Carlina píseň

Pokud je Ken Loach marxista, pak jsem také marxista, pokud je neomarxista, pak jsem také neomarxista, a pokud není marxista ani naomarxista, pak jí nejsem ani já. A také se domnívám (zde slovy Milana Valacha), že skutečný socialismus, v jeho marxovské podobě, je něčím, co leží (ještě) před námi. K uskutečnění této humanizace lidské společnosti je však mimo jiné třeba očistit čest jména socialismu a komunismu a učinit je opět přitažlivým pro miliony neprivilegovaných na celém světě. Bez nemilosrdné a radikální kritiky období vlády komunistických stran to není ale žádným způsobem možné. Ken Loach se o to pokouší v té nejčistší a nejméně záludné formě. Správně to formuluje Pohrobek: Zamiluje se do ní (George) a přebírá za ni (Carlu) odpovědnost. Možná není správné "za ni", to asi nelze, v tomto případě je možno se pouze "cítit za někoho zodpovědný"; anglicky "love" je skoro totéž co "care", česky "milovat" není vždy "starat se (o něčí prospěch)". Ohledně politické stránky filmu musím dát za pravdu Radkovi: Ak nebodaj vzniká v tejto oblasti čosi zdola, treba sa postarať čo najskôr o zničenie alebo aspoň o spoplatnenie týchto aktivít. Třetím aspektem, o kterém bych tu chtěl mluvit, se rovněž i zde vyskytuje v dalším příspěvku (sarianna): Carla se v domácím prostředí začíná měnit v sebevědomou osobu a George se pro změnu postupně stává patým kolem u vozu. Domnívám se, že tu jde o společenskou deteritorializaci podle Gillese Deleuze: stejné síly, které v určitém prostředí něčemu umožňují, aby se stalo sebou samým, mohou zároveň v jiném prostředí vést k rozkladu nebo proměně. Přestože tento film není zdaleka Loachův nejlepší, jeho důslednou dialektiku (v původním smyslu) je nutno ocenit i zde. Možná by bylo dobré ještě říct nějaké rozhodné slovo, ale víc než, že revoluce není vhodná pro frajera z MDH, mě nenapadá. (18.12.2023)

Skotský řidič autobusu George (Robert Carlyle) je zcela vytržen ze svého způsobu života, když se seznámí s latinskoamerickou emigrantkou Carlou (Oyanka Cabezas). Zamiluje se do ní a přebírá za ní odpovědnost... Scénář podle Paula Lavertyho, bojovníka za lidská práva v Nikaragui. Slušné spojení dramatu milostného s tím politickým. (18.04.2005)

Výhodou filmu je to, že je velmi jiný. Ale herecké výkony chabé, zvláště u vedlejších postav. Taky má neuvěřitelně hloupě poskládané scény. Mluva vyznívá nereálně a příběh naivně, nedokázal mě vtáhnout. Ani drsné věci, ale přeci jen, je-li něco pravdy na politickém pozadí války v Nikaragui, za zfilmování to stojí, ale pro pravdu se musí do knih, a to ještě ne ledajakých.... (28.02.2023)

No tak přiznejme si, že milostné vzplanutí mezi autobusákem Georgem a uprchlicí Carlou je poněkud násilně zkonstruované a rovněž si přiznejme, že příběh je od jisté chvíle docela předvídatelný a morální poselství, které obsahuje už jsme taky stokrát viděli. Nicméně se mi libí ta proměna vztahu hlavních postav v průběhu příběhu, kdy se nejprve milují, dokonce tak moc že se obyčejný autobusák rozhodne se vším v Glasgow seknou a odejít do neznámé Nikaragui. Tady ale jejich vztah začíná pomalu chladnout do té chvíle zakřiknutá Carla se v domácím prostředí začíná měnit v sebevědomou osobu a George se pro změnu postupně stává patým kolem u vozu a Carla ho začíná jaksi vytěsňovat. Zkrátka bych to vyděla tak na tři a půl,ale vzhledem k tomu, že Robert Carlyle byl prostě skvělý,tak nakonec za 4 (byť jsem možná trocu zaujatá). (07.07.2013)

Vůbec se nedivím, že si někteří dávají do herecké topky Roberta, protože je to sympaťák už jen od pohledu a tady jsem se v tom jen utvrdila i když ho znám už i z jiných filmů. Co říct k filmu je tentokrát nad moje síly, protože z něj mám pocit jak z rozladěného hudebního nástroje, který kdyby si vzal někdo pořádně do parády, tak to mohl být velmi emotivní a silný příběh. Ken Loach má přece jen ve svém šuplíku lepší kousky. (11.01.2017)