Kroužek sebevrahů

Asijské filmy obecně nemusím, prostě mi něčím nesedí. Tohle je další z řady takových. Jediné slovo co mne napadá je DIVNÝ. Ani v pozitivním, ani v negativním smyslu. Suicide Club má svůj feeling, chvílema je i úsměvný, jenže hned v zápětí se zvrhne v pořádnou psychárnu. Vidět padesát rozesmátých japonek ve školních sukýnkách jak se chytí za ruce a skočí pod vlak tomu říkám psycho. Nebo když se najednou a spontánně pár spolužáků rozhodne zaplachtit si ze střechy školy, stylem jakoby se jednalo o nějaké přestávkové rozptýlení... Jenže tahle scéna mi přišla totálně nereálná. Celkem zajímavý a působivý film, ale stejně mi nepasoval. (06.01.2008)

Pro pořádné pochopení a tedy i ohodnocení se na film nejspíš budu muset podívat ještě jednou, ale i tak můžu říct že se jedná o velmi zajímavou záležitost s působivou atmosférou (zejména v první polovině). Naneštěstí je v něm také několik naprosto zbytečných scén a dokonce i dějových linií které zážitek z filmu dost ničí a do děje a stylu filmu vůbec nezapadají (mluvím hlavně o celé části s Genesis a scéně s krájením ruky) (28.12.2006)

I když si to někteří myslí, nejedná se o další záležitost z řady „japan shock“ snímků. Ve skutečnosti jde o zcela nezávislé a vyjímečné dílo moderní japonské kinematografie. I tak samozřejmě patří k tomu druhů filmů, jaké se známým obvykle doporučují se slovy „něco takového jste ještě neviděli“. Snímek obsahuje prvky horroru, detektivky i muzikálu. Pohrává si s filosofií, surrealismem, sociální kritikou a v neposlední řadě i s divákem samotným. Avantgardista Shion Sono zvolil pro svůj prozatímní opus magnum značně šokující a naturalistickou formu, která kolem něj vytvořila aureolu těžko stravitelné bizarnosti. Emocionální bomba, která si rozhodně zaslouží pozornost každého inteligentního filmového fanouška. (11.04.2005)

K mým velkým handicapům patří, že od filmu požaduji, aby byl o něčem, měl smysl nebo alespoň děj. Film, který prakticky postrádá dějovou linii, plný nesmyslných... keců - ještě bychom je mohli nazvat pseudofilozofickými bláboly -, jehož vrcholem je hudební číslo homosexuálního metrosexuála, film, jenž se snaží co nejnechutněji zobrazovat absurdní události, kde mrtvoly vybuchují, lidé se teleportují a kde suma IQ všech postav nepřesáhne 1000, takový film nejen není filmem pro mě, ale hlavně by nikdy neměl vzniknout. (29.03.2008)

Právě jsem viděl Suicide circle a zanechal ve mně stejně smíšené pocity jako nedávno Bloody aria. Hodně mi v názoru pomohlo zjištění, že jde o adaptaci komixu, protože do té doby jsem netušil, jestli si ze mě dělají prdel, nebo to myslí vážně. A pokud jsem to správně pochopil, tak v textu písničky pod závěrečnými titulky je zdůvodnění existence filmu. Citace písničky: "Já vím, bylo to strašidelné, ale snad vás to i trochu pobavilo. A možná vám to otevřelo oči a budete teď víc naslouchat druhým, ať je to kdokoliv." Dávám za tři, protože jsem nerozhodný mezi znechucením a pobavením. (15.04.2007)