Elerrina

Kterak hrbatá čarodějka do čarodějnické školy přišla aneb origin story Yennefer, který by mohl být zajímavý, kdyby scénáristka dokázala vyprávět souvisle. Toto umění je jí ovšem odepřeno, takže jednu chvíli je Yennefer nejhorší ze všech a soustavně urážená, a v další scéně už postoupila mezi ty nejlepší, zřejmě jen proto, že dokázala prásknout svého milence. Zbylé dvě příběhové linky působí jako protiválečná agitka - Ciri potkává další uprchlíky z Cintry, a ze zlodějů obilí, kteří Geralta a jeho nového přítele Marigolda zajmou, se rovněž vyklubou váleční vyhnanci. A ve chvíli, kdy jsou jejich existenční problémy dostatečně objasněny, tak je střih a konec. Fakt díky!

Konečně to chytlo trochu koule a začalo vypadat jako skutečný Zaklínač. Cavill se po určitém váhání v té postavě našel, a je lepší, než jsem si kdy dokázala představit. Temná tajemství královského dvora působí tak humusácky, že by nad tím by i postavy ze Hry o trůny pochvalně pokývaly hlavou, a vůbec celá historka se strigou slušně odsejpá a má říz. Čarodějnické intriky v jiném časoprostoru ovšem spíš nudné, příběh Yennefer se rozjede až na konci, kdy ji ctižádostivost přiměje podstoupit plastiku bez umrtvení a s trvalými následky. Bludná linka s Ciri naštěstí minimální, a ano jistě, černý elf je samozřejmě úplně normální. Chudák profesor Tolkien nejspíš rotuje v hrobě jako ruční mixér.

Opět tři vyprávěcí linie. Geralt je Marigoldem vylákán na zásnubní hostinu v Cintře, na kterou se v průběhu jinak docela zábavného večera dostaví nezvaný host, aby všem objasnil Zákon překvapení. Linka s Yennefer zase poskočila bez zjevných souvislostí dopředu – ctižádostivá čarodějka zřejmě upadla v nemilost, protože ji spolu s královou zavrženou konkubínou najednou honí vrahoun s jakousi přerostlou kudlankou. Ciri s černouškem jsou přijati v lese Brokilon dryádami, které jsou mocné a moudré, a na důkaz toho nosí obrovské dredy a make-up si nanášejí na ksicht lopatou. Sice je pořád na co koukat, ovšem divák nepolíbený předlohou bude mít trochu problém s pochopením toho, co se sakra vlastně děje a proč. Obávám se, že Zákon překvapení - původně vlastně ryze pohádkové pravidlo - se do tohoto moderně pojatého fantasy světa nepodařilo smysluplně zapracovat. Zároveň ovšem chápu, že vynechat ho nešlo, protože je to klíčový prvek pro pochopení budoucího vztahu Geralta a Ciri.

Geralt hledá pomoc pro Marigolda, zraněného džinem, a potkává se s Yennefer, která si zařídila v jakémsi městečku nový byznys jako sexuální koučka. Yennefer sice Marigolda uzdraví, Geraltovi za to ale předvede celý svůj rejstřík ctižádostivé podrazácké mrchy. Lehce peprná historka s výborně podaným napětím mezi těmi dvěma. Celé je to o to lepší, že sledujeme většinu doby jen jednu vyprávěcí linku. Těch pár odskočení k Ciri, která je vylákána dvojníkem svého mentora ven z lesa dryád, je zase skoro zbytečných.

Další společné dobrodružství Geralta a Yennefer, tentokrát v podobě zábavné hromadné výpravy za drakem. Spolupráci i soupeření jednotlivých týmů je radost sledovat a závěrečná pointa je příjemně neotřelá, i když triková stránka se fakt moc nepovedla. Stejně jako minule hodně pomáhá, že se věnujeme téměř převážně jednomu příběhu. Zmatené odskakování k Ciri a černouškovi, kteří jsou ohrožováni dvojníkem, stejně nedává moc smysl. Bohužel, v obou dvou linkách se na konci všichni značně vynuceným způsobem rozcházejí, zřejmě, aby se udělalo místo pro dějové zakončení, ke kterému to celé směřuje.

Víceméně zbytečný díl, který znovu přežvejkává polovinu děje z první epizody, jen s dodatečnou přítomností nové postavy a jejího úhlu pohledu. Yen se po krátkém setkání s bývalým milencem vrací zpátky do své nemilované školy, aby tam otravně prudila. Což ale nikoho nezajímá, protože se právě schází čarodějnický sněm a řeší, zda má být zasahováno do právě probíhajícího útoku na Cintru. Protože vysoká politika dopadne tak, jak obvykle dopadá, vytvoří se v důsledku toho čarodějnický odboj. A Ciri je opět na útěku a opět jí někdo zrazuje - to je furt dokola. Díl, který se snaží ždímat emoce poukazováním na citovou rozpolcenost všech postav a zároveň nám předkládá jednotlivce jako pouhá smítka ve víru politicko-mocenských intrik. Teoreticky by to mělo fungovat, ale nefunguje, pořád je to moc roztříštěné a zmatené. Nicméně vyprávěcí linky dvou dosud oddělených postav se konečně k sobě přiblížily v čase (i prostoru) a nastupuje zvědavost, jak a kdy se už konečně protnou.

