Hitler, Stalin and I
Obsahy(2)
Životní osudy paní Hedy Margoliové-Kovalyové svými proměnami překonávají veškerou fantazii. Heda Blochová se narodila v židovské rodině spoluzakladatele známé pražské továrny Koh-i-noor. Provdala se za doktora práv Rudolfa Margolia. Brzy poté byli oba i s rodinou paní Margoliové odvezeni do ghetta v Lodži. Prožili tam několik let. Poté byli všichni deportováni do Osvětimi. Tam se viděli naposledy. Díky šťastné náhodě byla paní Heda po několika měsících převezena do dalšího tábora a zařazena do pochodu smrti. Podařil se jí útěk a tak se zachránila. To se psal únor 1948. Boj o přežití pokračoval. Heda se dramaticky protloukala i v Praze, kde ji nikdo z bývalých "přátel" nechtěl ubytovat. Optimistická povaha a činorodost jí pomohly opět přežít. Její manžel - JUDr. Margolius - prošel rovněž několika koncentračními tábory. Po osvobození se vrátil a shledal se svou ženou. Avšak tragická životní zkušenost byla jedním z impulzů jeho příklonu ke komunistické ideologii a ke vstupu do KSČ. Po únoru 1948 přijal funkci náměstka ministra obchodu a v rámci stranických čistek padesátých let se pak stal jednou z obětí procesu s Rudolfem Slánským. Odsouzen k smrti za zločiny, které nespáchal. Heda Margoliová prožila osud manželky "zrádce lidu", tak jako mnozí další. Ponižování, diskriminace i další životní peripetie - tentokrát už jako manželku Pavla Kovalyho (pod jehož jménem překládala mj. i Chandlera) - ji po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 dovedly až k emigraci. Do České republiky se vrátila teprve po roce 89.
V dokumentu nazvaném Hitler, Stalin a já vypráví svůj životní příběh, který na pozadí výjimečných archivních záznamů se stává i strhujícím obrazem dvacátého století se dvěma drtícími totalitními režimy, procházejícími Evropou a ovlivňujícím osudy jejích obyvatel.
(Doc Alliance Films)
Recenze (22)
Profesionální dokument Heleny Třeštíkové, který si na nic nehraje a je velmi odlišný od sraček vysílaných na History. Heda Margoliová prožila s fašisty a komunisty příběh vydávající na televizní seriál. Nejvíc mě zaujala pasáž, kde upozorňuje svého manžela na zlotřilost komunistů. On ale věří. Víra ho přivádí na popraviště. Proto také paní Heda v r. 68 mizí na západ. Se všemi těmi -isty mávající vlajkami má svou zkušenost. Státní kanály by tento dokument měly vysílat pravidelně, protože na zločiny všech těchto -istů se nějak rychle zapomíná, zvlášť mezi regály přecpaných supermarketů. ()
Silný príbeh si vystačí s jednou hovoriacou hlavou. Trefné sú aj sprievodné zábery (sírovú zlosť chŕliaci komunistický prokurátor, zahrabávanie mŕtvol z koncentrákov buldozérom). Poznámka: Zaujala nenápadná zmienka aktérky o tom, ako je v súčasnosti rok 1968 opovrhovaný, no išlo o výnimočnú dobu. Súhlas - eufória prevratu 1989 vydržala cca rok, kým všeobecne zdieľaný pocit rastúcej slobody tu bol zhruba od polovice 60. rokov. Tak nespútane a pritom živo vyjadrované názory, aké boli v tlači rokov 68-69 som dodnes nenašiel. Nielen kvôli autocenzúre vyplývajúcej z dnes panujúcich obmedzení rozsahu prípustných tém. Obmedzení ekonomických, sponzorských i vlastníckych. Pocit, že dnes sa smie všeličo, pretože ideme skúsiť socializmus bez teroru bol priam euforizujúci oproti poslušnému vojdeniu do ohrádky mamonárskeho kapitalizmu po roku 1990. Spravodajstvo i umenie mali úplne špecifickú príchuť radostne skeptického poznávania vytrhnutia sa z reťazí totality. Dnes, napriek deklarovanej slobode, sa noviny nedajú otvoriť, pretože ich obsah sa absolútne vzdialil bežne pociťovaným problémom človeka i doby. ()
Velmi příjemné vyprávění u čaje na zajímavé téma. Ještě tak s paní Hedou mít možnost posedět někde na chatě u krbu při sklence vína....Vyprávění hned začíná drsně popisem německé efektivní odlidštěné mašinérie na smrt. Říká se proč Židé kráčeli s rodinami do té plynové komory tak spořádaně a aspoň symbolicky se nevzepřeli. Němců mi je dnes spíš líto když vymírající obyvatelstvo vlivem dlouholeté nízké porodnosti Němek, které raději studují doktoráty a cestují je postupně nahrazováno Afričany a Araby a brzo spáchají další holocaust na sobě. ()
Možná až neskutečný příběh ženy, které se hodně dějinných událostí 20. století přímo dotklo. Silný příběh, citlivě nasnímaný štábem režisérky Třeštíkové - opravdu dokumentární styl, kdy jen koukáte s otevřenou pusou z pozice druhého člověka (pozorovatele a dotazovatele oné staré dámy), ale navíc naprosto vtaženého do děje. Perfektní dokumentární zážitek okořeněný vhodnými archivními materiály. ()
Tento snímek jsem viděl již v době, kdy byl natočen. Komentář k němu ale píši až po dvaceti letech od shlédnutí. A píšu jej právě proto, že na něj, respektive na paní Hedu a její životní přístup, nedokážu zapomenout a neustále se mi v mysli opakuje její věta "Hitler je mrtvý, Stalin je mrtvý, ale já žiju". ()
Galerie (5)
Photo © Česká televize
Reklama