triatlet

I když 13. komnata nepřináší nic objevného a témata jsou předvídatelná (válka, bezdětné manželství, normalizace), tak vyprávění Dany Zátopkové je plné skromnosti, optimismu, síly, energie, lidskosti a krásně se poslouchá. Tvůrci sice využili cca sedmi osmi dalších dokumentů, ale aspoň tak připomínají třeba pohled Mateje Mináče na Ťopku.

"Kdož by z celé duše na vás nevzpomínal, léta studentská." Vávrův debut prokázal jeho cit pro adaptace. Vhodně zvolení herci - jak čtveřice studentů, tak jejich partnerky nebo Jindřich Plachta (v roli rádobyvlastence aktuára Roubínka). Jan Pivec v roli Frýborta správně donchuanský. Jeho odsuzování "knihožroutů" příběh příjemně odlehčuje. Zasazení do historického kontextu je zdařilé. Pohladí ovšem hlavně kamera snímající lyrické pasáže - promenádu v parku, hru kuliček nebo vzájemné pohledy dívek a chlapců při majálesovém průvodu.

Zatímco Smyczkova adaptace působí komorněji, Weiss zobrazuje v plné šíři atmosféru června 1942. Příběh je vyprávěn retrospektivně a už při Pavlově návratu k předchozím událostem naznačí hudební motivy Jiřího Srnky (a ztrácející se matčino volání "Pavle, nic na tom nezměníš!") neutěšenost situace. Následně kamera věnuje pozornost odsunu židovské rodiny a scénář předkládá emotivní dialog otce s malou dceruškou. Upoutá záběr na sousedské loučení, při němž zazní "na shledanou", kterému ale hrdinové těžko věří... Příběh nabízí kontrasty díky prostředí činžovního domu- úkryt na půdě a bujaré veselí oslavujících Němců. Silné dialogy: Pavel: "Dneska je všechno prozatím." Hanka: "Táta mě varoval před lidmi, kteří litují." Kontrastní je také Pavlův pohled na dívky/ ženy - srovnání Hanky s hodně mluvící, ale nic nesdělující Alenou nebo s proněmecky orientovanou sousedkou Kubiasovou (Blanka Bohdanová). Scénář se liší od předlohy (sám Otčenášek se na úpravách podílel a i záměnou dívčího jména - místo Ester vystupuje Hanka - jako by naznačoval, že jde o další variaci této silné látky). Scény ze školního prostředí místy kopírují ve stejné době natáčený Vyšší prinsip (také s Ivanem Mistríkem a Jiřím Kodetem). Kamera kouzlí při taneční scéně. Nenásilně působí symboly v podobě pozorování hvězdné oblohy. I když filmařsky nabízí Weissovo zpracování velkou pestrost, tak právě množství linek může působit možná až rušivě (v případě zvířat pro mě až takžka (pře-)zbytečných - akceptuji kanárkovo trylkování, ale ne už zápletku s morčetem nebo foxteriérem).

Až po úspěchu Olgy Charvátové v Sarajevu jsem změnil pořadí nejdramatičtějších okamžiků ze sjezdového lyžování (nepočítaje ty vlastní:-). Gustavo Thoeni obstál i před kamerou aneb na co všechno můžou posloužit lyžáky... Kdo ví, do jakého žánru by zapadl film, v němž by hrál Thoeniho svěřenec - Alberto Tomba - taky sportovní?

Folkloru je zde opravdu dosyta, i když hudba Petra Ulrycha se mi nezajídá a tance tvoří správnou atmosféru. Ale pohádkovosti jako šafránu, navíc sekyrková polívka není zrovna nejoriginálnější...

Zdařilé televizní zpracování. I když tvůrci začínají vyprávět příběh in media res, tak se zbytečně v jednom ve dvou dialozích mezi Pavlem a Ester vrací k jejich setkání. Komorní drama je i díky přesvědčivým hereckým výkonům působivé. Milostná scéna vypadá sice úsměvně, ale zapadá do konceptu příběhu. A závěrečná scéna loučícího se "skřítka", "žíďátka" je nápaditá, silná.

Zajímavý pohled na dění uvnitř disidentské komunity. I kyž postavy mají fiktivní jména je jasné, že Tereza Boučková (Kohoutová) si "vyřizuje" účty se svým otcem. Podobně jako v její knize Rok kohouta je hodně silných momentů, ale také řada zbytečných (např. striptýz matky s dcerami) a zdlouhavých pasáží (např. oslava v restauraci a ztráta peněženky). Charaktery postav jsou přesvědčivé. Hudba: Jiří Chlumecký.

Na rok 1987 celkem přímá kritika panelákového budovatelství 80. let. Scénárista Milan Ležák zakomponoval vnitřní přemítání hlavního hrdiny podobně jako Vlastimil Šubrt v novele Maraton svědomí do vytrvalostního sportovního výkonu. Násilně sice působí, že všichni aktéři z pracovního a osobního života kolem architekta Kolvary se "náhodou" setkávají na pochodu Praha - Prčice, ale Karel Heřmánek dokáže přesvědčivě zahrát rozpoložení hlavního hrdiny. A Mirka Pleštilová byla pro podobné role sympatických spolupracovnic stvořená.

Výborně a výpravně odvyprávěnému příběhu stačí 50 minut. Tvůrci nepoužívali žádný balast, vsadili na přesvědčivé herce a zápletku dramaticky vypointovali.

Výprava sice pohádková, ale trochu samoúčelná. Z královských rádců je působivější Skopeček (Táborský se bohužel celou dobu jen pitvoří nad kusem žvance). První polovina je zdlouhavá, druhá je svižnější - záměna čertů s herci je dobrá zápletka a Martin Stránský v dvojroli je vynikající. nejlepší hláška: "Ocas, ten má každý vůl." Hudba: Petr Malásek, zpěv: Dasha.