Exil

Ačkoliv všichni z Alžíru utíkají za svobodou a nadějí do Evropy, dvojici Zana a Naimu táhnou rodné kořeny opačně. Jejich svoboda spočívá spíše ve vzpomínkách, tedy alespoň Zanova. Naima si už tolik jistá není - a nejenom tím, kde nebýt cizinkou. K Tony Gatlifovy neodmyslitelně patří svoboda duše, léto, cikáni a snědý Romain Duris (že by jeho alter ego?). Ovšem neodmyslitelným prvkem všech jeho filmů je hudba - a nejen díky ní mám jeho filmy rád. Směsice cikánských, alžírských i tanečních písniček zní překvapivě stejně (čímž nám snad dává najevo, že kořeny máme všichni spíše v sobě), ať už jste u sebe na gauči či tisíce kilometrů daleko. Chvílemi mne hudba dostávala do tranzu, stejně jako výtečnou a živočišnou Naimu v závěru filmu. Ačkoliv film občas ztrácel rytmus a směr, stejně jako naši hrdinové při plavbě do Alžíru, tak já jim to odpustím, protože se také rád ztrácím. 70% film, 100% soundtrack. (31.01.2009)

Chápu vykořeněnost dětí imigrantů a jejich touhu spatřit zemi předků, zejména, když mají ještě v paměti střípky vzpomínek, nemyslím si však, že by konkrétně Zanovi a jeho dívce toto putování pomohlo najít svou identitu, ledaže by se jim rozsvítilo na tom šíleném holotropním mejdanu, ale to se už nedozvím a ani se to vlastně nechci dozvědět... Čekala jsem hledání, neúspěšné pokusy o integraci i konečné prozření, dostalo se mně pouze bláznivých výpadů věčně neukojené Naimy, lhostejných výrazů Zana a kvílení rádoby burcujících protestsongů. Jestliže se míní hledat dál, se mnou ať už nepočítají... (09.01.2010)

Výborně vybraná hudba, která je ve filmu všudypřítomná. Pokud není jiná příležitost k tomu, aby něco na plátně hrálo, pustí si hlavní hrdinové aspoň walkmana. I jinak je Exil pozoruhodnej a svébytnej příběh o "cestě domů", když už si žádné "doma" vlastně ani nepamatujeme. Některý scény jsou hodně působivý a (nejen) pro Evropana vlastně poučný. A Tony Gatlif pocitům svých hrdinů očividně rozumí. On sám se při natáčení filmu vrátil do rodného Alžírska po dlouhých letech, a z filmu je cítit, že ví, co chce říct (a protože vyslovit něco takovýho je téměř nemožný, říká to tak, jak to umí nejlíp - obrazem a hudbou). (13.12.2006)

Gatlifovy etnické příběhy mě dosud nijak zvlášť nezaujaly, ale tahle potrhlá road-movie to změnila. Může za to podstatnou měrou ústřední herecký pár a perfektně využitá hudba. I tak by to bylo za tři, kdyby mě nedostala nejdelší scéna celého filmu – rituální očistný tanec připomínající epileptický záchvat. Dvojice, která předtím poslouchala něco mezi hip-hopem a nabeatovanou world music, došla k hudebnímu zážitku, jaký ani ta nejalternativnější evropská hudba nenabízí a já na to koukal málem hypnotizovaně a podupával si nohama do rytmu. Dokonalý úlet. (25.01.2005)

tenhle film určitě stojí za vidění, zvláště hledáte-li někdy sami svoje kořeny... málokdo z nás je má sice v alžírsku, ale pocit, že nepatříte ani na jedno místo, to už může být obecně platnější zkušenost. ústřední pár proplouvá svou cestou zvláštním tempem, hudba tu hraje skutečně primární roli - a stojí za to. závěrečná scéna (která je skutečně nekonečná, ovšem nikoliv bezdůvodně) a epilog nechávají diváka trochu v rozpacích: mnoho se nedozví. je na každém, aby si z příběhu vybral to své. osobně se mi moc nelíbila hlavní hrdinka, naima - nějak jsem jí nevěřil její třeštění a "impulzivnost", přišlo mi to přehrávané. naopak romain duris byl výborný... a být holkou, tak se určitě nadchnu ještě víc :) shrnuto - zajímavé, i když asi nijak převratné. ale divím se, že to u nás prošumělo úplně ignorované diváky ;) 4 recenze a jen 5 hodnocení?? (30.12.2004)