Gekitocu! Sacudžin ken

Předem naznačuji, že tato recenze je psána hodně s nadsázkou a filmu nelze upřít jisté znaky průkopnictví, natočit v polovině sedmdesátých let brutální moderní akčňák, tedy v době kdy hongkongští kolegové ještě stále juchali na plátnech v dobových kostýmech, jistě chtělo řádnou dávku odvahy, ale... ale... to je asi tak všechno, co se dá na obhajobu tohoto filmu říct. Nyní nechme promluvit fakta... Hlavním hrdinou snímku je Terry Suguri - tatínka mu zabili japonští vojáci za to že se spustil s číňankou, ale ten ještě těsně nad hrobem Terrymu poradil jak má cvičit bojová umění - "zkombinuj čínské a japonské styly a hlavně, když už musíš bojovat, před ničím se nezastavuj". Z Terryho se během let stal nemluvný zabiják, který za peníze udělá cokoliv - vytáhnout mistra karate z basy, unést dceru obklopenou gangem ovládajícím karate, zabít slepého karatistu (komu to ještě nedošlo, tenhle film měl být ve své době zřejmě mocnou ukázkou toho, co karate dokáže. Dostane se vám dokonce i pár ukázek z tréninku). Během poslední zakázky si to však Terry trochu rozhází s japonskou mafií, jejíž dlouhé prsty sahají i do Hong Kongu a díky několika nešťastným událostem se proti němu spiknou i lidé, které dříve zachránil. Scenáristovi nelze tenhle nekonečný řetěz zajímavých náhod nijak vyčítat, protože v sedmdesátých letech všude zněla funky muzika, nosily se kalhoty do zvonu a točily se občas až příliš pitomé filmy. Bojová umění byla v té době zasažena především stylem Bruce Leeho, takže není divu, že Sonny Chiba od něj obšlehnul ty nejlepší grimasy. Jako Bruce se však chová jen v těch chvílích, kdy je relativně v klidu (nebo jí jablko), ve chvíli kdy se naštve, je z něj zuřivé zvíře a tomu odpovídají i zvuky, které vyluzuje. Hlavním krédem filmu je brutalita ve všech možných podobách a Terryho neustále otravují roztodivní bijci, kteří chtějí zahlédnout jeho umění v akci. Je to pestrá směska úchylů, která vždycky skončí stejně - Terry udělá meditační nádech, široce se rozmáchne, práskne rukou (asi jako když plácačkou zabíjíte mouchu) a je po srandě. Tak jednoduché to je - náročnější kombinace (v děsivé předpotopní verzi slow motionu) přicházejí na řadu až při soubojích s mistry (bitka ve škole karate je hlubokým zážitkem, který z hlavy jen tak nedostanete) a Terry postupně přitvrdí, takže se můžete těšit na rozdrcené ohryzky, kosti trčící z končetin, vytržené penisy (!), prošlápnutá kolena a podobné legrace, které sice nikdy nejsou vidět v záběru, ale jsou přesvědčivě zvukově podány a pro jistotu doprovázeny větším než malým množstvím krve. Jakýkoliv souboj se ale vždycky zvrhne v karneval trhaných pohybů, který spolu s nejistou kamerou naznačuje, že štáb veškeré vybavení někde ukradl a buď s ním točí poprvé nebo s ním neumí zacházet, popř. obojí. Kolem dokola je to neuvěřitelná sranda a Sonny Chiba asi tenhle film proklíná, když ho za něj dneska někdo ironicky pochválí, ale... ...finta je v tom, že tenkrát to byla minimálně v Japonsku skutečně klasika, která stála u zrodu celé série (následovalo ještě několik dílů!). Dneska jen nevěřícně kroutím hlavou a připadá mi děsivé, že film je propagován jako nonstop akce, protože k vydržení jsou jen ty sekvence ve kterých se mluví (a kde se příslovečné japonské "jsem totální dřevo, je to na mě doufám znát" herectví dokonale snoubí s hrozným anglickým dabingem). Jakéhokoliv závanu akce jsem se po první třetině snímku vysloveně bál, takže ta urputnost se kterou se herci i choreografové (bylo jich snad pět - choreograf na kickbox, wrestling, karate, vojenská bojová umění - bože, oni si snad vážně dělají srandu...) do každé další scény je totálně kontraproduktivní a vysoustruží vám nejednu vrásku na čele. Hodnotit tento film je poněkud dvousečné. Já osobně jsem se napůl bavil (při těch soubojích nelze brát nic vážně - Terry přiskočí, zaječí, sekne rukou a protivník se kácí k zemi... a pak další a další a deset dalších. Vynalézavé způsoby likvidace vás určitě pobaví, ale zdaleka ne tolik jako Terryho výraz v bojové vřavě. Tipnul bych si že během celého filmu využije tak tři obličejové svaly. Bruce Willis by se od něj mohl učit ;)) a napůl trpěl (ta hodina a půl se skutečně dost táhne, tím spíš že se ve filmu dohromady nic nestane a postavit všechny protivníky proti Terrymu do jedné tělocvičny, máme to za pět minut hotový ;). Street Fightera rozhodně nelze považovat za nějaký super akčňák, který byste pouštěli kámošům (leda byste je chtěli vystrašit) a doporučil bych ho snad jen odpůrcům Bruce Leeho, aby viděli, že tehdejší hongkongské filmy byly sice jednoduché a choreografie teprve v plenkách, ale mohlo to dopadnout ještě mnohem hůř. Kdo chce vědět jak, pro toho je Street Fighter ideální příležitostí. Nemohu tu na pár řádcích popsat, co se během toho filmu děje, ale Sonny tu buduje svou vlastní škatulku akčního hrdiny - jeho styl, ať už jde o oblečení, chování či samotný boj, nemá obdoby a ani vaše nejdivočejší fantazie nedokáže to, co Chiba jediným svým pohybem... Jenom tenhle film nezkoušejte zkouknout naráz, to je úkol jen pro ty nejodolnější. Zelenáčům doporučuji rozložit si promítání tak na tři části, pak je tu šance, že to přežijete ve zdraví. 20% (20.04.2017) (méně) (více)