The Wall: Live in Berlin

Velmi emotivní koncert, který je z hlediska atmosféry daleko před jinými vystoupeními Pink Floyd či Gilmoura. Nejlepší jsou však na tomto koncertu písně, které nezasvěcený nezná a zastáncům Gilmoura se nelíbí. A to hlavně One of my Turns v "hotelovém pokoji", Another Brick pt.3(kde se ve zpomaleném záběru vlní česká vlajka), Vera a Bring the Boys Back Home. Tam Waters stojí nad burácejícím orchestrem Rudé armády a před 450 000 lidmi v publiku (odhad pořadatelů) a křičí z plného hrdla jako kdyby byl vládce světa:-). Koho by nemrazilo...Potom se pomalu přejde do hitu Comfortably Numb, který se už ale nepovedl. Je pravda, že roli doktora nezazpívá nikdo líp než Waters, ale v téhle písni je prostě králem David Gilmour. Jeho styl hraní na kytaru nikdo jen tak nenapodobí. Dalším trnem v oku je Cyndi Lauper, která mi připadala jako kdyby prodělávala epileptický záchvat. To její škubání a běhání v ABitW pt.2 se mi strašně příčilo. Navíc její účes ala Predator...no netřeba rozebírat...Sečteno, podtrženo, Waters zaválel, všechna čest. 95%. (12.05.2009)

Jsem fanouskem pink floyd a nejradsi mam album Animals a The Wall, ale jinak jsem presne opacneho nazoru co paascha - solovou drahu Rogera Waterse neprozivam a nevyhledavam, ale tohle se mu opravdu povedlo, byl jsem nadsen z provedeni(treba maly pokoj v nejakem patre zdi nema chybu), ale nesouhlasim s tvrzenim v guinessove knize, ze se jedna o nejvetsi koncert vsech dob. Jean Michel Jarre ma vsechny koncerty minimalne takove - ale zna ho nekdo? (12.11.2007)

Kde jinde by měl Waters zbořit zeď než v Berlíně? Trochu mu situace nahrála do noty, tak co by ji nevyužil, sice bez podpory svejch starejch "kamarádů", ale tak místo nich zaskakujou hudební hvězdy tehdejší doby, i když někde se to ne moc dobře povedlo. Skvělá hudba, šílená projekce a solidní masa lidí dala dohromady jedno z nejlegendárnějších hudebních vystoupení. Nejlepší kousky jsou Mother, Empty Spaces a Young Lust (opravdu netušené umění Bryana Adamse) a Hey You. Na druhý straně se nepovedly největší hitovky, Another Brick in the Wall pt. 2 je děsivá špatným způsobem a Comfortably Numb bude už navždy chybět Gilmour, ale tady je to znát až moc. (23.07.2013)

Nejméně důvěryhodný ze všech Watersových počinů – roubování výsostně individuální výpovědi jménem The Wall na strhávání úplně jiné zdi zavání přihříváním vlastní umělecké polívčičky víc než autentickou touhou oslavit významný dějinný moment, kvazifašistická symbolika z Pinkových vnitřních fantazií dostala na německé půdě ne právě vkusný podtext a korunu všemu nasadila uspěchaná realizace. Několikanásobný výpadek proudu v úvodu monstrkoncertu rozhodil většinu zúčastněných, nejvíc mladičkou Sinéad O'Connor, a samozřejmě taky nás, kteří jsme to tenkrát sledovali v přímém přenosu a nevěděli jsme přesně, co se děje, proč z The Thin Ice zaznělo jenom torzo, proč je to celé jakési rozvrzané a nepřesvědčivé. Záznam na DVD je vypiplaný, zalátaný materiálem z kostýmní zkoušky, dodatečnými dotáčkami, doladěný a přemíchaný, takže po technické stránce mu nelze nic vytknout, ale tu nervozitu a rozpaky se úplně zakrýt nepovedlo. Co mě naopak tenkrát jako obrovského fandu Floydů rozčilovalo a teprve zpětně to doceňuju, byla snaha opustit kanonický hudební tvar Zdi, udělat ji jinak – nejde jen o střídání hvězd a hvězdiček za mikrofonem (teď po letech mě kromě obligátně dokonalého Vana Morrisona hodně zaujal třeba Paul Carrack v Hey You), ale i o celkově překopaná aranžmá; zvlášť tam, kde se zapojí muzikanti z „Dylanova“ Bandu (přesněji řečeno akordeonista Garth Hudson a dva jeho kumpáni v roli zemitých backvokalistů) nebo superstar mezi klasickými flétnisty, sir James Galway, zní výsledek vážně svěže. Chcete-li ovšem vidět Waterse hrát (nejen) písně ze Zdi taky po svém, ale v plné síle a přesvědčivosti, sežeňte si o dekádu mladší koncert In the Flesh Live. (01.09.2012)

Jako fanoušek Pink Floyd, jako fanoušek Waterse i jako fanoušek i aktivní návštěvník velkých a povedených koncertů se na tento projekt mohu zpětně dívat snad trochu kriticky (kriticky snad i na dnes ne zcela pochopitelný, leč v té době snad i logický a ideální výběrů interpretů), ale na druhou stranu musím ocenit, že zeď padla tam kde skutečně pevně stála a padla. Zajímavostí jistě je, že se až dlouho po skončení koncertu mluvilo o tom, že Potsdamerské náměstí bylo z východní strany poddolované tunely a že se díky tíze téměř půl milionu diváků mohlo o koncertu psát i v jiných souvislostech. (09.04.2013)