Pirosmani
Niko Pirosmani
Pirosmani
Obsahy(1)
Když na konci šedesátých let natáčel Georgij Šengelaja film o gruzínském inzitním malíři Niko Pirosmanišvilim (1862–1918), nešlo o jeho první setkání s osobností tohoto umělce. Šengelaja mu věnoval už svůj absolventský krátkometrážní snímek z roku 1961 a patrně nebýt jej, neměl by jeho celovečerní opus takovou podobu, jíž se mu nakonec dostalo. Niko Pirosmani není klasický životopisný film. Více než o jednotlivé peripetie malířova života šlo Šengelajovi o vyjádření umělcova pohledu na svět, čehož dosáhl především rytmem a koncepcí záběrů. Převažují statické kompozice, barvy jsou v souladu s barevností Pirosmaniho obrazů. Ze záměrné jednoduchosti pojetí je cítit hrdost a ryzost Pirosmaniho jako člověka. Na výtvarné stránce filmu se podílel malíř Avtandil Varazi, který vytvořil i titulní roli. Přesvědčivost jeho výkonu a jistota a jemnost Šengelajovy režie přispěly k tomu, že Niko Pirosmani se stal událostí nejen doma (kde však byl uveden pouze v omezené distribuci), ale i v zahraničí (Zlatý Hugo na festivalu v Chicagu 1974). (NFA)
(více)Recenze (17)
Poetický film o trudném údělu malíře, který se nehodil do oficiálních škatulek, je zpočátku plný pestrých barev a světla. Postupně se teplé barvy vytrácejí a zůstávají odstíny hnědé a šedé, černá a bílá. Filmové obrazy mají precizní kompozici, a tak při jakémkoliv zastavení filmu vzniká dokonalá fotografie. Barevné ladění vyjadřuje nejen náladu snímku a postupný osud malíře, ale i protiklady, z nichž je nejvýraznější černá a bílá (chlapec utíkající krajinou a zastavující se krátce u ovčích stád a ve vinohradu) nebo červená a bílá (žena sedící u stolu v šeřící se krajině). Vedle nádherných filmových obrazů pracuje režisér i se symboly, byť některé jsou spíše na divákovi (Poslední večeře páně). Když je Pirosmanovo dílo oficiálně odsouzeno, nemůže se člověk zbavit pocitu, že je to alegorie na sovětskou společnost a její diktát v rámci umění. Protože se tento malíř stal inspirací nejen pro ruské avantgardní umělce, ale i pro západoevropské, byl možná ve druhé polovině záměrně stylizován do podoby francouzských a nizozemských impresionistů. Krásný film s výbornou hudbou. ()
Krásně pomalé vyprávění, příběh o hledání, ale příběh je ztracen na začátku, je tedy zbytečný, jen něco málo přežilo, hledání konce... a snad i hledání malinkých krás všedních dnů, když se stávají nevšedními, Niko měl vlastně celý život nevšední, putování bez konce, hledání hodnot žití a kresby znamenající bytí... ()
Tento štýl naivnej maľby mi veľa nehovorí, zato život gruzínskeho umelca bol nepochybne zaujímavý. Celý život trel biedu, chľastal podobne ako Toulouse-Lautrec a vymaľoval snáď všetky vinárne v Tbilisi. Disponujem dokonca informáciou, že na jeho obrazoch prevláda čierna farba preto, lebo mu ju zadarmo dávali výrobcovia rakiev. Veľa jeho obrazov je namaľovaných na vývesných ceduliach obchodov, takže spod maľby občas presvitá nejaký ten nápis typu "tabak" alebo "magazin". Toto poňatie je čisto umelecký film, veľké prázdne miestnosti, lyrika, sem-tam folklór. Nebolo to zlé, mohlo to byť lepšie. ()
"Co tu děláš? - Umírám". Nikolaj Pirosmanišvili je svobodný člověk. Jeho skutky řídí pouze ON sám, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bohatému zvýší cenu, s chudákem se rozdělí. Jeho obrazy jsou všude kolem...pro každého. Ač zkoušen osudem a proradností lidských povah, stále si zachovává tvář. Svou vnitřní pravdu, o které dumá povětšinou zcela sám v dřevěném kamrlíku pod činžovními schody. Připraven přijmout vše, co má přijít. Komorní, avšak obrazově výjimečně laděný snímek s nádhernými výjevy všeho druhu, vypravující příběh o pokoře k životu, upřímných myšlenkách a přáních pro druhé. ()
LFŠ '07 - Pomalé tempo, nádherná kamera. Nebýt v Měšťanské besedě tak nesnesitelné dusno, užil bych si film daleko více a hodnotil možná maximálně. Ale ono, když z vás neustále lije pot a vy si říkáte, kde se to z vás stále bere, hodnotit maximálně se prostě nedá, protože to minimálně působí rušivým dojmem. :-) ()
Galerie (9)
Photo © Gruziya Film
Reklama