Un homme qui dort

Čas jako protáhlá silueta plazící se za našimi zády. Existence, která se od nás odtahuje, skrývá se v prasklinách na stropě, v pavučinách křižovatek a ve slepých uličkách. V rozhodnutích, která jsme nikdy nenaplnili. Jen hroudy hlíny a rozvířený prach, odrážející se od podrážek. Písek z přesýpacích hodin rozesetý po koberci a nekonečný pochod hodinových ručiček. Jako kapka po kapce padající z neutěsněného kohoutku na neklidné srdce, které se ne a ne dotlouci příliš znaveného já. Ta táhlá odpolední osidla, kdy životu protéká mezi prsty jeho vlastní smysl... (05.11.2017)

Balím to v půlce. Riskuju, že se to parádně rozjede a já už u toho nebudu, ale i tak jsem si toho dal minimálně dvakrát víc, než mi byla ochotna strpět moje chatrná nervová soustava. Jsme spolu kvůli tomu teď ve při, ona ke mně vysílá signály typu "jsi kokot, když čumíš i na něco takovýho", já jí ale oponuju s tím, že to nemůže být taková bída, když to má málem 90 procent. Na to mi zase ona odpovídá, že jsem asi vážně kretén, když vydávám za důkaz kvality snobské výrony pozérů, co se adorací téhle podivnosti utvrzují ve své výjimečnosti. Co nadělám..?! Zkrátka jsem uvěřil, že má nakonec asi pravdu- moje nervová soustava. (05.03.2017)

"Zazvoní Ti budík. Nepohneš se. Zůstaneš v posteli a zase zavřeš oči. Není to promyšlený čin, vlastně to vůbec není čin. Je to nečinnost, je to něco co neděláš, čemu se vyhýbáš. Nehýbeš se. Nepohneš se. Sleduješ, jak se během dne mění stíny na stropě pokoje." ... Terapie pro milovníky akčních filmů. (22.11.2008)

Literatura a film jako svébytná umění.¬         Každý druh umění má své zvláštní požadavky pro své ztvárnění způsobem jemu odpovídajícím, aby mohl vzniknouti žádaný účin, působivost na přijímatele onoho.¬                 Film je musou velmi mladou — a tak není divu, že se někteří jeho tvůrci, ze jména ti s velkou vazbou na umění literatury, nenaučili pracovati filmovými prostředky dostatečně; výsledkem jinak nadějných záměrů je po tom rozpačitý.¬                 Scénář ke snímku "Un homme qui dort" napsal sám spisovatel knižní předlohy, ne neznámý francouzský spisovatel G. Perec, člen skupiny "Oulipo" sdružující spisovatele se zaměřením na literární experimentátorství [zdroj: Wikipedia.cz], člověk navyklý pracovati s prostředky literatuře vlastními, jemuž bylo filmové umění dosti vzdálené na to, aby jím napsaný scénář podobal se spíše dalšímu literárnímu dílu, než aby byl v souhlase s potřebami filmového scénáře. Podle toho snímek také vypadá: jedno dlouhé čtení z knihy doprovázené pohyblivými fotografiemi.¬                 Jako už kolikrát, opět musím napsati a zdůrazniti, že takové pojetí, které je nefilmové, nemá ve filmu místa, je to pouhá pastva pro jedince úchylného intelektualismu, kteří se v umění nevyznají, nejsou schopni je správně zhodnotiti, neboť umělecké kategorie a rámce jsou jim cizí. Tito jedinci také pomohli vynésti do výšin "Un homme qui dort" spolu s diváky, kteří jsou prostě citově náchylní ke každému počinu, který už z dálky zavání humanismem či existenciální otázkou.¬                 Pro nedodržení výše uvedeného pravidla o nutnosti použíti vhodné prostředky je snímek "Un homme qui dort" JAKO FILM nudným, nedobrým; je to už zmíněné pouhé čtení z knihy s fotografiemi, neumožňující ovšem zastaviti se, zamysleti, jak to právě u čtení literárního díla možné je. Naopak, čísti knihu pana Perece je možná potěšení — možná i pro mě jako milovníka literatury.¬                 Nakolik je počet nemocných hodnotitelů na ČSFD velký (průměr je 82 %), možno odvoditi z průměrného hodnocení horního tisíce uživatelů na IMDb, jejichž průměrné hodnocení tohoto artna činí 61 %. Případná opoznámkování: uživ. DaViD´82; Willy Kufalt. (28.04.2018)

"Muž, ktorý spí" - Experimentálna filmová sonda do života mladého človeka s depresiami a výčitkami nespokojnosti. Zobrazuje sa tu životný stereotyp, ktorý prebieha v pravidelnom rytme, ako to kvapkanie vody z kohútika. Stále dokola, ako zaznelo v jednej českej komédii - ,,každý den jako vejce vejci se podobá"... Tento film ale nie je kritikou spoločnosti, je len prázdnym pohľadom do prázdnoty. Veľmi štylizované dokumentárne i efektné zábery takmer bez zvuku dopĺňa neustály komentár ženského hlasu čoby ozývajúce sa svedomie. Monotónny príbeh v monotónnom spracovaní, bez dialógov, občas ponurá monotónna hudba s deprimujúcim vokálom. Chápem všetkých, ktorý film ohodnotili plným počtom, pretože ide o unikátny príspevok istého režiséra-Afričana do kinematografie, po umeleckej stránke určite veľmi hodnotný, rovnako chápem tých, ktorí by ho hodili do odpadu. Film príliš dusí a tých úbohých 78 minút v tomto prípade bolo nekonečných a napriek všetkej unikátnosti a "dokonalosti" nakoniec žiadny veľký prínos nenachádzam. Predpokladám a dúfam, že ho už v živote viac neuvidím. Uffff. (Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou) (31.03.2018)