Au bord du monde
Vortex
Obsahy(1)
„Život je jako sen, je to tak? Ano je. Je to sen ve snu…“ Tak si připíjejí postarší manželé na terase svého bytu. Zdají se být zdraví a spokojení. Jenže klid podzimu života začíná pomalu rozežírat zákeřná nemoc, jež způsobuje, že se Françoise ztrácí nejprve v ulicích Paříže, brzy i ve své vlastní mysli. Její manžel, bývalý filmový kritik, by se o ni rád postaral, ale i jemu docházejí síly… Obraz je rozdělený na dvě části, a tak divák nepřichází ani o vteřinu filmového času, kdy se obě postavy v podání mistra hororů Daria Argenta a francouzské hvězdy Françoise Lebrun snaží přežít své stáří. Gaspar Noé přichází se snímkem, který chce věnovat všem, „jejichž mozky se rozloží dříve než jejich srdce“. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (4)
Recenze (26)
Stáří není pro sraby. Na gimmicku zmizelého rámečku postavená mapa závěru života, která nás nelítostně informuje o tom, že na konci nám už nepomůže nikdo a nic. Sice si myslím, že ten prostor pro meta-čtení tam záměrně není, ale i tak scény, kdy on se snaží usilovně napsat "důležitou knihu", zatímco ona se snaží usilovně zjistit co se to kurva vůbec děje, je v něčem celkem trefná. ()
Real-time dokumentaristická odysea o stárnutí a umírání v nekompromisním podání kontroverzního tvůrce, který se nebojí tnout do živého a neuhne v momentech, kdy ostatní stříhají a odvracejí kamery tak, aby si divák mohl "domyslet" zbytek. Gaspar Noe zprostředkovává komplexní zážitek odlišným stylem, který někomu vyhovuje, jiní odchází během projekce. Vortex není o tom vidět ho vícekrát, ale o tom, prožít ho v kině jen jednou, ačkoliv je to chvílemi velmi těžké, až nesnesitelné. ()
Dvě oči skelného pohledu stáří, jemuž choroba zploštila život do tenké plochy bez hloubky pole minulosti a budoucnosti beze zbytku přiléhá k technice dvojí projekce na plátno, jehož zploštělost na úrovni média je koextenzivní s cíleným obsahem díla, jímž je stále více otupělé a vyprazdňující se civění do očí smrti a kde extenze kinematografického času stále jen nesměle připomíná skutečnou délku reálného posledního odpočítávání, o němž nám ostatně obě kinematografické oči nemohou říct nic nového, právě proto, že oči filmu jsou očima jeho protagonistů. Kde není minulost a budoucnost, nemůže být naštěstí nikdy ani konvenční zábavná zápletka, a tak divák může skutečně jen čekat na vysvobození spolu s postavami. A v tom tkví také přínos Noého filmu, a to, že rozštěpem plátna, které není jen samoúčelem, umožnil v jádru konvenčnímu dramatickému filmu jedním okem pokukovat po postupech direct cinema a tím se dostat skrze fikci blíže k dokumentu reality. ()
Noe bez nahoty, násilí ale vizuálně opět jiný. Příběh starých manželů, které postupně ničí zákeřná nemoc sledujeme pohledem obou aktérů pomocí rozdělené obrazovky. Zpočátku vtahující a ojedinělé, brzy zdlouhavé až nekonečné. Klasický případ výhry formy nad obsahem, který stojí za vidění hlavně kvůli zmíněné vizuální stránce. Ale těch 135 minut je úmorných. ()
Život s filmem, film o životě, život po filmu a film po životě. Na první pohled je Noého odklon od konceptuálních hrátek s žánry, formou a filmem coby senzorickým atakem směrem do hájemství Bergmana a Hanekeho sice nečekaný, ale v jádru a v souladu s námětem nevyhnutelný. Na druhou stranu téma se sice mění, ale autorský rukopis i motivy zůstávají nezaměnitelné. Noé stále drtí diváky, jen tentokrát ne tolik hrátkami se samotnou matérií a médiem filmu jako spíše nelítostným zpřítomněním konce života. Jestliže doposud nám Noé věrný mladické a bouřlivácké povaze ukazoval život coby pomíjivý sen a extrémní zážitek, tentokrát nám jeho konec odhaluje jako spirálu mezi bezmocným bděním a laskavou noční můrou, která vše dosavadní směřuje k finální prolínačce. ()
Reklama