Crash

Tak, jako jsou určité oblasti erotiky odpudivé a přitažlivé zároveň, tak je odpudivý i přitažlivý Cronenbergův Crash. Netuším, jestli se takováto sexuální deviace diagnostikuje, každopádně při prvním setkání s touto Cronenbergovou temnou sondou do intimních míst životů lidí postižených ,,crashofilií" jsem byl atmosférou i tématem snímku hluboce zasažen... Dnes už Crash (tak jak se postupně rozvíjel Internet a rostla dosažitelnost doslova čehokoliv) nepůsobí tak kontroverzně, každopádně je to po čertech dobrý film...tak jako většina tohoto kultovního Kanaďana... (17.11.2006)

Inu Crash reprezentuje interesantní vhled až osobitý náhled na post traumatickou stresovou poruchu. Tahle je ovšem říznutá perverzí a úchylkou. V Crash mě v podstatě nic -po překonání prvních deseti překvapivých minut- nezaskočilo, chladně jsem kalkulovala kam až tahle obsese povede, kdo si to ještě s kým -respektive s čím- rozdá. Ale mezi tím jsem se nějak stihla bavit, tím jak hlavní hrdinové řešili "technické problémy" s tím spojené :-) Crash je osobitý do té míry, že jsou zde přítomny všechny manýry páně režiséra. Detailní záběry evokující sex ve všech jeho podobách však protentokrát nestačí, Cronenberg jde dál a všechno hezky stylizovaně až sugestivně narovinu ukáže. Opět názorný naturalismus, tentokrát zaměřený od nechutností na sex. Pokud přistoupíte na tuhle hru se vším všudy, dokážete se dokonce bavit. Prostě a jednoduše: Crash je černohumorná vyprávěnka o skupině lidí, kteří svoji honbu za sexuálními prožitky posunuli na hranici morbidní úchylnosti. A to samo o sobě zajímavé je. Způsob jakým nám jejich rozpoložení Cronenberg ukazuje, je lehce na hraně soft porna, ale proč ne, když to k něčemu směřuje. Ale vlastně ... směřuje??? 65% (17.11.2004)

Tíživá, sexem a benzínem načuchlá atmosféra je figurkou na kapotě Cronenbergova zvláštně-perverzního soft porna, jehož provozování celý tý nezodpovědný, podivínský partičce chudáků tradičně přeroste přes hlavu. Tyhle bouráky jsou rajcovní, ne že ne… a ruka Jamese Spadera našátrá pokaždé fakt něco extra. (29.04.2012)

Crash Davida Cronenberga je film, který je odsouzen k tomu, že bude jednou skupinou zatracován a druhou vyzdvihován. Ono, to že zde Cronenberg ukazuje mnoho sexuálních scén, někdy až fetišisticky úchylných záběrů, neznamená, že by šlo o nějaký laciný, po pudech se ženoucí film. Pokud proniknete přes slupku tohoto filmu, objeví se vám velmi racionální jádro. Výborně promyšlené a pekelně dobře rozpracované. Cronenberg se stal mistrem protikladů. Jeho scény mají přesně opačný náboj, než je to v konvenčním filmovém světě zvykem. Film, ze kterého si pamatuji mnoho scén, jeho uhrančivou hudbu (Shore) a z obrazu přetékající atmosféru... (24.01.2008)

Na Crash se dá především velmi hezky vyložit, čím se liší umělecké filmy od neuměleckých. Liší se tím, jak uchopují dvě největší témata lidství, kterými je odpradávna sex a násilí. Zatímco neumělecké filmy dělají mezi obojím tlustou čáru, umělecké filmy ukazují, že je to propojené a bez jasné hranice – jsou na tom založené bezmála všechny velké filmy Hitchcocka, Lynche či Triera (Hitchcock údajně všechny milostné scény natáčel jako scény vražd, a ty naopak jako scény milostné). Neumělecké filmy jsou za prvé různé exploatace, které si za hlavní náplň děje vezmou buď sex, anebo násilí, a vytěží ho (exploatují) do mrtě až na maximum, čehož výsledkem je porno, anebo nějaký násilný brak. Druhým případem neuměleckých filmů jsou pak různé konzervativní podívané, které kladou ostrohu hranici mezi rodinný („sex“) a pracovní („násilí“) život. Oproti tomu umění tu hranici ruší a neustále znejisťuje. Crash je toho dobrým příkladem - široký auto tu je chápáno jako postel na kolech, autonehoda spíš jako plodný než zhoubný zážitek a během sledování bouraček se v postavách uvolňuje sexuální energie. Crash by klidně mohl být nějakým béčkem o závodnících, co po vybití agrese na okruhu doma ojedou svoje krásky, ale místo toho tu hranici mezi sexem a násilím velmi důsledně stírá. Dalším případem takového setření, které vede k umění, jsou filmy uchopující sex jako násilí (kultovní rape and revange snímky ve stylu I Spit on Your Grave, nebo Vymítač ďábla, kde je rozvíjející se ženská sexualita ztotožňována s ďábelskou posedlostí), anebo naopak násilí jako sex (krvavé balety Johna Wooa či Peckinpaha). Vůbec všechny dobré akční snímky jsou postavené na tomhle vzorci, když pojímají násilí a smrt velmi sexuálně a vášnivě. Velmi esteticky. Pouhá česká facka, nebo nějaké brutální násilí by jako umění jistě neobstálo. Stejně tak romantika jako romantika bez dalších příměsí, což je červená knihovna, nikoliv umění. Nelze v tomhle ohledu nevidět, jak zběsile nakopal Freud zadek všem těm Heideggerům a Husserlům. Co oni celý život vlastně řešili? Ontologické diference, monády, bytí. Freud najednou udělal tématem „filozofování“ penis, agresi, incest, perverzi. Sex a násilí – jen tyto dvě věci na světě vzrušují. Jen tyto dvě věci mají smysl. (03.10.2012)