Reklama

Reklama

Hudba

Trailer 2

Obsahy(1)

Jádrem tohoto mistrovského eliptického vyprávění je mýtus o Oidipovi, v němž každý, byť sebemenší detail může, ale nemusí něco symbolizovat. Tento film nás přenáší z řeckých hor a pláží k berlínským jezerům a dostáváme se v něm z 80. let až do současnosti. V tomto období lze s jistotou identifikovat jediný časový úsek: rok 2006 (s mistrovstvím světa ve fotbale a dvěma minutami, které rozhodly o vítězství Itálie). Jedné noci je před bouřkou zachráněn novorozený chlapeček, kterého se ujmou záchranář Elias a jeho žena a dají mu jméno Jon. Jako mladý muž je Jon napaden a neúmyslně způsobí útočníkovu smrt. Obětí není nikdo jiný než... Ve vězení se Jon sblíží s dozorkyní Iro a naváže s ní milostný vztah. Z přehrávače zní barokní hudba: na playlistu jsou skladby Monteverdiho, Bacha, Pergolesiho. Estetika této hudby se stává nosným principem celého filmu a odráží jednotlivé události na první pohled jasně a konkrétně, v konečném důsledku však tajemně a abstraktně, charakteristicky strohým způsobem. V barokně-postmoderní kinematografii Angely Schanelec se uplatňují poznatky z afektové teorie a z teorie hudebních figur. Návyková intelektuálně-smyslová výzva, která nám umožňuje vidět, i když jsme slepí. (Film Europe)

(více)

Videa (3)

Trailer 2

Recenze (11)

BarVo 

všechny recenze uživatele

Za mňa len tak od plotny: Film ma síce načapal nepripravenú, chyba ale nebola len vo mne. Som prístupná experimentom  a znesiem statické obrazy i nevyslovené posolstvá, ak ma film zaujme. Režisérka si točí ale sama pre seba a ak je jej jedno, čo si z toho divák odnesie, nebudem si ani ja veľmi nad tým lámať hlavu. Oidipus, hm, nevychádza mi to. Mám porozumenie pre nekonvenčné prístupy, ak to ale nemá dušu /a tým nemyslím chorály všehomíra/, nemám záujem. Každopádne záverečná skladba je úžasná. ()

TomasKotlant 

všechny recenze uživatele

WTF? .... WTF? WTF? ... áha, ono je to tak asi naschvál... Welcome To Film! :)  To je tak, když jdete intuitivně na film a pořádně se nepodíváte, co to je a režisérku neznáte. První varování přišlo v podobě skoro prázdného kina, které ještě několik diváků během projekce opustilo a pak už jsem se prostě hecnul a když to mělo tak epesní recenzi v Cahiers du Cinema, tak to přece aspoň dokoukám. Subjektivní stopáž filmu byla tak 3 hodiny, ale jinak celkem zajímavý nevšední zážitek. Jen teda u filmů Davida Lynche či Jodorowského si jsem mnohem jistější, co jsem to vlastně viděl... [Ponrepo] EDIT: Nakonec jsem zašel do Ponrepa i na další projekci a přidávám ještě jednu hvězdičku. Jeden z mála filmů, kterému subjektivně mnohem delší stopáž hraje do karet. Druhou projekci nedokoukali minimálně dva diváci, což byla tak pětina až desetina osazenstva. ()