Zombíci versus Geralt 1 : 0 a pak už bohužel jen blouznění. Nejvíc pozornosti je věnováno zdlouhavým přípravám čarodějnického partyzánského oddílu na hájení pevnosti a následné rádoby velkolepé bitvě. V ní odboj dostává pěkně na prdel, ale když je nejhůř, Yennefer zjistí, že miluje vůni napalmu po ránu - sorry, tohle se nedá brát moc vážně. Ciri mezitím nachází útočište u hodné venkovanky a Zákon překvapení se opět hlásí o slovo. Bohužel je ale ve finále ono osudové setkání, ke kterému to mělo směřovat minimálně od čtvrté epizody, naaranžované tak uměle vynuceným způsobem, že by jeden brečel. Smíchy pochopitelně.

( SPOILERY OD ZAČÁTKU AŽ DO KONCE! ) Bylo nebylo. V jedné podzemní kolonii v postapokalyptické Americe žil hloupý Honza. Zatímco ostatní bojovali s monstry na povrchu, on vařil polévku, opravoval rádio a monster se bál. Miloval krásnou princeznu, kterou už několik let neviděl, a když zjistil, že se nachází v jiné kolonii, tak se náhle rozhodl, že se za ní vypraví bez ohledu na nebezpečí. Cestou ho přepadlo žabí monstrum a chtělo ho sežrat, ale zachránil ho pes, který šel zrovna okolo, a přidal se k němu. Pak spadl do hnízda jiných monster, ale zachránil ho kouzelný dědeček s holčičkou, kteří šli zrovna okolo, a on se přidal k nim (i se psem). Kouzelný dědeček ho naučil jak přežít, a na rozloučenou mu daroval ruční granát a pozval ho do hor, kde je prý bezpečno. Pak ho přepadlo další monstrum, které mu chtělo sežrat psa, ale z něj se najednou stal hrdina a tu příšeru zabil. Na své další cestě potkal hodnou umírající robotku a ještě jedno strašlivé monstrum, které zabil tím darovaným granátem. Když se dostal do cíle, zjistil, že jeho princezna je ředitelka domova důchodců. A že ho nemiluje a navíc se jí dvoří zlý princ. Také zjistil, že ho vlastně měli v jeho kolonii všichni rádi, takže se rozhodl, že se vrátí domů. Mezitím ale zlý princ všechny zajal, oloupil a chtěl je předhodit svému vlastnímu monstru, které ovládal elektrickým drátem. Hloupý Honza a jeho princezna se ale osvobodili a pustili se do boje s monstrem i se zlým princem a jeho poskoky. Když už to s nimi vypadalo špatně, dostal hloupý Honza geniální nápad a místo toho, aby monstrum zabil, tak ho osvobodil (fakt, nekecám). Monstrum pak sežralo zlého prince a jeho poskoky (co jiného, že) a všichni se radovali. Hloupý Honza se rozloučil s princeznou, která se do něj asi mezitím zamilovala, a vrátil se domů do své kolonie, kde se také všichni radovali. A pak se společně vypravili do hor a hloupý Honza se těšil, že tam za ním jeho princezna jednou přijde. A to je konec pohádky, milé děti. Líbila se vám? Mě tedy ano, počítám, že si ji budu pouštět každé vánoce.

To si tak jednoho dne Stephen Sommers, když se koupal ve vaně plné šampaňského, na které mu vydělala Mumie, a opájel se představou, kolik mu vydělá ta druhá, řekl: a co takhle natočit starověký prequel? Zavolal kámošovi Chuckovi a povídá: „Hele, tady máš šedesát melounů a náčrt scénáře, kterej jsem napsal včera odpoledne. Ano, já vím, že je to stý výluh z barbara Conana, ale přesně to chtěj diváci vidět, tak to neřeš. Vezmi si to, sežeň si do toho svalouše, krásku, legračního sidekicka, záporáka, legračního dědka vynálezce, roztomilého chlapečka, záporákova poskoka, dalšího svalouše a pár bojovných děvčat, a jeďte si všichni zablbnout někam na poušť.“ A tak se také stalo. Část těch prachů padla určitě na trávu, na které jel nejspíš celý štáb nonstop, protože od rádoby temného začátku se tahle plytká revenge story stává čím dál tím víc nahláškovanou komedií, která si z dobrodružných a fantasy filmů v podstatě dělá prdel. Bohužel však zapomněli přidělit matroš představiteli záporáka, kterej se jedinej bere vážně, a myslí si asi, že hraje v Šejkspírovi. Ale to je jen drobná piha na kráse téhle roztomilé akční blbiny, která se už vlastně stihla stát klasikou.

Nepříliš známý animovaný gore klenot. Nebe je nevlídně zatažené, přírodní scenérie jsou podávány v odstínech šedohnědé, neustále pofukuje studený vítr, v závěru začne dokonce sněžit – příroda odráží pocity lidských protagonistů, kteří se topí v podezírání, nedůvěře, zradách a touze zabíjet, jedinou výraznější barvou v tomhle filmu jsou cákance krve. Zajímavým prvkem je jazyková stránka – padouši mezi sebou mluví čínsky a tato sykavá čínština působí oproti japonštině, kterou mluví ostatní, opravdu zlověstně. Děj je celkem prostý: všichni chtějí chytit malého chlapce, vybraného k usmrcení jako rituální oběť. Co týče tohoto výběru, nezbylo mi, než s nimi souhlasit – ten spratek je totiž celou první polovinu příběhu tak neskutečně protivnej, že je fakt na zabití. Nicméně sympatický bezejmenný samuraj si ho přes počáteční váhání nějak oblíbit dokázal, takže je jasné, že fanatičtí padouši, se kterými hraje navíc hru na podrazy i místní vládce a jeho ctižádostiví podřízení, budou mít plné ruce práce. Finální souboj má takový drajv, že s přehledem strká do kapsy většinu hrané produkce.