Allegro non troppo

Bozzetova odpoveď na Disneyovskú "Fantasiu" je trochu kostrbatá ale imaginatívna kolekcia obrázkov za podpory hudby Debussyho, Dvořáka, Vivaldiho Stravinského a iných, ohraničená ťažkopádnou živou akčnou groteskou. Najlepšie sekvencie" Sibeliusov "Valse Triste" s melanchilckou mačkou a kronika evolúcia na pozadí Ravelovho Bolera. Klasická hudba ilustrovaná animovanou fantáziou. Aká inšpirácia! Impresário v širokom dome talianskej opery sotva môže sám seba obsiahnuť. Pobehuje po javisku spriadajúc plány. On bude mať animátora ako hlavného sólistu. Orchester plný malých starých dám. Výber z najlepších symfonických diel všetkých čias... Zvoní telefón. Volá Hollywood. Impresário neverí svojim ušiam. Konečne sa to podarilo. Niekto mal ten istý nápad veľa rokov predtým, niekto menom - Prisney. Alebo tak nejak. Na tom nezáleží. On to proste urobí. Jeho malé staré dámy prídu v zapriahnutom kočiari vedené samotným impresáriom. Už ste niekedy mali takúto vec od Prisneyho (alebo ako sa to volá)? A takto Bruno Bozzetto uvádza svoje "Allegro Non Troppo", svoju poctu Disneyho FANTASII a súčasne predvádza rozkošne originálny animovaný film. Dva filmy ukazujú, aké bezhraničné možnosti sú: animácia, ktorá má svoje obmedzenia, tu žiadne obmedzenie neprejavuje. Bozzettove animované fantázie sú veselé a smutné, erotické a obrátene, pesimistické a vizionárske. Režisér vyberá známe symfonické diela, ako napr. Stravinského "Vták ohnivák", Sibeliov "Valse triste", Vivaldiho "Concerto in C", Debussyho "Prelúdium k popoludňajšiemu Faunovmu odpočinku" a Ravelovo "Bolero" a potom nájde spôsob, ako tieto diela ilustrovať. Ten spôsob je inšpirujúci, zábavný a proste správny. Zoberme si napr. "Bolero", túto majestátnu postupnosť k väčším a väčším rozhodnutiam. Ako by ste to zviditeľnili? Bozzetto začína s prázdnou fľašou od Coly, vyhodenej z kozmickej lode, ktorá bola na návšteve mŕtvej planéty. Fľaša sa chystá k odpočinku, keď kozmická loď odlieta. Na jej dne je malá Cola. A Ravelova hudba neúprosne vzrastá, tekutina vo fľaši kvasí. Jednoduché formy života sa stávajú komplexnejšími. Čudné a krásne tvary sa formujú a snažia sa šplhať po stranách fľaše, ale nedarí sa im to. Zrazu jednej sa to podarí. A Bozzetto mašíruje skrz scény zvláštnej evolúcie, keď bizarné monštrá sa prebíjajú cez neúrodnú krajinu, naučia sa veľmi rýchlo lietať a plávať a robiť iné veci, len aby sa vyhli stavu byť na niečom jedálničku. Sibelius je ilustrovaný ako dojemná idea: vychudnutá domáca mačka blúdi zúfalo ulicami mesta zničeného vojnou. Ľudia tu už nežijú, ale nejaká spomienka osídli ruiny snovými obrazmi ľudí: s tichými domáckymi scénami, ktoré sa vyparujú jedna po druhej, nechávajúc mačku osamote a vystrašenú. Takáto myšlienka je ako biografia Loren Eiseley, "All The Strange Hours". Ona uvažuje nad tým, či mačky a psi, ktoré žijú s nami tak veľa rokov, si nás zapamätajú aj po ďalšie generácie, ktoré prídu po zničení Zeme. Bozzetto ilustruje túto ideu krásne. A potom je tu verzia Stravinského "Vtáka ohniváka", v ktorej had z raja zje jablko sám a má z toho veľké problémy. A staré sebaklamné hrable v Prelúdiu Faunovho popoludnia, ktoré sa snažia vyzerať mladšie. A malá usilovná včielka vo Vivaldiho "Concerto In C", ktorá je vyrušená dvoma vulgárnymi gigantickými ľuďmi, ktorí sa chcú milovať na jej lúke. Bozzetto, jeden z najlepších animátorov, robil roky krátke filmy. "Allegro Non Troppo", jeho prvý celovečerný film, je pokladom. Zaslúži si svoje miesto po boku "FANTASIE", je rozkošný, inšpirujúci a dlho takým bude. Aj ten "Prisney" by určite súhlasil. (26.09.2011)

vynikající napůl animovaný a napůl hraný film v němž jsou zvizualizována nejznámější díla klasické hudby...vynikající je zejména epizoda vyprávějící o zrodu a následném pádu lidské rasy doprovázená Ravelovým ''Bolerem''... (19.05.2003)

