Suna no onna
Piesočná žena
Woman of the Dunes
Woman in the Dunes
Obsahy(1)
V českých kinech se směl tento kafkovsky laděný film, jenž patří k nejlepším podobenstvím v dějinách kinematografie, objevit až na podzim 1968. Jde o nejslavnější snímek režiséra H. Tešigahary (1927–2001). Scénář napsal Kobo Abe (1924–1993) podle vlastní stejnojmenné novely, která byla přeložena také do češtiny. (Letní filmová škola)
Videa (2)
Recenze (87)
Možno to budú iba moje mylné predstavy ale mám taký vnútorný pocit, že tento film položil základy mnohým psychologickým filmom alebo horrorom z tematikou únosu či porušovania slobody. Woman in the dunes predkladá kinematografický pokrm, ktorý vám naservíruje skvelo zachytené myšlienkové pochody uneseného muža. Od momentu kedy ešte nič netuší, cez zúfalí pokus o útek až po zmierenie sa z rolou otroka a hoci mal možnosť ujsť, nespravil to. Táto bieločierna snímka z roku 1964, nominovaná na Oscara, nestratila na svojej masívnej autentickosti nič. Je to jeden z filmov, ktoré zub času neohlodá ale vekom zrejú ako víno. Paráda, špinavosť, zúfalstvo, je tu všetko, čo film plní psychického nepokoja má mať. Entomológ a profesor v jednej osobe pátra v piesočných dunách Japonska po nových druhoch hmyzov a dostane sa tak trocha ďalej od civilizácie. Tu natrafí na skupinku ľudí a spýta sa ich, kde by tak mohol prespať, Dobrosrdečný ľudia mu poradia, že neďaleko odtiaľ býva taká milá pani osamote, je dobrosrdečná a bude rada za každú návštevu. Býva však v jednej piesočnej rokline a dostať sa tam dá iba rebríkom. Tak ho tam odnesú a aj ho znesú dole. Nič netušiaci chlapík tam prespí, všimne si, že ženská celú noc tvrdo pracovala, hromadila piesok. Keď na druhý deň chce odísť, zisťuje, že rebrík nikde nieje a z diery sa nedá odísť, keďže sa po piesku nedá vyliesť a muži čo ho sem doniesli sa nevracajú. Keď sa nakoniec vrátia, jediné čo spravia je to, že si pomocou kladky vynesú piesok. Muž zisťuje, že tu ženská drie ako otrok, dedinčanom, ktorý predávajú piesok stavbárom. Jej muž a dieťa zomreli pri zosuve piesku a on má byť ako náhrada. V atmosfére, ktorá pripomína nočnú moru sa chlapík snaží ujsť za každú cenu. Z materiálmi, čo má v starej chatrči skúša počas dva a pól hodiny trvania filmu všetko. Raz sa mu to aj podarí ale nepozná terén, takže ho dedinčania aj tak vystopujú. Pri sledovaní som cítil v hrudi neustále ten pocit bezradnosti aké zažívam v nočných morách. Nech spravím hocičo, aj tak sa to obráti proti mne. Je to celé v takej komornej atmosfére kde sa celí dej odohráva takmer výhradne v chatrči v rozhovoroch medzi dvomi ľuďmi. Pozoruhodné. ()
Délka tohoto filmu je vražedná a to nikoli počtem (režisérských celkem únosných 147) minut. Vražedná nekonečností písečné masy, v níž se odehrává, vražedná navzdory překrásné estetice, s jakou je život na písku ztvárněn, navzdory nepolevující síle nálady (nálad), do níž nás vtahuje. Po celou dobu večeře nemluví obyvatelka jámy o ničem jiném, než o písku a hnilobě. Tvrdím, že horror ("hrůza") není určen smrtí a strachem, ale rozkladem, deformací a démoničnem. Film Písečná žena je zprvu příslibem horroru. V obyvatelce jámy tušíme písečného démona. (Sice mylně, jak se posléze ukáže, ale atmosféra tímto očekáváním vytvořená je integrální složkou tohoto filmu.) A neobáváme se přitom hrdinovy jakkoli hrůzné smrti, máme hrůzu z tušení jeho následného života. Dojem hrůzy neustupuje ani poté, co se objasní, že jde o prachobyčejné zajetí do otroctví, protože přeměna člověka v písečný hmyz je horror. Teprve po ujasnění poměrů v jámě a ohledání nové reality nám začíná být jasné, že nejde o horror a postupně začínáme vidět podobenství, aniž se změnilo téma: Proměna člověka v písečný hmyz. Jelikož jde ale o podobenství, nejde o proměnu, ale spíše o definici života člověka jakožto života písečného hmyzu. Spojníkem mezi horrorovým očekáváním a metaforickým vyústěním je právě písek, resp. tvořenost země pískem - není žádná pevná půda pod nohama, není kam stoupnout, život je uvězněn v sypké díře, vše je vždy nikoli v rozkladu, nýbrž vždy již dokonale rozloženo. Avšak