Un conte de fées tchécoslovaque
A Czechoslovak Fairy Tale
Československá rozprávka
VOD (1)
Obsahy(1)
Československá nová vlna se zrodila na počátku 60. let. Šlo o generaci osobitých filmařů (Věra Chytilová, Jan Němec, Jiří Menzel, Miloš Forman...) kteří, navzdory době, ve které žili, svým svobodným přístupem k tvorbě představili celému světu nové výrazové možnosti filmu. Ve stejné době se Jan Procházka, mladý komunistický spisovatel, stal v rekordně krátké době scenáristou a filmovým producentem. Jeho prudký vzestup ke slávě se protnul s nástupem nové vlny a změnil jeho umělecký osud. Tento film vypráví o tom, jak se tento muž a toto filmové hnutí snažili zmocnit slova. (NFA)
(více)Recenze (7)
Tento film je podle mě krásným příkladem toho, že i televizní dokumenty se dají dělat pořádně. Velkou výhrou v tomto případě je zapojení francouzského štábu v čele s režisérem. Protože ano, je sice hezké, že se umíme dojímat nad svou historií, ale tak to jsme si dokázali již v desítkách jiných různých filmů. Tady se ale najednou ukazuje, že Československá nová vlna a její tvůrci nachází odezvu i ve světě. A ačkoli je to vlastně hrozně banální dokument, je toto nejspíš důvod k tomu, proč jej lze považovat v rámci žánru za nadstandartní. Přínosem pro diváka tak zde nejsou nějaká faktická data, ale spíše obdržíte zprávu o stavu tehdejšího filmařského prostředí na příkladu jednoho konkrétního jedince. A velké plus musím přidat už jenom za to, že se dokument vyhýbá klasickým mluvícím hlavám! Nelze tedy od tohoto díla čekat něco přelomového. Ale jako krátké odpočinkové opáčko o Nové vlně ja to celkem fajn. ()
Uděláno jinak, než je běžné. A moc dobře. ()
Zajímavý pohled na naši kinematografii zvenčí. Ač je celý dokument vyprávěn skrze ústřední postavu Jana Procházky, autor dostál dobově přesnému názvu zařazením pár záběrů z filmů Slnko v sieti a Vtáčkovia, siroty a blázni. Snad jediná výtka je, že vyprávění končí Uchem a kategorií trezorových filmů. Jakoby snad „pokrývači“, díky kterým vznikly filmy Už zase skáču přes kaluže, Na kometě či Páni kluci, nebyli dost pozoruhodnou kategorií, která Procházkovu tvorbu prodloužila až za jeho smrt (70%). ()
Kdyby se rok 68 povedl a nebyl pro Československo tak tragický, mohlo to v naší zemi vypadat jinak. Rozhodně s kulturou. V té době jsme totiž měli takové umělce, které nám Evropa a svět mohli závidět a aspirovali jsme na to být světoví. Leč, nestalo se...škoda. Ta také je, že nebyly zmíněny další filmy Jana Procházky. Jeho scénář Na kometě či Už zase skáču přes kaluže jsou také zajímavé. Stejně tak in Věry Chytilová tvořila po roce 68 a ne zrovna nesvobodně. Samozřejmě jí neprošlo všechno, ale některé pozoruhodné filmy stvořila. A to všechno tuplovaně platí o Jiřím Menzelovi. ()
„S okupací Prahy v roce 1968 končí československý filmový zázrak. Já bych řekl, že to je příběh zničené kinematografie, která zaznamenala vzestup i pád právě ve chvíli, kdy nabyla svobody výrazu.“ Dokument je vyprávěn vlastně až banálně jednoduše - přes dobové filmy a záběry čas od času mluví čeští respondenti nebo francouzský vypravěč (s textem střídmým, ale myšlenkově významným). Díky stylu vyprávění - tedy výhradně pomocí filmových útržků, avšak za přispění vkusné klavírní hudby - je autenticita Nové vlny ponechána a prezentována v té nejryzejší formě. Hledat paralelu mezi příběhem československé občanské i politické identity 1948-1968, filmové nové vlny a autorem Janem Procházkou by mě samo od sebe asi úplně nenapadlo, ale je to vlastně velmi exaktní komparace souběžně se dějících a prolínajících se procesů. Dokument více než vhodný pro kohokoliv, kdo se dosud o čs. novou vlnu nezajímal, ale chtěl by „v rychlosti" pochopit a navnímat její neopakovatelnost - a díky tomu se třeba i dostat k jejím konkrétním filmům, kterých tento dokument cituje více než dost - a zábavně jejich pasáže k sobě vzájemně nastřihává a kombinuje. ()
Galerie (7)
Photo © ARTE France / Národní filmový archiv
Reklama