Nesmrtelná Callasová

Filmu nemohu mnoho formálně vytknout, ale musím se přiznat, že jsem od Zeffirelliho čekal více. Jakoby ho jeho obdiv k zemřelé divě svazoval a dělal její postavu strnulou v jakémsi patetickém postoji. Přitom Fanny Ardant i Jeremy Irons hráli na plno. Prostě operní hvězda, která je ochromena obdivem k svému bývalému uměleckému já a sebelítostí, že to všechno netrvalo věčně, mi nepřipadá jako dost silné. Nepochobuji, že Callasová byla zcela pohlcena sama sebou a ztráta hlasu byla jejím koncem a tragédií jako člověka, ale prostě jsem měl chuť vidět, jak k ní někdo přijde, zatřese jí rameny a řekne - prober se, svět se netočí jen kolem tebe, dělej něco a nelituj se, můžeš být užitečná. No nic. Přesto film hodnotím dost vysoko, protože popisuje prostředí, které mám rád a popisuje ho dobře. (02.09.2006)

Biografický příběh o světoznámé francouzské operní pěvkyni zasazený do Paříže 70. let. Vyhaslá hvězda, stranící se společnosti, se díky svému dávnému příteli znovu postaví na nohy. Po velkém přemlouvání se spolu pustí se do natáčení Carmen. Začátek mě příliš nebavil, ale jakmile začal humbuk kolem Carmen a posléze natáčení, nemohla jsem se filmu nabažit. Ardant je úžasná a Jeremy Irons po jejím boku také zazářil. (26.06.2010)

Film, který nemá ambice vyšší, než je vzdání holdu operní pěvkyni. Režisér nepředstírá, nesnaží se udělat díru do filmového světa, jen nechává diváka plout v poklidném ději, občas rozčeřeném zpěvaččinými citovými výstupy. Zápletka nic neslibuje, nic nepřináší krom nostalgického úsměvu na rtech diváka, který chápe pocity člověka, jež se snaží připomenout lidem slávu a zásluhy nyní zapadlého umělce. Myslím, že ač jsou tyto filmy málo známé je fajn, že se jim někdo věnuje. Občas sleduji, jak se dnes lidé posmívají umělcům, které kdysi vyzdvihovali do nebes (nemyslím tím Callas) a je mi smutno z toho, jak rychle se zapomíná. (24.07.2008)

Každý film s Fanny Ardant je pro mě krásná podíváná, protože ona je krásná. Byla ve 30 letech a je i dnes. Krásný byl i tento příběh dvou zpřízněných duší, bylo dojemné sledovat, co dokáže víra v duši a kvality člověka. Přesně jako když po týdnu zalijete květinu a ona vám znovu doslova ožije. Úmyslně neříkám "zkrásní", protože krásná je pořád, i uvadlá. Ona jen čeká na toho, kdo jí znovu dodá vše co potřebuje k tomu, aby se mohla znovu předvést v celé své kráse a síle. A taková nádherná květina, která se dočkala, byla Marie Callas. (07.03.2008)

Slavná jména, velkolepé scény, pěkná hudba, velké haló. Nakonec je z toho docela nijaký dojem. Já jsem se spíše docela nudila. Přišlo mi to jako občas celkem vtipný a ironický film o protivné slavné zahořklé lady a jejím cynickým teplým agentem. Přišlo mi to nějak mimo, a asi jsem to dost dobře nepochopila nebo co, nějaké to vyšší poslání tohoto snímku, protože jsem z toho měla jen takový pocit jako když marťan přistane v LA. Chápu že chtěl Zeffirelli udělat nějaký velký film o jeho velké hvězdě, ale nějak se to všechno vymklo kontrole. Film neměl ani řádný příběh, ani myšlenku, ani atmosféru, postavy nebyli ani kladné, ani záporné tudíž ani sympatické nebo nesympatické. Všechno se to plácalo stále v tom jednom, a kdyby nebylo Ironse a jeho neskutečně poutavého hlasu, asi bych to ani nedokoukala. Snažím se to akceptovat jako dokument o velké operní divě, ale veškeré ty chytré věty co zazněli, se mě nijak nedotkli ani na duši, ani na těle. Jenom další velký malý film. (17.04.2012)