Elfriede Jelinek - Jazyk bez hranic

Připadá mi, že pokud ambicí dokumentu bylo odpovědět na to, proč je Jelinek "vyděděnkyně", vlastně se mu to nad rámec toho schematického zdůvodnění, které si člověk domyslí sám (a osobně ho považuju za smutně pravdivé), vůbec nepovedlo. Kritika vůči Jelinek, jež je citována přímo v dokumentu, se tak paradoxně obrací proti němu samému: odkrývá se tu cosi zjevného. Zároveň je to jaksi výštižné u umělkyně, jež - opět řečí samotného dokumentu - má ambici souběžně zvedat profánní, až banální každodennosti na piedestal, ale sám význam a stabilitu piedestalu uvědomovaně zpochybňuje. Krom docela krátké pasáže o feministickém pojetí sexuality (a nezbytného biografického minima) tak celý film zůstává na tenoučké hranici mezi odvážnou a přiznanou komplikovanou intelektuálností a pózou. Nebylo by myslím fér mu vyčítat, že se ani nesnaží Jelinek činit školometsky čitelnou, nicméně jestli je to "nejlepší možná výpověď", zůstává s otazníkem. (23.10.2023)

Dokument je poměrně obsažný, konkrétní jak co do vybraných specifik rodinných, tak společenských, v nichž Elfride vyrůstala nebo jimiž se rozhodla ve svých dílech zabývat, ale připadá mi - a jsem vůči tomu krajně ostražitá -, že dokument toliko předkládá vlastní spisovatelčina vysvětlení toho, proč a kým se Elfride Jelinek postupně stala a proč už 20 let žije a tvoří v ústraní, přičemž do roku 2004 se dozvídáme především o tom, jaká nepříjemná témata si vybrala, aby s nimi svůj národ konfrontovala, a od roku 2004 už se o ní nedozvídáme nic. Je to pro mě příliš zatížené autorským narativem Elfride Jelinek, jako by Claudia Müller jen posloužila silnější osobnosti, která si přála právě takový narativ vytvořit a pustit do světa. Každopádně už to, že to tak vyznívá, mi připadá jako filmařské selhání. Chybí mi více informací o Jelinek z různých stran, nasvícení jejího života a díla z dalších pozic a od dalších lidí, kteří by ji dobře znali. Tahle promyšleně seskládaná mozaika, která má podat určitý obrázek, mi jen ukazuje na podezřele mnoho nevyplněných ploch. *** Navíc: Elfride Jelinek jsem celé roky měla na seznamu dlužné (ještě nepřečtené) světové literatury, a hodně jsem se na ni těšila, jako filoložka umím ocenit promyšlenou autorskou práci s jazykem, dovedu číst v potřebně přehýbané syntaxi a novotvarech, mám slabost i pro německy psanou literaturu, a tak mě nyní navíc silně zaskočilo, že literární jazyk Jelinek, jehož je v dokumentu plno, je pro mě téměř nerozklíčovatelný - především to, jak od výstavby možných sledovatelných point uniká k paradoxům a kontradikcím a mimoúrovňovým, ale k sobě svázaným větám, aniž by to mělo hlubší utvářený smysl než pouhé protivenství. Tak se mi aspoň zdá... *** Celkově ve mně vznikl dojem, že unikání je tady tak vůbec klíčové slovo: Elfride Jelinek uniká posouzení od svých blízkých, dokument o sobě má pod kontrolou a vyřizuje si to přes něj jen s veřejným prostorem, který si to vyřídil s ní, a v textech uniká od kauzální logické sdělnosti, skrze niž by vystavěla něco sama o sobě, aby jen podrážděně nereagovala na to či ono, co je (a jistě je) hodno nelibosti. Ale co je tedy hodno její libosti a co kromě odsudků a zahořklosti (obousměrné mezi ní a její společností) plní život Elfride Jelinek? Nevím a na dokumentu mi tohle zaryté smlčení hodně vadilo. *** S Lí, Velký sál Lucerny, v rámci Das FilmFest.) *~ (26.10.2023)