vypravěč

Verši Hégésippa Moreaua: "Miluji chudobu, je to host nevtíravý, / sesterský, také hlad se u mne často staví, / pramálo na obtíž mým snům a písničkám / usedá poblíž mne... jako ten, koho znám. / V horečkách na loži já myslel leda na to, / jak ironický zvuk má sousedovo zlato; / po lecčems toužívám a nejsem bez potřeb, / ale chci více než víno a bílý chléb, / já žádám od boha ke svému živobytí / to, co mě především tak opíjí a sytí, / lásku!..."

O hraničním snímku Frederica Felliniho i Marcella Mastroianniho bych mohl napsat román, který se naneštěstí prodlužuje s překvapivě narůstajícími lety. Osmi a půl se mi otevírá nemluvně, zato oslnivě a zněle svět člověka, který se cítí poslán k tomu spoluutvářet zemské stvoření, aniž by byl disponován k plavnému otcovskému vzletu a objetí. Sebeironicky se přitom zobrazují události všedních střetů s kritiky, producenty, aktéry, které známe všichni, kteří jsme se vydali na věčnou poušť, na níž lze stavět jen z písku, i vzpomínky, které se oživují – s hlasitou výčitkou – všem, i těm bez jakýchkoliv tuh. Zdegenerovaný, k lhostejnosti vychýlený svět toužící po jasné interpretaci odvrací zrak od prvních zkusmých tvarování a žádá si jasného poselství, vůči němuž tvůrce dokáže nanejvýš mlčet nebo se vzdát a rozplynout – v prvotní mračna či písky, z nichž něco konečně povstane. Asa nisi masa…

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y).

Na můj vkus poněkud mýtotvorný portrét skvělého tanečníka. Bohatý dokumentační materiál úspěšně zjednoznačnil (s ohledem k organičnosti baletního projevu přímo "geometrizoval") Poluninovu cestu k tanci a s tancem, aniž by naznačil, co všechno se může za předloženou tváří skrývat, ba ani nepřipustil svým uzavřeným vyprávěním žádné tajemství, kterým počíná a jímž se tvaruje osobnost. Stejně tak jsem čekal, že bude větší prostor věnován tanci samému (s nímž se Polunin konfesijně ztotožňuje); jakkoliv plastická reflexe drilu a tělesné metamorfózy mé očekávání nenaplnila. Obraz takto podaný žel portrétovaného vzdaluje... PS: Při sledování tohoto snímku jsem si několikrát maně vzpomněl na první, v zásadě nelíčený, prostý rozhovor s Darjou Klimentovou, který jsem vyslechl: bylo v něm tolik zneklidňujícího a tázavého, že dodnes slyším její jméno rezonovat několikanásobnou ozvěnou a lituji, že jsem ji nikdy na vlastní oči neviděl tančit.

Elvíře Madiganové jen pár strof Elisy Mercoeurové na ubrousek:: "Přišla jsem na slavnost života, na hostinu, / přisednout k poháru, a přesto posléze / nový host nepoznal tíživou kocovinu, / poslední, těžký díl na každém řetěze. // Ano, já věděla, že svícny hodokvasů / mizejí postupně, neshoří najednou, / viděla květiny, tu pomíjivou krásu, / popadat zvolna z hlav s tím, že se nezvednou. // Já směla rozpoznat na čelech stolovníků / prchavé záblesky smutku i naděje / a čekat s úsměvem nad střídou okamžiků, / že také svítání k západu dospěje. // Zkušenost platíme smutkem, jsme zadluženi, / a přesto slzami jsem neplatila, ne, / sled bezstarostných dnů, to bylo moje jmění: / jen květy z překrásných luk času trhané. // Já chtěla v životě jedno, žít krásným chvílím! / Šílet! A nikoli rozumně přemýšlet! / Co na tom, že mi dnes vyčítáš: prý se mýlím! / Tys nikdy nevěřil snům krásných mladých let! // Radíš mi, mateš mě, hovoříš bez ustání / o zítřku, ale co přinese, nevíš sám. / Až se nás optá smrt, co řekneme té paní? / Ty, o čem přemýšlíš, já zas, co prožívám. // Nazývej to, jak chceš, moudrost či poblouznění, / osudu nevrátím den ani hodinu! / Šťastni jsou všichni ti, jimž naposledy není / zatěžko s úsměvem opustit hostinu."