Povídkový filmový experiment tvořený 6ti animovanými videoklipy k proslulým skladbám ze světa vážné hudby, k tomu s hranou průvodní linkou v duchu černohumorné grotesky ze zkoušky orchestru, je přesně ten typ zcela originálního filmu, jaký si snad nelze splést a zaměnit se žádným jiným počinem. Ale zároveň je to pro mě ten typ filmu, který mě jednou svými svéráznými nápady dokázal bavit i fascinovat, a jindy zas připadal zároveň příliš hodně ujetý i těžko ztrávitelný. Mám to zde takhle s hranou černobílou částí stejně, jako s jednotlivými povídkami. Nejvíc mě nadchla 4. klipová povídka (Sibeliovo „Valte Triste“ s černou kočkou), která mě okouzlila vizuálními nápady kombinujícími na malém prostoru hned několik druhů animací, svou hravostí mě pobavil i druhý klip k Dvořákově skladbě a svou poetičností mi příjemně ulahodil i pátý na pozadí Vivaldiho koncertu. Naopak zcela mimo mě prošel svým obsahem videoklip první (Faunovo odpoledne), ještě víc třetí (Bolero) a úplně poslední šestý k Stravinského skladbě, který prošel za krátkou dobu od biblického podobenství až do vesmíru s lítajícími elektrospotřebiči, už byl pro mě nesnesitelnou fraškou stejně jako poslední hrané minuty z jeviště. Italský humor skloubený s groteskou hranou i animovanou zároveň byl na mě už příliš „crazy“... Apropo, jak se na zkoušku orchestru dostala ta velká oživlá plyšová gorila? To si odskočila od Lucase rok před premiérou Star Wars? :o)) [60%] (05.10.2021)

První celovečerní film, na němž se podílel Maurizio Nichetti (společně s výtvarníkem a animátorem Brunem Bozzettim), se nese v podobně hravém, postmoderním duchu podobně jako většina jeho pozdějších prací. Využívá se zde řada motivů a postupů, které se i později v jeho filmech uplatní: v tomto ohledu je především zásadní konfrontace a fúze světa animovaného a pozemského, která dostála svého vrcholu ve filmu Touha létat (1991). Bohatě barevné, imaginativně i tvaroslovně rozmanité animované klipy, doprávázející různé klasické skladby (mj. Ravelovo Bolero, Sibeliův Valse triste či Stravinského Pták ohnivák), se střídají s černobílým hraným příběhem, do něhož zasahují a s jehož ponurou, syrovou atmosférou tematicky korespondují. Hraná část se bezmála celá odehrává v divadle, kam dva despotičtí „umělci“, usilující o natočení přelomového filmu, zavlečou vězněného animátora, který musí souběžně ilustrovat skladby hrané orchestrem složeným z podobně utlačovaných stařenek. Na násilnické chování řeznického dirigenta a fašistického moderátora reaguje soubor i výtvarník (kterého neodolatelně ztvárnil Nichetti) s humorem a podvratnou ironií. Svár totalitní společnosti a tvůrčího individua pak tematizují i animované klipy, které se stávají zbraní proti věznitelům; nejenže posilují sebevědomí vězněných, ale nakonec samy uspíší konec tohoto vykořisťování. (20.09.2009)

Kouzelná záležitost. Není z jednoho kusu. Hrané sekvence jsou slabší a je vidět, že jsou hlavně pojítkem a výplní mezi animovanými filmy, ale ty samy jsou však nádherné, dokonale propojené s hudbou a vše vynahradí. Pasáž s Ravelovým Bolerem jako pochodem evoluce je dokonalá, ale melancholické filmečky se zestárlým faunem (s Debussyho hudbou) a se zříceninou starého domu (s hudbou Sibéliovou), kde člověka napadne, zda přímka není od Ďábla, jsou stejně působivé. Ostatní animované části jsou v těsném závěsu. (22.07.2010)