Houština

Depresivní art jak sviňa. Nicméně jsem neviděl sebemenší problém, ponořit se do bizarní sociální mozaiky ve formě velmi originálně nasnímaných a odvyprávěných povídek. Divák je pokaždé vtažen do vrcholu konverzace či situace, na zorientování má jen pár minut, neb se pokaždé blíží nekompromisně drsné vyústění myšlenky či příběhu. Film o vnímání okolí...lidí. Mít tak možnost, nahlédnout do houštiny jejich duší, k pochopení lidských osudů by již nebylo nutné druhého pohledu, nicméně vědět o lidech to, co často nechtějí vědět ani oni sami, by muselo nutně vést k šílenství. Zdá se, že žijeme v jakési neřešitelné morální rovnici a přesto se s úsměvem a rádi dále přežíráme...fyzicky, emočně i duševně. (01.01.2018)

Zaujímavý a isto prínosný filmový experiment, ktorý ale trpí syndrómom poviedkových filmov. Môžeme snímať ksichy v akýchkoľvek veľkých detailoch, stále však pri konečnom účtovaní divák bude radiť historky medzi tie lepšie a tie horšie a tá forma v ňom až tak neutkvie. Teda aspoň vo mne. No a byť tam o jednu dialógovú sekvenciu naviac, asi by som už zaspal. Vedie chlapík snažiaci sa odniesť nejaké pornočasopisy mŕtvemu kamarátovi, pričom cestou z bytu douráža manželku a je veľmi vtipný. Občas zaznejú vtipnejšie vety aj pri iných protagonistoch a keď to zhrniem, tak čím vtipnejšia epizóda, tým lepšia. Ale tu pôjde najmä o vec vkusu, psychoanalytici zase budú onanovať nad rozprávaním dievčiny o snoch s babkou a snovým pchaním niečoho do niečoho v jej tele...vypisovať to pre istotu nebudem. Takže ak by som mal pred sebou zostrihanú maximálne hodinku z toho najlepšieho z Húštiny, možno by som navýšil aj na plný počet. (24.02.2020)

Fliegauf film věnoval in memoriam Györgi Fehérovi, člověku, s nímž ho konzultovat a který pro něj (očividně) znamenal obrovskou tvůrčí inspiraci. Houština je formálně vyhraněný debut složený z několika mikropovídek, které spojuje především určitý náznak vyšinutosti. I když se osudy jedinců tak či onak volně protínají, Fliegaufa zajímá moment vyprávění příběhu, vyhrocený dialog, očistný monolog i děsivě fascinující mystérium lidské tváře snímané v detailu. Film trpí typickou nevyrovnaností - některé povídky jsou brilantní (namátkou otec lamentující nad odcizením dcery a především totálně creepy monolog polospící holky o panovačné babičce), jiné jsou ale spíše takovou literární konstrukcí (dva kluci rozprávějící nad neviditelným objektem). Fliegaufova schopnost zhypnotizovat diváka a zmocnit se světa před kamerou po svém je už v Houštině jasně patrná. Nelze říci, že by se posléze Maďar zdokonalil - každý jeho film je ostrov sám pro sebe. (26.08.2011)

(LFŠ 2012) Ve festivalovém katalogu a vlastně i v textu distributora nahoře se mezi řádky obratně píše, že se na ten film ve skutečnosti nedá dívat .. a má pravdu. Jen nechápu proč to vyznívá, jako že je to tak v pořádku .. že takhle je to cool. Nevím, já v kině preferuji chuť se na film dokoukat do konce .. ne se k tomu přemlouvat. Přece když už má film do diváka nějak řezat, tak nepříjemným obsahem za podpory sugestivní formy .. a ne jen otravnou kamerou, před kterou není nic, než plkající póry. (25.07.2012)

Fliegauf ve filmu využije jakýsi zoom. Napřed zabírá zalidněné a chaotické nádraží, poté zaostřuje na příběhy jednotlivých lidí a nakonec se zase vrací k vzdálenějšímu pohledu. Režisér tak naznačuje, že ve středu jeho zájmu bude obyčejný člověk a jeho život bez dějových příměsí. Pro Fliegaufa ostatně film není děj, ale chápeho především jako audiovisuální dílo, soustředí se na estetickou stránku každé scény, která umocňuje samotné dění. Rád také mění časový rozměr. Diváka tak přenáší do jinak plynoucí skutečnosti, které ovšem podstatou zůstává v tomto světě. (30.08.2012)