Reklama

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Dlouhodobě (už od roku 2004) a pracně se utvrzuji v tom, že Angela Schanelec [šanelek] je pro mě - jak níže vysvětlím - nesympatickou, arogantní režisérkou a samolibou osobou, které nejen dle vlastních slov, ale i dle vyznění jejích interpretačně nevstřícných, nekoherentních děl, vůbec nezáleží na zpětné vazbě. Nevede svojí tvorbou dialog s publikem, či šířeji se společností a dobou, nevznáší žádné konkrétní otázky, pochyby, soudy, zkrátka nekomunikuje nad rámec pohrdání či autismu. *** Dává, ale nepřijímá. Tvoří, vedená popudem, potřebou, z vlastních podnětů i náhlých nápadů, z nichž se nikomu nezpovídá, které nereflektuje, a svoje postmoderní, chaotické, konzistentní interpretaci se objektivně vzpírající enigmatické mezerovité slepence plné neúplných dějů, významně zírajících postav pronášejících neukotvené věty, významně útržkovitých aluzí a významně složitých narážek, které nakonec nikam nevedou, pak jednostranně předává světu, aniž by ji sebeméně zajímaly responze. *** Její zatím poslední film, Musik, NICMÉNĚ beru částečně na milost, jednak proto, že jednotlivé scény v něm jsou často samy o sobě krásně natočené a lze se pohroužit do jejich sledování na plátně a prožívat jejich izolovaná sdělení, alespoň dokud člověka nezačne iritovat sílící arogance, s níž jsou mu nespojitě – a hlavně nespojitelně – předhazovány, a jednak proto, že tady nacházím i nejspíš bezděčně vyjevený interpretační klíč k celé tvorbě Angely Schanelec či dokonce ještě celistvěji k jejímu přístupu ke světu a její roli v něm. *** V jednom rozhovoru řekla, že všechny její filmy stojí na myšlence, že lepší části našich životů vládne neproniknutelnost, spousty nedorozumění a náhoda, že to přináší hodně bolesti a že se to jenom snažíme přežít. Myslím, že její Oidipus je právě o tomhle: nemá smysl pokoušet se nic interpretovat, ničemu se snažit rozumět, protože se skoro jistě budeme mýlit a budeme žít v trýzni z důsledků našich omylů, našich krátkozrakých závěrů. Krátkozraký Oidipus/Jonathan proto místo v rozumu, který by ho vedl k šílenství, nachází útěchu v nevědomí a v odevzdání se, v exaltované citovosti, všepřijímající lásce - barokní či barokizující hudba má člověka ohromit, přemoci, ukázat mu jeho malost a nicotnost jeho starostí a bolestí před majestátem všeobjímající Boží milosti, má ho utěšit poukazem na vlastní nepatrnost. Je to samozřejmě klička, nebolí to míň, jen nám řeknou, že v porovnání s věčností si tohle slzavé údolí nemáme tak brát. A Oidipus/Jonathan se na plátně bez ptaní odevzdává, zpívá v jiné zemi jiné ženě o tom, že nezáleží na ničem než proudící lásce, a kráčí s jinými lidmi jako s novou rodinou a nic z toho nijak nevyplývá z ničeho z toho, kým dříve byl a co prožil, a mohl by tam místo něj být kdokoli s kýmkoli – a není to nijak autentické a klidně by takhle mohla vypadat rezignace nebo šílenství. *** A já vlastně Angelu Schanelec vnímám skrze její dílo i její hovory o něm jako bytost hluboce osamělou, izolovanou a rezignovanou, autorku, která nevěří v budování rozumění a smyslu, ale v pouhé mimoběžné komunikační míjení (což je pro mě bez omluvy synonymum pohrdání). *** PS: Mimochodem, když v tomhle filmu Iro skočí z útesu a vezme si (asi) život, má to být paralela s Iocastou, která se oběsí, když zjistí, že její milenec a manžel a otec jejích dětí je zároveň vrahem jejího předchozího muže – a především že je to její vlastní syn. Jenže Iro, pokud vůbec je Jonovou matkou, což z narace filmu Musik sebeméně neplyne, se dozví pouze to, že její současný muž a otec jejích dětí je tím, kdo náhodou zabil muže, se kterým se kdysi zapletla. Že si odpykal ve vězení trest za nechtěně způsobené zabití, věděla dávno, nová je pro ni tedy pouze informace o tom, kdo byl obětí. (Že by Jon mohl být její syn, pokud by byla i nějakého měla, nemá absolutně z čeho vyvodit.) To mi nepřipadá jako pádný důvod se zabít. Můžeme pouze (čistě na základě znalosti Sofoklovy tragédie) spekulovat o tom, že pokud kdysi v tom kozím chlívku skutečně rodila ona, Jonův otčím mohl znát pravdu o její totožnosti a rozhodnout se to po letech předstírání vyjevit – ale jak by celou dobu vydržel nechat je dělat si spolu další děti? (Ačkoli tedy počet jejich dětí je, pravda, taky dost nejistý: napočítala jsem od jednoho až do čtyř.) V tom případě taky zůstává nejisté, koho odvezli v té rakvi. Mohla to být Iro, ale také náhradní Jonova matka, které z toho poznání puklo srdce. Ani jednu z nich už neuvidíme a nemůžeme vyloučit. A Jonovo zvolání „Mami!“ směrem k domovu, když stojí za rakví, tak může být drsně ambivalentní. *** No, a nebo si to Iro domyslela stejně jako my, protože taky četla Sofokla a pak i anotaci k filmu Musik? (Haha!) *** Uff! *** Nebýt přizvání Terezy Domínové k účasti na debatě o tvorbě Angely Schanelec, tak bych jejímu dílu už tolik úsilí nevěnovala, ale zpětně jsem moc ráda, že jsem si to mohla zpřehlednit, a jsem přesvědčená, že jí nekřivdím. *** A soudím, že ze všech jejích filmů právě Musik stojí alespoň jednou za vidění, na velkém plátně, i kdyby jen proto, že poskytuje velice specifickou zkušenost. *** Edison FilmHub, mezi Terezami. *~ () (méně) (více)

