Anatomie pádu

Sofistikovaná rodinná dráma s precíznou štúdiou postáv a intenzívnymi dialógmi, ktorá vás vplyvom času a podsúvaných informácií núti prešľapovať z jednej strany na druhú. Kde sa skrýva pravda a koho možno považovať za skutočnú obeť? Víťaz Zlatej palmy je mrazivou pitvou rozpadávajúceho sa manželstva. Štúdiou ženy (fantastická Sandra Hüller), ktorá je úspešnou karieristkou a milujúcou matkou, no svojou zložitou povahou a ambivalentným správaním zvádza diváka k nedôvere. A v neposlednom rade príbehom nevidomého dospievajúceho chlapca, ktorý si ako jediný nepriamy svedok uvedomuje váhu svojej výpovede. Videné na MFF Cinematik 2023. (28.12.2023)

Zcela zaslouženě se o letošním vítězi Cannes mluví jako o filmu roku. Anatomie pádu možná není zcela věrohodným soudním dramatem (nějak si nedokážu představit tak exaltovaného žalobce, a už vůbec ne fakt, že by podrobovali křížovému výslechu malého traumatizovaného chlapce), ale pokud jistou licenci příběhu přijmete, rozhodně jde o film, který ve vás vyvolá silnou odezvu. V zásadě jsem se cítil jako ručník, který někdo neustále utahuje do těsnější a těsnější spirály, a tak ze mě ždíme další emoce. Což nemyslím rozhodně ve zlém, protože Trietová to dělá velmi chytře. Režisérka udržuje diváka až do konce filmu v nevědomosti, zda je vdova Sandra vinná, či nikoliv. V postoji žaloby i soudu však čteme jak předsudky národnostní (obviněná stojí před francouzským soudem, ale neumí dobře francouzsky), předsudky genderové (hrdinka je úspěšná, svéhlavá a bisexuální) a zásadní roli tu hraje i neschopnost rozlišit knižní fikci od reality. Divák v roli přihlížejícího nad tím nevěřícně kroutí hlavou a zatíná ruce v pěst. Anatomie pádu je jedním z těch filmů, kterým svědčí nedořečenost. Nejenže si ani na konci filmu nejsme jistí, jak se celá událost seběhla, ale především před nás staví palčivou otázku, co se stane v dalších týdnech a měsících po skončení poslední scény: jak bude hlavní hrdinka žít coby veřejně známá osobnost, jejíž život si média po dobu celého roku přivlastnila? a jak to poznamená vztah s jejím synem (o pravdivosti jeho závěrečného svědectví přemýšlím i dva dny po projekci)? Nejpozoruhodnějším rysem snímku mi ale přijde přiznanání a zviditelnější faktu, který většina mainstreamových filmů naopak všemožně popírá. Tradiční vyprávění řekněme hollywoodského střihu je totiž vystavěné na metonymickém principu, v němž je viditelný výsek života hrdinů vydáván za reprezentaci celku. Jednoduše řečeno: film nám o charakterech svých protagonistů podá poměrně jednoznačné informace a k nim přidá klíčové scény z jejich životů a vede nás coby diváky k tomu, abychom věřili, že víme vše podstatné, abychom jim rozuměli. Anatomie pádu však dělá pravý opak: neustále divákovi otlouká o hlavu, že komplexitu lidského života redukovat nejde. Před soudem slyšíme několik málo fragmentárních výpovědí o manželství a charakteru Sandry a Samuela. I ty nám však nedávají vodítko k pochopení, kdo je ten zlý a kdo je ten hodný, protože nic takového v běžném životě neexistuje. A proto stejně jako zůstává pro nedostatek pádných důkazů v mlze samotná nehoda/vražda, právě tak můžeme pouze subjektivně sympatizovat s tou či onou postavou podle naší interpretace a žebříčku hodnot. A právě toto přiznání noetické nejistoty v čapkovském střihu ve mně nakonec rezonuje po shlédnutí víc než samotný otevřený konec. Chtělo by se mi věnovat se ještě dlouho kameře a stylu celkově (psí perspektiva!), ale zdá se mi, že jsem ve svém nadšení už tak dlouhý. Tak třeba po druhém shlédnutí... :) (10.12.2023)

Anatomie pádu je výborným soudním dramatem, především díky tomu, do jaké pozice staví diváka. Ten totiž stejně jako téměř všichni zúčastnění nezná pravdu. Může si ji domýšlet, vodítek k tomu má dost, ale právě ta nejednoznačnost je napříč filmem dost důležitá. Co se stalo, totiž ví pouze hlavní hrdinka, kterou skvěle zahrála Sandra Hüller, jejíž výkon celkový zážitek povyšuje na ještě vyšší úroveň. Sledovat, jak se na ploše zhruba dvou a půl hodin rozebírá vztah dvou lidí a jejich charakter, je extrémně poutavé i díky flashbackům, které pomáhají se do děje ponořit. A zobrazení samotného soudního procesu je vynikající. Problém mám s tím, jak je celý snímek strašně chladný a odtažitý. Za ty dvě a půl hodiny jsem málokdy cítil jakékoliv napětí či snad silnější emoce vůči jednotlivým postavám. A nevýrazný konec můj pohled bohužel umocnil. Anatomie pádu je kvalitním filmem, u kterého však takřka s jistotou vím, že mi v hlavě nebude rezonovat tak dlouho, jak jsem možná čekal. 8/10 (13.10.2023)

Anatomie tohohle pádu je vskutku až Skandinávsky mrazivá. Spadl snad sympatický ogar v krizi středního věku náhodou, byla to sebevražda a nebo byl zavražděn? Musim říct, že ze začátku bylo pro mě těžký si zvyknout na mrzutě pomalý tempo skoro bez hudby a na naprosto odpudivou, výborně hrající Sandru. Druhá část je už zábavnější a svižnější. Excelentně a precizně vyobrazený Francouzský soudní proces. Hádka z nahrávky, opět bez hudby byla tak realistická a mrazivá, že celý sál 10 minut ani nepípnul. Vlastně se nedozvíme, jak to skutečně bylo, ale podle mě si SVINĚ vražedná. (11.10.2023)

Obyčejné, ale přesto mrazivé. Filmařsky na úrovni, ale přesto blízko k realitě. Film, který nejvíce těží zejména ze své “obyčejnosti” a faktu, že by se klidně mohl stát, čímž pádem je o to více intenzivnější a ubíjející. Precizní výkon a parádní sólovka Sandry Hüller, která se nejvíce zasluhuje za autencititu zážitku a díky níž si film právem vysloužil Zlatou Palmu. Stopáž utekla jako voda, celé dvě hodiny se prakticky pohybujeme jen v soudní síni a všechny soudní líčení mají šťávu. Právník obžaloby je slizký, dotěrný grázl, soudní dokazování je přišpendlující, napětí matka-syn postupně graduje a čím dále se děj dostává, tím víc znejisťuje i diváka a jeho vlastní teorie o pravdě. Ze všeho nejvíc se mi pak líbí dokonalá práce tvůrců s předhazováním důkazů, prvek vlastní interpretace diváka a závěr, který si každý divák může vyložit po svém a který víceméně jen načrtává “co se asi mohlo stát”, ale výsledný obraz nechává na každém z nás. Je fajn po dlouhé době vidět dílo, které k dokonalosti nepotřebuje přehnané CGI a milionový rozpočet, ale bohatě si vystačí s jasnou tvůrčí vizí a autentickým herectvím. Silné. (10.10.2023)