Tamdydam

Nemám co vytknout. Pro mě je to jeden z největších filmových objevů za poslední roky.

Film Volyň je to nejděsivější psycho, jaké jsem kdy viděl. Nějak se ale zdráhám hodnotit. Přesto, že na mě působí jako velice kvalitní film. Tak odporná zvěrstva, jaká jsou ve filmu vyobrazena, může ospravedlnit jedině fakt, že se to skutečně stalo. A já nejsem historik ani pamětník. Mám ale osobně pocit, že film Volyň je takovým koncentrátem těch nejhorších hrůz, které se bohužel skutečně staly. Ovšem na území celé Volyně v průběhu několika let a ne během tří masakrů ve třech vesnicích. Ale jak říkám: Nejsem historik, ani pamětník, takže těžko soudit. Ovšem minimálně jako oprávněnou pomstu poláků na Ukrajině, kde zločiny Banderovců stále popírají a dokonce jim staví pomníky, film beru. P.S.: Po dodatečném osobním dovzdělání bohužel musím konstatovat, že realita byla pravděpodobně ještě brutálnější, než ve filmu. Opravdu skutečné peklo, nad kterým zůstává rozum stát.

Karlův život rozhodně za zfilmování stojí. To platí, ať už jste jeho fanouškem, nebo nejste. A tenhle film je natočený dobře.

Nízké hodnocení dávám navzdory tomu, že se vetšinou více či méně dobře bavím. Je to totiž zpravidla jen kvůli hostům, kteří zaplať pánbůh, mohou mluvit. Narozdíl od hostů Jana Krause. Kdyz bych měl hodnotit Krause jako moderátora, tak mi vadi, ze je sebestředný a nenechá hosta mluvit. Pokud bych chtěl kritizovat Karla Šípa, tak mi dejme tomu trochu vadí to, jak klouže po povrchu. Honza Dědek je sebestředný, klouže po povrchu a hlavne není, narozdíl od Krause s Šípem, Nikdy! vtipný. I když si to evidentně myslí. A moudrý rozhodně také ne, kdybych měl, nedej bože, srovnávat ještě s Ebenem. Navíc neumí mluvit. Pokud je v pořadu host, který má co říct, jeho hloupé rádoby vtipné kydy vyloženě ruší a každou chvíli zazdí slibně se rozvíjející směr rozhovoru. Neumí klást zajímavé otázky, je vyloženě nesympatický,... No, je toho zkrátka hodně na to, že mu někdo umožnil dělat vlastní talk show. Ale i tak jsem rád, že pořad existuje, jelikož diskuzních pořadů máme u nás minimum a příležitostí se u českého televizního pořadu zasmát tuplem.

Jako pobídka pro alkoholika k návštěvě protialkoholní léčebny je tahle čiročirá depka asi dobrá. Ale mě to nic nedalo. Děj se stereotypně nezáživně vlekl a o hlavních postavách se jsem se prakticky nic nedozvěděl. Viděl jsem je tu jen coby odepsané anonymní zoufalce a jejich osud mi tak byl lhostejný. Když už tedy film s touto tematikou, raději například Úsměvy smutných mužů.

Ano. Jak už tu bylo řečeno, film prakticky nemá děj. Jde prostě o dramatičtější časový výsek ze života partičky přátel. Ale překvapivě s tím nemám vůbec problém. Je to tak skvěle zahrané, zrežírované a uvěřitelné, že mě to opravdu bavilo sledovat...

Asi bych si tenhle dokument dovedl představit i obsáhlejší a hlubší. Přeci jen, podkladů je dost. A jelikož mám naposlouchané kompletní rozhovory Jana Wericha s jeho dcerou, všechny jeho společné hry s Horníčkem, načtené jeho vzpomínky a korespondenci s Voskovcem,... přijde mi, že valnou část dokument tak trochu klouže po povrchu a do větší hloubky se dostává až v jeho závěru, který mapuje smutný závěr Werichova života. Speciálně u geniálních nadčasových her s Horníčkem, nebo krásných rozhovorů s Werichovou dcerou jsem se do Wericha zamiloval. To se člověku, který toho doposud o Werichovi mnoho nevěděl a spojuje si ho nanejvýš s pohádkami z padesátých let, po shlédnutí tohoto dokumentu asi nestane. Ale ono by to chtělo hlavně víc osobních výpovědí a vzpomínek přátel a kolegů, kteří Wericha osobně znali. Jenže kde je brát, když dokument vznikl, kdy vznikl. Je mi záhadou, že důstojný dokumentární pomník (kterým tento dokument tak jako tak je) na jednu z největších hereckých osobností (a osobností vůbec) u nás, čekal na světlo světa tak strašně dlouho. Vždyť tomu není tak dávno, co by na Wericha mohli autenticky vzpomínat Horníček, Brodský, Zázvorková, Sovák a celá plejáda dalších osobností. Oč autentičtější a sdělnější takový počin mohl být... Ale lepší pozdě, nežli později. I tak dokument rozhodně není strohým dějepisem, jak jsem se obával. A v závěru si leckdo jistě zabulí jako já...

Díl za dílem jsem se tu prodíral odosobněným chladným světem plným brutalit bez náznaku lidskosti, nebo humoru, abych v závěrečném díle zjistil, že jsem se díval na parodii? Je to originální postup, ale zpětně jsem se té absurditě už zasmát nedokázal. Vzhledem k nelogičnosti celého příběhu, která ke konci vyplyne na povrch, se celá série jeví jako samoúčelná úchylnost určená čistě pro potěchu perverzního diváka.

Je to blbější než besídka ve školce. Co je ale nejsmutnější, že se to lidem ve výsledku vcelku líbí. Lidstvo je evidentně čím dál tím tupější

Uff...! Shlédl jsem všechny čtyři díly během dvou dní (ani nevím proč) a mám chuť jít na nedělní mši do kostela (ač ateista) a potom si dát pár dní meditace na Šumavě, abych si zase porovnal hodnoty v hlavě. Tenhle dokument je tedy velký bizár. Perverznosti a úchylnosti všeho druhu se zde dostávají pod akademický drobnohled odborníků a přisuzuje se jim dalekosáhlý hluboký pozitivní význam. Na druhé straně je tu vyprávění dědečků, babiček, strýčků a tet podivuhodného vzezření, kteří nostalgicky vzpomínají na staré dobré perverzní časy, jako babička na starém bělidle. Ačkoliv podle mě u hudebníků šlo (a jde) ve velké většině hlavně o to, jak zaujmout i přes chabý hudební talent, nebo prostě jen o snahu za každou cenu šokovat a přitáhnout pozornost. Myslím si, že společnost se od jednoho extrému (přehnané upjatosti) posunula směrem ke druhému (absenci jakýchkoliv mantinelů). A nejsem si na rozdíl od akademiků a úchylů ve zralém věku tak úplně jistý, že je to pozitivní jev. Minimálně hudbě ta orientace na formu spíš než na obsah, neprospěla. A co se společnosti týče,... Těžko říct. Ale právě v dnešní době vidíme snahu dělat z abnormálu normu, což mi vadí. Prostá tolerance by měla stačit. Tento dokument nabízí poměrně jednostranný pohled na věc, což je hlavní příčina mého podprůměrného hodnocení