Industrie

Baťovy závody vyrostly z korupce a výhod zprostředkovaných jak monarchií, tak republikou. Nepohrdly ani privilegiem zapřáhnout ruské vojenské zajatce, takže si jejich dnešní majitelé nemají právo naříkat, že byly znárodněny. A zatímco se obyvatelstvo živilo příděly z odpadního loje, tuku sváženého z vývařoven a otrub, což titulované autority zaštiťovaly neuvěřitelnými propagacemi bezmasé stravy a div ne koprofágie, podnikatelé dostávali zakázku za zakázkou. To je takřka vyčerpávající formule zrodu moderního magnáta, která se v ničem neshodne s atlasovským mýtem frustrované antikomunistky. Kdyby tomu tak nebylo, komunismus by se ani neměl z čeho odrazit. Proto v začátcích, kdy měl cestu vydlážděnu parazitními břídily a zkrachovalými megalomany, se mu dařilo provádět změny tak razantní. Kdyby soukromí zaměstnavatelé skutečně bránili náporu nebeské klenby v rozdrcení neiniciativního zaměstnance, který by na světě sám nepřežil, asi by je pak tento neiniciativní zaměstnanec nevyhnal. Jenomže vůdci nakonec selžou a žádný politický systém nelze navrhnout tak, aby nezkolaboval. Idea socialismu, alespoň tak, jak byla realizována, podlehla konkurenci ideje kulturně životaschopnější. Sovětský svaz nebyl jednoznačně poražen po materiální stránce, protože kdybychom analyzovali blahobytné kapacity sovětského zřízení, museli bychom akceptovat, že nebyly pod úrovní toho, co si mohl dovolit západní člověk, z titulu své socialistické povahy. Jednak socialismus na ruské půdě mezi válkami zaznamenal nárůst životní úrovně v kapitalistických podmínkách neevidovaný, a to je samozřejmě zásadní moment, jímž lze shodit každou antikomunistickou kritiku, která argumentuje výhodou individualistické konkurence proti masivnější celostátní koordinaci ekonomiky. Socialismus tedy už jednou v rozměrech největší země světa prokázal, že je schopen generovat vyšší tempo růstu, a to setrvale, jak ukázal růst životní úrovně v době, kdy spolu mocnosti začaly soutěžit ve vesmíru. Každý příliš nepodjatý pohled na ty konkurující si modely musí vidět, že socialismus sovětského typu bychom tu pravděpodobně měli i dnes, kdyby sovětský režim: ·         nerozhazoval za nesmyslně konvenční pojetí armády, která beztak měla v záloze jadernou technologii, a raději za tyto prostředky inkorporoval inovace svého konkurenta v maximu ohledů, což jistě bylo možné bez toho, že by tím nutně podrýval svou vlastní autoritu (spíše naopak: sklízel by důvěru), ·         více spolupracoval s Čínou a zabránil tomu, aby ho Spojené státy uzbrojily z čínských půjček. Pánům protisovětských velmocí nahrávalo více dlouhodobě neudržitelných faktorů, které jsou v bytostném rozporu s dosavadním provozováním socialistické ekonomiky spíše než s duchem socialistické filosofie. Těmi byly i domácí finanční nástroje, podporované důvěrou v americký dolar, především rozkvět finančního oboru jako takový a dnes už nezdravě zavedený tisk peněz hodnotově podložených čím dál více náladami trhů a čím dál méně hmatatelným významem všeobecné směnitelnosti jiného symbolického standardu, jakým dlouho bylo zlato. Také jim nahrávalo načasování tohoto soupeření v celkovém historickém kontextu, z něhož především nemůžeme pominout, jakou civilizační úlohu musel sehrát socialismus v nepředstavitelně zaostalém Rusku (a přilehlých územích) a z jakých imperiálně nakumulovaných, parazitně korpulentních pozic mu mohl Západ házet klacky pod nohy, aniž by to znamenalo trpčí život jeho vlastního proletariátu. Ten si prokazatelně mohl dovolit více, a hlavně mu i bylo právně a kulturně dovoleno více, takže se socialistický proletariát musel divit, jak je možné, že ten ziskem odíraný dělník žije někdy i dvakrát blahobytněji. Neviděl do vnitřností celého procesu a nakolik neudržitelný je způsob mocenského triumfu nad sovětem v konečný prospěch kapitálu, který po svém úspěchu nutně začal obnažovat některé své zájmy a jednat s proletáři více na rovinu. Sovětským životem vyhořelý dělník se přepočítal a vrhaje se kapitalistovi do náruče, odvrhl zatuchlý svět svých jistot o: ·         bydlení ·         možnosti spravedlivějšího dělení produktu bez ohledu na znaménko jeho meziročního vývoje ·         konservativnějším, tedy i stabilnějším pojetí růstu ·         cenách reflektujících spíše přiměřené, tisícerou marží nebobtnající výdaje při vzniku produktu ·         státu jakožto regulátoru a vymahateli práva (byť i vykonavatele bezpráví) Tyto jistoty rozčarovaně postrádá dnešní proletář, který ještě platí koncesionářské poplatky veřejnoprávní službě, jež ho má poučovat o bídě socialismu a přesvědčovat ho tlacháním miliardářů a miliardářských pohůnků o tom, že se, vzdor všem obětovaným jistotám, má přece mnohem lépe. I v rozporu s jeho pocity, které jsou přece falešně nostalgické a selektivní… Nicméně jakkoli silně působil tlak technologie a pokroku konkurenta na ideologický rozklad sovětského zřízení, patrně nejsilněji, pokud ovšem jen příliš nedůvěřuji svým osobním preferencím a jistému „emočnímu instinktu“ v sobě, musela působit kulturní nadřazenost západních svobod. Když se dnešní člověk zaposlouchá do jemu konvenující západní varianty daného hudebního žánru ze studenoválečné éry, pravděpodobně tak dává přednost nikoli jen zakladatelům toho žánru, ale i jakési víceméně všemi pociťované vyšší kvalitě. Tato vyšší kvalita takřka všeho, co si mělo získat srdce proletářů, je přítomná napříč kulturními a zábavními „výdobytky“. I sovětský dělník chce hamburger, Hi-Fi sestavu, barevnou televizi, porno a trpět s The Doors nebo třeštit s Iggy Popem. Chce se vysmívat svým pánům, kteří mu za tím účelem rádi zbudují ohradu s podvratným uměním, kde se všechen odpor vyplaví do ztracena. Toto komunističtí představitelé a níže postavení funkcionáři nepochopili, i protože neměli formát to pochopit, anebo nebyli dost cyničtí, aby se prostřednictvím svých Woody Allenů shodli s proletariátem na tom, že jsou jen mizerní lháři, v soukromí a za oponou dělící vyslovené myšlenky od nevyslovených stejně směšní, krutí a pitomí, jako my ostatní. Tedy snad nerozuměli úloze podvratnosti i proto, že se chorobně obávali o přesvědčivost komunistické ideje jako takové, takže jí často ani sami nevěřili. Mysleli si: celá idea může mít jen takovou autoritu, jakou požívají naše těla u veřejnosti, a pokud selžeme coby bohové, tolik odlišní vůči těm, které regulujeme, padne idea. Uvěřili, že komunismus jsou oni, jejich kredibilita, a když ji útlocitně střežili, věznili nakonec ty, jimž chtěli zůstat skryti ve svém docela nekomunistickém lidství. (24.12.2021) (méně) (více)