Tamdydam

Až na postarší kolena jsem se dostal k této legendě. Po shlédnutí životopisného dokumentu o Gerardu Philipovi, poté, co jsem na zmínku o tomto filmu narazil v různých autobiografiích, vzpomínkách prarodičů, rodičů a podobně... Na film jsem se díval se svojí pětiletou dcerou a velmi se líbil jak mě, tak dcerce. Takže myslím, že můžu konstatovat, že je opravdu nadčasový a pro všechny věkové kategorie. Úplně stručně: Ten film je krásný. A přitom neuráží ani inteligenci dospělého (přestože ho vstřebá i pětileté dítě. Pravda, zatím neotupělé chytrým telefonem nebo tabletem) Což je něco, co dnes marně hledám i u soudobých pohádek. Zabíjení tu probíhá mile a vesele, hlavní hrdinové jsou sympatie sama, hudba krásná, exteriéry krásné,... Doporučuji

Váhám mezi plným a skoro plným hodnocením. Bavilo mě to hodně, Mastroianni i Vitti byli úžasní jako vždy (Monica Vitti vypadala mimochodem na svých 39 neuvěřitelně mladě. Což jí pak ještě dlouhá léta vydrželo. Asi to byla čarodejnice:-)), zpracování vtipně originální,... Nenadchnul mě snad jen závěr. Na to asi nejsem dostatečně velký cynik. A postava bohatého řezníka byla až trochu estrádně primitivní. Takže dejme tomu ( abych tento film odlišil od některých italských komedií kterým nemám vůbec co vytknout) za čtyři. Ale i tak rozhodně doporučuji.

Chantal je úžasná a tenhle dokument to nekazí

Objektivně vzato to není film, kterému bych měl dát plné hodnocení. Děj minimální, okořeněný naprosto nepravděpodobnými náhodami, hlavní hrdina gay,... Ale je to Almodódvar, a u něj je prostě všechno jinak. Už jen prostředí jeho filmů (v tomto případě hlavně naprosto dokonalé interiéry) je něco, v čem je mi blaze. Má skvělý cit pro výborné herce, je naprosto nekonvenční, originální,... Ale vlastně mám vcelku problém definovat, co mě na jeho filmech tak magnetizuje. Některé jeho filmy jsou na mě "úchylné" až moc. Pokud to ovšem není ten případ, což Bolest a Sláva rozhodně není (jednu vášnivou gay líbačku jakž takž ustojím), tak mě jeho filmy až doposud chytly a nepustily od začátku až do konce

Kapela tlačí na pilu plnou silou od začátku do konce (s výjimkou okamžikú, kdy hraje pouze sám Noel s akustikou) a po určité době už to začne být únavné. Člověk jen čeká, kdy Liamovi při jeho nasazeni zkolabuje hlas (což se mu občas stává a není divu), zvukově je to tak trochu nepřehledný bordel,... Pokud ale patříte do generace, která vyrůstala/dospívala v devadesátkach, bude u vás dost možná tak jako u mě alespoň do poloviny koncertu fungovat sentiment, atmosféra v hledišti, dynamické nasnímání koncertu a jeho energie.

Po hudební stránce jsou pro mě Oasis prostě jen jednou z mnoha kapel, od které mám rád několik jejich písniček a dejme tomu jedno celé album. Ale tenhle jejich čistokrevný old school rock´n´rollový příběh se vším všudy, co k tomu patří, naprosto žeru. Stejně jako jejich bezstarostné frackovité charisma. Bavil jsem se, dovzdělal jsem se.

Tenhle dokument mě příliš nevtáhl do děje. Ani zdaleka ne tolik, jako dokument o Billu Wymanovi, nebo autobiografická kniha od Keitha Richardse. Jako by Mickův život byl skoro nuda. Což tedy nepochybně nebyl. Ale myslím si, že je to hodně dáno i Mickovým pozérstvím. Jemu se zkrátka pod kůži jen tak někdo nedostane, natožpak divák nějakého podobného dokumentu.

Postavit film (notabene více jak tříhodinový) pouze na hezkých obrázcích nestačí. Nemluvě o tom, že oko estéta tu beztak musí přetrpět pohled na napudrované afektované zrůdičky neurčitého pohlaví. Kromě zajímavějšího příběhu, který by utáhl tak dlouhou stopáž tu chybí hlavně emoce. Něco, co by nám umožnilo nahlédnout pod slupku hlavních postav. O Barry Lyndonovi se na ploše tří hodin nedozvíme prakticky vůbec nic, kromě toho, že má rád svého syna. Jeho osud mi byl ukradený, stejně jako osud všech dalších bezbarvých postav. Nejsou sympatické, nesympatické,... Jsou prostě nijaké jako plejáda masek na maškarním bále. Podobnou nudu jsem u filmu dlouho nezažil. A to nejsem z těch, komu by vadilo pomalé tempo.

Očekáváte-li jatka, tak ano, dostanete jatka. Ale o moc víc už nečekejte. Mezi jednotlivými souboji se rýsuje schématické vykreslení charakterů postav, aby se jednotlivé jateční kusy daly odlišit i jinak, než podle vzhledu. Takže v průběhu filmu postupně zjistíte, že tohle je šablonovitý dobrák, tenhle zase svině, ten čerstvě ženatý romantik, další nevtipný vtipálek/veselá kopa (nebo retard, kdo ví), tohle prosťáček, tamten myslitel,... Z té řady tuctových postaviček, které nemají co říct (a také nic zajímavého až do porážky na jatkách neřeknou) jakž takž vyčnívá jen sedlák na trestné výpravě, který má alespoň nějaké charisma. I když jeho sebevražedné chování ve vztahu k vyšším šaržím moc logiku nedává. Takže nemůžu říct, že by mě film nechal chladným (na to byl až příliš brutální), ale postavy mi k srdci nepřirostly, nějaký příběh o přátelství (nebo alespoň příběh) na pozadí války se nekonal, takže mě to opravdu moc neoslovilo.

Jasně, není to dvakrát objektivní dokument. Spíš taková sebestředná, stopáží notně přetažená reklama na Liama. Což je na jednu stranu možná trochu škoda. Protože jistě nejen já, mám Liama rád navzdory jeho nedokonalostem, navzdory tomu, že Oasis považuji za průměrnou kapelu. Takže víc objektivity a nadhledu bych nejspíš ustál. Na druhou stranu ten pohled zevnitř bubliny života Liama Gallaghera (ačkoliv to nejspíš nebyl záměr) nám nejspíš dává nahlédnout do jeho života jeho očima. Což má taky lecos do sebe