i když podobenství patřičně dekódujeme, nelze hned tak (nebo aspoň není na místě) rozhodnout o adekvátním hodnocení. Některá možná se v přítomných komentářích objevují. Má být Písečná žena protestem proti totalitě? Proti vykořisťovatelskému kapitalismu? Má být příběhem odporu a degradace člověka? Nebo naopak obhajobou bezpečného zasazení do řádu věcí, nalezení omezeného, ale vlastního místa, nalezení intimní svobody v osvobození od svobody bezbřehé? Nebo zase naopak protestem proti takovémuto pojímání vlastního života? Schématem obecné soiální reality? Každý takový (či jiný podobný) výklad je možný, každý z nich sám o sobě ale působí nepatřičně. Jak rozhodnout, jestli měl muž v závěru filmu raději utéci nebo raději zůstat? A jestli zůstat, jak rozhodnout, jestli setrvání je pro něj dobrem, nebo zlem, jež se sluší kvůli něčemu, co je dobré, přijmout? Z nemožnosti zodpovědět tyto otázky, vnímáme-li film jako podobenství, nás nakonec obestírá hrůza. Přece jen tedy spatřujeme horror o člověku jako písečném hmyzu. Co zde říkám, chci podpořit jedním momentem z filmu: Když sledujeme hrdinův důmyslný pokus o útěk, považujeme tento akt za zcela správný, ba jediný možný správný. Jenže vzhledem ke všemu, k čemu už mezi ním a písečnou došlo a jak spolu nažívají, je tento akt náhle zpochybnitelný. Důležité ale je, že hrdina samozřejmě žádné takové dilema nepociťuje a není ani důvod to po něm chtít, že však toto dilema pociťuje divák (který jeho situaci řešit nemusí a nahlíží z hlediska sympatií k postavám a z hlediska toho, co už viděl). Už v této fázi totiž divák dávno nemůže písečnou ženu vnímat jinak než jako hrdinovu ženu, byť v totožném reálném příběhu by to bylo absurdní. Nejde o to, co je správné a co nesprávné, ale faktem zůstává, že muž útěkem už něco, někoho opouští. Únik už není pouze řešením problému a návratem, ale také zničením něčeho nově vznilého. Pro podobenství má tato skutečnost nesmírný význam jako ukazatel nemožnosti rozhodnout, co zde je tou žádoucí a co nežádoucí životní formou. Právě to je na filmu Písečná žena nejsilnější: Podobenství lidské životní situace předkládá ve velmi subtilní spletitosti, s nemožností určit, co je zde správné a co ne, vždy možnou krásu podkládá hrůzou života. A aby divák skutečně neměl úniku z písečné jámy, dozvídá se v závěru místo toho, zda se žena vrátí, pouze to, že mezi koncem filmu a závěrečnými titulky uběhne sedum let. Víme jen tolik, že ten, který chtěl zvěčnit své jméno nově objeveným druhem písečného hmyzu, přijímá posléze dobrovolně jeho život. Na divákově životním vkusu je ponecháno, zda je hodnotnější vědecky zdokumentovat nového brouka nebo oznámit nesmyslně existující vesnici objev vzlínání vody pískem do škopku. () (méně) (více)
To mi takhle jednou jedna kámoška kouká přes rameno a povídá- ,,když už si čteš něco,tak si k tomu ještě přečti Abeho Písečnou ženu." A já na to ,že zas nemám tolik času. A vona na to,že to jsem ale velkej chudák,a ať si teda alespoň někde seženu film. Film jsem si sehnal a zjistil jsem že jsem velkej chudák.Teď sháním knihu.(na rozdíl třeba od Přeletu nad kukaččím hnízdem,se mi tady na konci nedostalo ani té špetky naděje,-ale třeba to nebylo vo mě,vo nás(obecně),- a jestli má polovička říká něco o prozření tak já něco o vyhnití!) ()
Vrcholný Teshigahara, jenž i v kontextu celé své silné tvorby viditelně vyčnívá. Přímé, jednoduché a zároveň velmi komplexní metafory jsou nemilosrdně přesné, místy tragikomické, místy čistě mrazivé. Doporučuji přečíst si některé zvláště vypečené západní kritiky, nezřídka lze narazit na různá banalizující vysvětlení, podle nichž snímek de facto tvrdí, že je dobré vzdát se svobody apod. - chápu, že naše dualistická kultura chce jednoduchá, přímá a jasná vysvětlení, ale co je moc... Většina podstatného již byla o filmu napsána, já jen konstatuji, že podobně jako má např. Imamura svou Insect Woman, Kobayashi Human Condition, či Fukasaku Under the Flag of the Rising Sun, disponuje HT tímto klenotem, který patří na naprostou špičku světové kinematografie. ()
Galerie (11)
Photo © Toho Film (Eiga) Co. Ltd.
