Šakal z Nahueltora

José del Carmen Valenzuela Torrès dicho El Chacal (Nelson Villagra) je bezvýznamný muž na pokraji zhroucení. Nemá nic. Není od přírody zlý, jen když se napije neovládá své jednání. Jednou se však napije moc a je u toho šest lidí… Brilantní sonda do lidské mysli, která je natočena na bázi skutečného příběhu. (14.10.2015)

Odvážny film hľadiac na danú dobu, v ktorom je hlavnou postavou samotný vrah zmrzačenej rodiny, zasahujúci hlboko do jeho vnútra, uvedomenia si vlastnej viny a nakoniec aj autentický pri záverečnej poprave. Až na to trmácajúce tempo a nezvyk z prítomného štýlu predstavenia ,,príbehu" celkom zaujímavý počin. Za mňa 60%. (30.11.2020)

Jak těžké je žít a přežít ve společnosti anebo Dospěj a zemřeš. Chladnokrevný vrah pohledem neméně chladnokrevného režiséra. Kamera zde plní funkci tichého pozorovatele a společně s monotónně odříkanou výpovědí titulní postavy a zpravodajskými komentáři (které mu přisuzují všechny zločiny v zemi) kompletuje Josého portrét. Nejsme o ničem přesvědčováni, jednoznačné argumenty ve prospěch jedné či druhé strany (jedinec vs. společnost) chybí – názor si udělejte sami. Jako ve filmech italského neorealismu, oproti kterým je ale Šakal vyprávěn méně přímočaře. Navzdory dokumentaristickému odstupu dokáže strhnout, užívaje zejména v první polovině prudkých skoků po časové ose mezi příčinou a následkem, zločinem a jeho policejní rekonstrukcí. Jedno se děje v amoku, druhé je řešeno s racionálním odstupem, byť za přítomnosti běsnícího davu, který tak opožděně a díky střihu přitom bezprostředně reaguje na zločin, jemuž mohlo být zabráněno již v zárodku. Mrazivé. 85% (15.04.2011)

(obsahuje spoilery) politická angažovanost z filmu čpí v každé ze sekvencí a diktuje celou jeho strukturu. formální postupy simulující dokumentaristický odstup na jedné straně a dravou reportážní neučesanost a bezprostřednost Littín překoval v nástroje velmi vyhraněného autorského vyjádření a využil ve filmu - politickém manifestu, pro který jsem s výjimkou vybraných francouzských a latinskoamerických filmů šedesátých let neviděl napříč kinematografií obdobu. nejde o agitaci, ale o nebývale smělou ambici uměleckým vyjádřením reálně posunout celospolečenskou situací. jak to tak s politicky angažovanými autorskými filmy bývá, tvůrce buduje architekturu filmu velmi promyšleně a cílevědomě vede diváka po jasně určeném řetězci tezí. nedlouho po krátkém, nepříliš jímavém náhledu do osobní historie "šakala z Nahueltora" dochází k brutálnímu zločinu, jehož úseky jsou střihem "montovány" do naopak strhující a provokativní koláže sestávající z ledově klidného popisu činu z úst samotného vraha a ilustračních střípků jeho běsnění vkládaných jakožto retrospektivní doklad o nepochybné skutečnosti odsouzeníhodné hrůzy a vině jejího strůjce. prostor pro soucit či pochopení zůstává přísně vyloučen. tato oblast je až s odstupem po pečlivě odměřovaných troškách odkrývána a objevována. všudypřítomné náznaky, důraz na upřímnost a věrohodnost podporovaný iluzí živoucího dokumentarismu, razí hypotézu sociální determinace jedince. skrze ni je šokovaným divákům nabízen jak alternativní (spolu)viník, tak nejistá a o to chytlavější naděje, že alespoň na (anti)hrdinu Josého poté, co na něj zpětně dopadla tíživá váha jeho činu a začal zpytovat svědomí, někde v dálavách budoucnosti čeká lepší zítřek - jakási kompenzace za trápení, kterým si prošel a jehož chtěl naivně ušetřit své nevinné oběti. jelikož on sám je nyní líčen jako lidská bytost velmi odlišná od nevypočitatelné zrůdy, která byla představena v začátcích. absurdní důvody protahují vykonání rozsudku a "šakal" získává dostatek času se asimilovat do společnosti, která ho nikdy dříve nepřijala a nedávno přímo odsoudila na smrt; opravdu se stává tím, co v rámci všech oněch přísně sevřených !arbitrárních! pravidel odpovídá důstojné lidské bytosti, navíc pokorně smířené a odevzdané. poslední dvě vlastnosti předjímají další vývoj: zcela nový člověk byl společností stvořen jen proto, aby jí byl vzápětí (krutě) zahuben. nová lidská bytost, která nenese zodpovědnost za činy napáchané dřívějším zvířetem, je povýšena na mučedníka. reakce rozhořčeného davu přihlížejícího popravě na konci filmu se může jevit překvapivá, ale po důkladném prozkoumání nezbývá než uzavřít, že je zcela logická. "vrazi!" ozývá se z běsnícího davu. ta slova nemíří k popravenému a jeho "kolegům" za zdmi vězení, ale k politickým regulativům společnosti "tam nahoře", které svým jedovatým vlivem tráví ubohý lid a ohýbají člověka pod úroveň jeho důstojnosti. ony jsou na vině. nečinná společnost je vina neposkytnutím pomoci. všichni jsme vrazi! (18.06.2011)

Zástupca "Nového čílskeho kina" ktorý je síce formálne rovnako odvážny, ako nová vlna naša, či francúzska, mne sa však emocionálne nepodarilo napojiť na osobu schopnú zavraždiť šesťčlennú rodinu iba kvôli opitosti. Možno mi tu chýbali o niečo konvenčnejšie rozprávacie prostriedky, či prepracovanejšia psychológia. Aj keď to odo mňa nie je uplne fér, keďže je jasné že o tie tu nešlo - zámer filmu je skôr politického charakteru, vďaka čomu je druhá, filozofickejšia polovica silnejšia. Podobné, ale podstatne intenzívnejšie pocity, som zažíval pri - o trochu staršom - dychvyrážajúcom In Cold Blood. 3,5* (24.04.2020)