Antonio Gaudí

Antonio Gaudí, nejobdivovanější modernistický architekt. Rok 1984, Sagrada Familia byla zapsána do seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO. Hiroši Tešigahara, multifunkční japonský umělec v údivu nad neobyčejnou krásou křivek a tvarů architektury katalánského modernisty. Isidre Puig Boada, katalánský architekt, sám spolupracující s Gaudím od roku 1914 na stavbě Sagrady Familie a ředitel této stavby od roku 1950. A také Rjú Segawa, kameraman té poetické ódy nadpozemsky ohromujících Gaudího děl. Tešigahara nechává promlouvat tvorbu světoznámého katalánského architekta, a jeho zkušené umělecké oko si nedokáže nepovšimnout Gaudího zdrojů inspirace: v ulicích tak nachází temperament a pestrobarevnost živoucího života, na horách a venkově majestát a zbožnost románského a gotického křesťanství, a také tu samotnou Matku přírody v neopakovatelné rozmanitosti podob. Nezapomíná ani na Eusebi Güellho, Gaudího mecenáše a uskutečňovatele jeho stavebních i sociálních projektů Barcelony. Síla argumentu je podpořena pohybem, který se s organickými tvary laská a souzní s nimi ve výkřicích ohromení, že nemožné se stalo skutkem. Tešigahara rozehrál intimní uměleckou rezonanci! (10.01.2021)

Neskutečný dokumentární poklad, nejen tím, že dává nahlédnout, jak vypadala Gaudího architektura v 80.letech velmi zanedbaně oproti dnešku (např. zrezlá zamečničina, zčernalé omítky, vypadaná mozaika, atd.). Především však se jedná o originální a unikátní pohled japonského oka na evropské umění (s maorskými vlivy), a společenské či náboženské reálie na starém kontinentu vůbec. Ukazuje také motivy z katalánské přírody a koloritu obyčejného života, jež byly mistrovou inspirací. Zde platí, že čím víc divák ví nejen o Gaudím, ale také o Japoncích, Španelech, a vzájemných historických vztazích, užije si sledování tím lépe. Anebo se také nechá prostě unášet magickými obrazy a hypnotickou hudbou, bez jakéhokoliv komentáře. Zbývá jen dořešit co k tomu zážitku servírovat - zda kalíšek Sake při pokojové teplotě, nebo sklenku vychlazené Cavy. (19.10.2023)

Je obdivuhodne a dojemne zaroven, jak kdesi v Japonsku umi vzdat hold evropskym umelcum, jako treba Karel Zeman nebo zde, Antonio Gaudi. Minimalismus ve sve nahote umeni a krasy. Spanelsko nikdy mezi me turisticke cile nepatrilo... Ale tri duvody pro navstevu jsou zaruceny..., jidlo, marocky hasis a Gaudi.-). Ten je neuveritelny narodni klenot! Dokumentu nelze nic vytknout. (07.08.2022)

Filmografie Hiroshi Teshigahary není příliš obsáhlá - po smrti otce Sofu Teshigahary se musel začít starat o jeho kulturní institut, navíc se věnoval i jiným formám uměleckého vyjádření - přesto však obsahuje hned několik děl, která považuji za klíčová v rámci celé historie filmu (Písečná žena, Tvář toho druhého...). Značnou část jeho produkce však tvořily také právě portréty různých osobností, z nichž právě tento, o legendě katalánské, španělské i světové architektury, je nejrozsáhlejší a asi i nejznámější. Za celou ca hodinu a čtvrt padne max. 5 vět, jinak jde o čisté vizuální orgie - Teshigaharův filmařský um skvěle vyniká, pokud člověk vzápětí sleduje dokumenty, jenž jsou na druhém nosiči jako příloha (způsob zachycení jednotlivých staveb a různých detailů se se sterilními kamerami např. BBC vůbec nedá srovnávat). Za zmínku rozhodně stojí alespoň dva z několika dvd bonusů - jednak záznam z instalace uměleckých skulptur Hiroshiho otce (jehož tvorba v lecčems přpomíná právě Gaudího styl), druhak původní filmový materiál, sesbíraný při první cestě (syna i otce) do Španělska, kde se dočkáme, byť na moment, třeba i Salvadora Dalího... (29.04.2009)

Úžasný dokument, tak odlišný od všetkých, čo som videl doposiaľ. Teshigahara na nás nechrli informácie, za celý film padne len pár viet, a necháva nás unášať nadpozemskou krásou. Krásou a citlivosťou svojej réžie, krásou hudby, ktorá udáva tempo celého snímku a v prvom rade krásou Gaudí-ho stavieb. Vycibrenosťou každého z jeho diel do najmenšieho detailu a jeho genialitou. Genialitou ktorou predbehol prácu ostatných architektov na stáročia dopredu. (28.08.2009)