Zajímavosti (7)
- Film sa natáčal v japonskej prefektúre Tottori, ktorá je známa pobrežím s piesočnými dunami. Toto územie je v skutočnosti oveľa menšie, než sa zdá na plátne. Pre filmárov bolo totiž kľúčové navodiť dojem, že sa jedná o rozsiahly priestor. (Dr.Cilka)
- Hiroši Tešigahara byl za tento snímek jako první japonský režisér nominován na Oscara. (Terva)
- Jeden z brouků, kterého představitel entomologa Eidži Okada sebere, je mravkolev. Chování mravkolva je pak velice podobné osudu hlavního hrdiny tohoto příběhu. (Terva)
(Komentář obsahuje spoilery.) Muž čas od času vyrazí z města do přírody, aby popustil uzdu své jediné velké zálibě, entomologii. K ní ho poutá touha najít exemplář hmyzu, který dosud nikdo jiný neobjevil, protože pak by se jeho jméno stalo součástí názvu tohoto živočicha a on v něm tak přežíval navěky. Říká se, že kdo nevidí smysl života v současnosti, hledá jej v budoucnosti. Dosud vedl poměrně spokojený život, možná ne nějak zvláštní, ale jako všichni okolo... Jako úředník byl jedním z koleček v dobře fungujícím stroji. Při své poslední výpravě na venkov byl ovšem lstí lapen do pasti, podobně jako sám odchytával nebohé drobné živočichy, a přišpendlen k poměrům, o jejichž existenci v současném Japonsku neměl zdání (po zbytek filmu bude tento často přerušován detailními záběry na exempláře z hmyzí říše). Autor předlohy a scénáře Kóbó Abe obdivoval Franze Kafku a v jeho díle to je znát, entomolog zde připomíná Josefa K., který o svém procesu udiveně prohlašuje: „Vždyť přece žijeme v právním státě, tohle není možné!“ ač momentální dění svědčí o opaku. A tak i náš hrdina poté, co je donucen k otrocké práci, jejíž každé přerušení ho ohrožuje na životě odstřihnutím dodávek potravin, prohlašuje, že není možné takto nezákonně věznit člověka, že po něm jeho firma a přátelé začnou pátrat a co nevidět jej naleznou. Z boje proti nezastavitelnému stroji jménem kapitalistická společnost, který člověk rozběhl, jen aby se stal brzy jeho sluhou, je vytržen a vhozen (doslovně) do jámy, v níž musí - společně s cizí ženou – bojovat proti silám samotné přírody, zde reprezentovanými nekonečnými masami písku. Ten je stále v pohybu, padá po stěnách jámy dolů na chatrný domek na dně a kdyby nebyl každou noc za vynaložení spousty sil odhazován a vytahován nahoru ve vědrech, brzy by celá jáma splynula s okolím v rovině připomínající povrch pouště. A překvapivě v tomto boji nakonec nalezne uspokojení – když docela náhodou sám objeví, jak získávat z tun vyprahlého písku všude kolem pomocí jednoduchého mechanismu vodu (o čemž dřív neměl ani potuchy, ač písek pečlivě studoval), otevře se před ním najednou celý svět a tento úspěch bez uzardění překonává všechny ty jeho dosavadní kariérní. Tento – zde vnucený – úděl má totiž i druhou stránku. Proti nutnosti neustálé volby, které je člověk v moderní společnosti vystaven a s kterou si dle řady myslitelů nedokáže poradit, nabízí Písečná žena model v podstatě středověký (nebo také totalitární). Jedinec je ukotven v pevném řádu, má své místo, jež může stěží nějak změnit, a jemu přináležící práva a povinnosti. Veškerá odpovědnost za rozhodování je z jeho beder sňata; jeho povinností je se svou novou družkou každý den odklízet písek, který blízká vesnice údajně prodává na stavby, za což dostávají od svých věznitelů pravidelně vše potřebné k přežití. Sexuální objekt už oddychující vedle něj, čerstvou vodu, jídlo, jednou týdně láhev kořalky a cigarety a při obzvláštní píli si časem možná pořídí i rádio. Život je to sice prostý, ale snadno předvídatelný, má jasné zákonnitosti a po splnění svých povinností vždy přijde odměna. Zpočátku muž nechápe, jak může žena takto bídně žít, a snaží se, seč mu síly stačí, ze zajetí uniknout. Existují z jeho pohledu pouze dvě možnosti – z těchto nelidských podmínek utéct, nebo zde zemřít. Jak ovšem čas ubíhá, stále reálnější se ukazuje ještě třetí varianta – přizpůsobit se. Zatímco dlouhé měsíce je provazový žebřík, jediná to cesta ven, vytažen, na konci filmu zůstane jednou (zdánlivě náhodou) spuštěn. Muž vyleze nahoru, v okolí ani živáčka, rozhlédne se... a vrátí dolů, přemýšleje nad zdokonalením svého vodního vynálezu a těšíce se na dítě, jež jeho žena právě očekává. / / / Suna no onna je jedním z vrcholů spolupráce dvou géniú, literárního (Kóbó Abe) a filmařského (Hiroši Tešigahara), který – podobně jakou u Tanin no kao – i po více než čtyřiceti letech od natočení bere dech. Obsahem i formou. () (méně) (více)