nezpochybnitelné prvenství – je to první SW seriál, jehož osmihodinový děj se dá shrnout do jedné jediné věty. Prostě: máme skupinu lidí v bodu A, a skupinu lidí v bodu B a tyhle dvě skupiny si za rádoby dramatických okolností vzájemně prohodí místa. (Konec SPOILERU). A o žádné z těch postav se nedozvíme nic zajímavého. Klaďasové jsou (stejně jako v Rebels) v lepším případě matní, v tom horším otravní, záporáci působí o něco lépe, ale jako kdyby s nimi tvůrci pořádně neuměli pracovat (kromě výborné čtvrté epizody, která je předčasným emočním vrcholem celého seriálu). Sice se pořád něco děje - šermuje se zářivkama, lítá se sem a tam a střílí se z vesmírných stíhaček, do toho se čaruje a pronášejí se jakási moudra – nic z toho ale nedokáže zastřít fakt, že je to vlastně tak nějak prázdné a o ničem. Bod k dobru se dá přičíst pouze za pokus posunout celý ten SW svět víc směrem k high fantasy (kam vlastně logicky patří), což se ale bohužel děje pouze v rovině scénických symbolů, bez možnosti prožít nějaké skutečné osudové emoce.

I přes uspokojivé množství akce a soubojů je závěr série až příliš otevřený a neurčitý, bez jasnejších emočních kontur, které by odpovídaly významu toho, k čemu (víceméně dle očekávání) došlo. Jediné, co je nakonec překvapující, je v podstatě melancholické ladění poslední čtvrtiny tohoto dílu.

Pořád je to blbé jak necky a kdysi geniální stratég Thrawn je tu za pořád za pupkatého strejdu v dobrém rozmaru, jehož aktuální vojenská taktika nedává moc smysl. Tradiční neschopnost stormtroperů zasáhnout cokoli na dva metry asi nemá cenu řešit. Ale abych jen nehejtovala - ty želvičky jsou vážně roztomilé. Tímhle dílem se Ahsoka definitivně posouvá do kategorie vhodné pro děti do deseti let. (Ale možná má na nás Filoni připravený svůj oblíbený twist: .. a v závěru obětujeme jednu z hlavních postav, aby to mělo taky nějakou hloubku.)

Každý, kdo ujíždí na vrcholných cukrářských soutěžích, bude nepochybně nadšen, ostatní by k této feministické pohádce měli přistupovat s určitou obezřetností. Nejen proto, že romantika je značně upozaděna na úkor budování kariéry hlavní hrdinky, ale hlavně všechny dramatické zápletky i celé lore tohoto světa jsou kompletně podřízeny ději, který je bohužel sledem tupých, značně prvoplánových a neustále se opakujících klišé. Takže hlavní hrdince pořád někdo ubližuje, pak jí někdo přátelsky pomáhá, pak jí zase někdo ubližuje a tak pořád dokola, přičemž ona svým cílevědomým optimismem, talentem a fanatickou houževnatostí nakonec jakékoliv překážky překoná, a ještě všechny kolem sebe motivuje, aby byli lepšími lidmi (a vílami) a tak pořád dokola … Její ochránce má za úkol především vypadat krásně, tajemně a nebezpečně, což se mu vážně daří na jedničku, a samozřejmě ji pak také ve správný čas obejmout. No a všichni ostatní jsou buď bezmocnou závistí ovládaní nepřátelé, nebo její obdivovatelé a podporovatelé. Dost jsem váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdami, protože ten svět má své určité kouzlo a občas fungují i emoce, ale za ten neuvěřitelně odfláknutý závěr, kterým bylo vyřešeno povstání rudé víly (jediná zápletka, která byla alespoň trochu o něčem jiném, než o důležitosti úžasných cukrových výtvorů), to musím zaokrouhlit dolů.

(původní text z 13.4.2022): Červená knihovna pro kluky maskovaná za historizující romcom s mýtickým prvkem (čarodějnicemi). Celé to prokletí, o kterém se mimochodem až do konce nic nedozvíme, tu bohužel funguje jenom jako zástupný symbol pro nemožnost naplnění touhy dotknout se žádoucího romantického protějšku. Ovšem zatímco mladičký vévoda je v podstatě normální, byť značně depresivní puberťák, Alice skutečná dívka prostě není. Je to jenom až směšně klišoidní personifikace erotických fantazií - roztomiloučká modrooká blondýna s předníma nárazníkama velikosti deset, dokonale submisivní a přitom se sklonem k sexuálním provokacím (které v tomto případě hraničí s absencí pudu sebezáchovy). Vzájemná interakce mezi těmito dvěma hrdiny je sice podána dostatečně emotivně i vtipně, ale to je jediný přínos. Vedlejší postavy jsou tu jen z povinnosti, děj to žádný nemá a naznačená tajemství odhalena nejsou. Hodně slabé tři, meh

Vizuálně je to rozhodně působivé, ale přijde mi, že se tam všichni chovaj jako by byli někde na prázdninách. Plus nenápadně ale vytrvale se posunujeme od sci-fi k čisté pohádce.