Traffic 

všechny recenze uživatele

Zatím nejodvážnější a nejkrásnější film Angely Schanelec. Film vymykající se času a prostoru, nejen vypravěčsky, ale celkově. V jistém slova smyslu je strašně jednoduchý až primitivní, zároveň ale stěží proniknutelný. Působí, jako by vypadl z nějaké dávno minulé éry, kde ještě lidé nevyvinuli složitější vyjadřovací prostředky a svoje stavy mysli a pohnutky těla vyjadřovali rozvážnými objetími, vyluzováním zvuků, prostým pohybem. Zároveň ale působí jako film z éry mnohem vyspělejší, než je ta naše; z časů dávno po současné překotné modernitě, kdy se lidi naučili se zklidnit, vnímat víc jeden druhého i všechno kolem s klidem a vyrovnaností, včetně nevyhnutelné a všudypřítomné smrti. Když Iro vejde do lékárny, aby pro Jona koupila pantenol a obvazy na jeho poraněné nohy, došlo mi, že v tomto filmu neexistuje společnost, jak ji známe. Alespoň ne společnost hierarchická a jasně rozparcelovaná, s národními státy, řízením podniků a institucí, strukturami vedení a podřízenosti. Film místo toho buduje kolektiv věcí, zvířat a lidí, v němž lidé jednoduše žijí, plavou, milují se, hrají si, učí se, dozorují a opatrují se, střídavě mluví a zpívají různými jazyky a pochopitelně umírají. Třeba je to jenom moje představa a třeba to tak ve filmu být nemá a není. Myslím, že je to ale úplně jedno. Tohle je nesmírně imaginativní a imaginaci probouzející film, jehož síla tkví právě v tomto: v naznačování a sestavování horizontů a světa, který se zdá být úplně mimoběžný a cizokrajný ve vztahu k našemu známému světu a filmům, které se v něm točí, ale ve skutečnosti se jeho podstaty dotýká víc než kterékoli klasicky natočené nebo konvenčně realistické dílo. Vím, že tady už vstupuju na ošemetnou půdu esenciálních kvalit a nepolapitelného transcedentna, ale ten film se jí dotýká, stejně jako Bressonovy nebo jiné duchovní filmy. Dělá to ale svébytně a se samozřejmým, a přitom suverénně kontrolovaným akcentem na tělesnost a múzičnost, která v soudobé kinematografii nemá obdoby. _______ Asi nejblíž má film k režisérčinu dřívějšímu filmu Cesta snů, který mi tehdy tolik nesednul a měl bych si ho někdy pustit znovu. V závěru Hudby se ale krátce po sobě objevují upomínky na starší filmy, v nichž ještě režisérka nechávala postavy celkem běžně mluvit: jezírko připomínající rybník z čechovovského Odpoledne a nakonec poslední záběr, dlouhá vláčná jízda zdálky sledující volně se prostupující řetízek z postav kráčjících po cestě dopředu, mezi stromy: přesně tak se uzavírá i film Můj pomalý život. _______ Jinak mě zaráží, jak si někdo může dovolit režisérku na dálku diagnostikovat jako autistku a de facto ji tím urážet - není tohle vrchol arogance? Jenom proto, že film nekomunikuje zrovna s vámi, tak to znamená, že nekomunikuje s nikým, nebo dokonce se světem? Proč by Schanelec měla vést "dialog s dobou"? Vždyť to přesně dělá naprostá většina ostatních filmařů. A soudit ji podle rozhovorů - co když prostě AS není člověk, který se vyjadřuje slovem, notabene v cizím jazyku, který ne úplně ovládá? Za Schanelec mluví filmy, které jistě mohou budit - a pravidelně budí - pozdvižení, nesouhlas, radikální odmítnutí. Chápu, je to kontakt s něčím radikálně jiným, ale to by nás přece mělo vést spíš k pozornějšímu zkoumání, pokoře a obratu k vlastním limitům a předpokladům, místo abychom svoje míjení s dílem svalovali na to dílo, nebo dokonce jeho autorku, nebo ne? Možná jsem pořád moc velký idealista. () (méně) (více)

sPaRk 

všechny recenze uživatele

Hardcore art pro pokročilé. ___ Ještě nekompromisnější Angela, když jste si mysleli, že už to víc nejde, a zatím asi nejvíc nedivácký počin, co jsem měl možnost zhlédnout. Své výpustky a výmluvné mlčení tentokrát v kulisách letního Řecka dotahuje k svérázné dokonalosti a jen málokdy se ohlédne za sebe, zda ji ještě divák následuje. Někteří takřka celý film odzívali na telefonu. ___ Chvíli to láká, dráždí, zve mezi řádky, ale když na to přistoupíte a začnete hledat další vrstvy, zjistíte, že se tam už nic dalšího neskrývá. V ten moment už sledujete pouhé cvičení v režisérčině estetice, což se vzhledem k až hypnotickému účinku jejího předchozího filmu nutně jeví jako zklamání. ___ I když člověk z anotace jakž takž ví, "o co jde", stejně mám pocit, že bych to potřeboval vidět ještě třikrát, abych si to smysluplně poskládal, ale zároveň cítím, že o to Angele asi ani nejde, a nakonec je to svým způsobem dobře. Zbývá jen položit si otázku, zda jsem dostatečně velký connoisseur, abych to dokázal náležitě (d)ocenit. No, nejsem. Minule jsme si sedli víc. [Berlinale 2023] ()

Galerie (10)

Související novinky

Desátý ročník Be2Can začíná zítra!

Desátý ročník Be2Can začíná zítra!

03.10.2023

Be2Can, přehlídka výrazných filmů ze tří největších filmových festivalů v Berlíně, Benátkách a Cannes, oslaví jubilejní desátý ročník. Odehraje se mezi 4. a 11. říjnem a do programu ji zařadí 28… (více)

Reklama

Reklama