Frustrující snímek uvádějící do děsivého prázdna toho nejosamocenějšího atomu skutečnosti – dětského univerza v rozpáleném letním pražském sídlišti v normalizačních létech. V dětství jsem tento – v podstatě – nedějový snímek shlédl párkrát, aniž bych mu nějak zvlášť porozuměl: zapamatoval jsem si jen tísnivé stoupání výtahu a lži. Po letitém srozumění s tím, čím skutečně pohyb je, dnes poznávám, oč snad opravdu Kachyňovi šlo. Opuštěná dívka ve falešném umělohmotném světě nahrazuje skutečný život falšováním pohybu. Její bytí se odbývá stereotypními činnostmi, které by mohl zastínit i bezesný spánek. Zvláště Zdeněk Liška vytvořil tomuto splývání, nad nímž se Alenčiny budoucí oči, zarudlé a zaslzené, zhrozí, dokonalý pranýř. Nedivil bych se, že režisérova, ba možná i kameramanova, původní představa počítala s jiným, účinnějším podáním – s hlediskem, zohledňujícím všudypřítomný klam panelového horizontu, masy betonu zazdívající dívčí tělo do hladové pasti puberty. Tak bych si tento snímek představoval já: širokoúhlý, zaujatý detaily, uniformními a zaměnitelnými, a krutý – a ovšem s ohledem k scénáři: nepointovaný slizkým návratem sokyně, ale znovu vyjevenou podstatou toho zlomyslného těla, které na úkor duše všichni vlečeme. Němé televizní pole ale vždy vyzářilo jen neutralizující lživou bělobu světa bez barev. Prostě normalizaci. A nakonec k ní: film okatě variuje některé motivy starší Vysoké zdi a napadá mi, zda současně režisér nechtěl podáním Čekání vyslovit kritiku normalizačního vadnutí (plevelného vládnutí vadnutí): zatímco ve Vysoké zdi šlo o záchranu lidského života, v pozdější škrtivé vlně horka se hraje nanejvýš o záchranu nelidského přežívání, které si naivní dítě se životem ztotožňuje. PS: Smutné znění „orlojského“ tradicionálu nevzbuzuje naději. Mělo se mlčet, protože právě v tichu byla naděje pro tento svět, nikoliv v kterémkoliv unisonu.

Originální koncept spojující dvě svébytné, byť příbuzné, umělecké reprezentace skutečnosti, se snímku věru nepodařilo naplnit. Vino je především přizpůsobení divadelního představení řeči filmu a ke konfrontaci tedy nedochází. Smysluplnější by bylo zachovat prázdnou scénu vězeňsky inscenované divadelní hry a konfrontovat ji s tvářemi vězňů reagujícími na předváděné drama – prostě zůstat v jednom, izolovaném světě, do něhož vešlo vyprávění jinak než jen nedbale odvyprávěnou historkou na cele. Proměněno v pouhý rámec filmu, pozbývá zachycené divadlo své identity a ponižuje se na malicherný nástroj napomáhající objasnění zločinu. Moc divadla se v tomto pojetí zcela ztrácí a tím i výjimečnost snímku bere za své.

Ikitai mi vzdálila všudypřítomná nadsázka, která každé sdělení, každý obraz zvracela v opak a přes niž jsem se nedokázal přenést ani přijmout jako tvárný prostředek, hlouběji otevírající zatvrdlý smotek příběhů. Nepochybuji, že bystřejší či ironičtější mysl by si zde ovšem přišla na své.

Na okraj tohoto pěkného dokumentu si připisuji výstižnou báseň Margaret Atwoodové: "The moment when, after many years / of hard work and a long voyage / you stand in the centre of your room, / house, half-acre, square mile, island, country, / knowing at last how you got there, / and say, I own this, // is the same moment when the trees unloose / their soft arms from around you, / the birds take back their language, / the cliffs fissure and collapse, / the air moves back from you like a wave / and you can’t breathe. // No, they whisper. You own nothing. / You were a visitor, time after time / climbing the hill, planting the flag, proclaiming. / We never belonged to you. / You never found us. / It was always the other way round."

Jen s lehkým studem doznávám, že jsem byl napsané Turbiny dosud ušetřen, a to i vzdor tomu, s jakou razancí ji (nejen, ale zvláště) Aventinum šířilo do světa. Její filmová adaptace ve mně zpočátku vyvolala dojem, že jde o reflexi všeobecného šílení. Po přirozenosti ani památky. Maloměstský svět se mění v děsivé delirium: posedlí stíhají posedlé a život je míjí a mele je v žírnou moučku, jíž hnojí lány svých budoucích snů. Čapkův-Chodův, resp. Vávrův blázinec je dokonalým obrazem ohavného rakouskouherského divadla, po němž se dnes jistě stále slzí, ale jen slzami slepých očí. Cesty z těchto usedlých osidel se ovšem jevily kdysi stejně šílenými, ale bláznovství těch kroků bylo svaté. Zničující hra bezživotí pověstné caput regni staví smutné zrcadlo dnešku, ba nutí k zvracení. I v čase, kdy z tyátru zbývají jen neumyté podlahy, se zdá, že se pořád lze spolehnout na osvojené konvence, ty směšné ne-mravy…, ale opak je pravdou. A nakonec se skutečně ozřejmí, že jde jen o… šílení.