Daremo širanai
Nobody Knows
Nobody Knows
Nobody Knows
Nobody Knows
Nobody Knows
Režie:
Hirokazu Kore'edaScénář:
Hirokazu Kore'edaKamera:
Jutaka JamazakiHudba:
GontitiHrají:
Júja Jagira, Aju Kitaura, Hiei Kimura, You, Hanae Kan, Ken'iči Endó, Rjó Kase, Susumu Teradžima, Sei Hiraizumi, Júiči Kimura, Hiromi Kuronuma, Kazujoši Kušida (více)Obsahy(1)
Do malého bytu se nastěhuje svobodná matka se svými čtyřmi dětmi. Lépe řečeno nastěhovala se tam s dvanáctiletým synem Akirou a tři mladší děti do bytu doslova propašovala. Aby se na černé nájemníky nepřišlo, nesmí mladší děti z bytu ven. Akira nechodí do školy a stará se o své sourozence, zatímco matka pracuje. Jednoho dne matka odjede za svým novým přítelem a nechá děti plně na starost Akirovi. I když by tomu premisa nasvědčovala, Nikdo to neví není obžalobou disfunkčních rodin. Naopak je jemným a poetickým příběhem o chmurách dospívání a krásách dětského světa. Film se natáčel jeden rok, přičemž cílem režiséra bylo vytvořit dětským nehercům přirozené prostředí, které nebude přítomnost kamery nikterak narušovat. (FebioFest 2006) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (51)
Niekedy príliš zdĺhavé, pokojné až mám pocit, že stačilo vykuknúť z okna a vyšlo by to na rovnako. Niekedy som krútil hlavou nad hlúposťou dospelých či naivitou detí - detský svet býva tak jednoduchým, stačí tak málo... . Niekedy som sa musel priam premáhať to dopozerať (na 2 krát). A potom prišiel ten okamih, keď sa z občas nezáživnej drámy stala tá pravá a mňa obkľúčili zimomriavky. Koniec, ku ktorému sa viac menej schyľovalo, sa dal čakať a predsa film svojím až príliš jemným vyznením ho akosi nedokáže pripustiť. O to viac na mňa doľahol. Možno i preto som po titulkoch začal autora viniť z cynizmu, ale na druhej strane... ja vlastne ani neviem čo na druhej strane... Film, ktorý rozhodne treba sledovať v ten správny čas. Čas duše... ()
Snímek vznikal během jediného roku a cílem režiséra bylo vytvořit ryze dětské prostředí, ve kterém by mohl až dokumentárním stylem zachytit krásnou nevinnost dětského světa a stejně tak i hrůzostrašnou realitu, do které se vzhledem k situaci dětští hrdinové postupně propadají. Ne nadarmo tento krásný a zároveň mrazivý snímek patří k tomu nejlepšímu, co japonci na počátku nultých let natočili. ()
Včera v kině jsem v tom ještě neměl úplně jasno, ale dneska už vím, že tohle je opravdu Velký film. Dal by se přiřadit k trendu dokumentárního, sociálně-kritického realismu, který v současné kinematografiï zastupují třeba bratři Dardennové. Film režiséra Koreedy podle mne po formální i obsahové stránce výrazně převyšuje Dardennovic Dítě, vítěze festivalu v Cannes. Nobody knows si z Cannes rok předtím odvezl pouze cenu za mužský herecký výkon pro dvanáciletého představitele Akiry (pozn. na okraj: je příznačné, že v době simulaker, digitální manipulace obrazu i zpochybnění reality jako takové vyhrávají na festivalech filmy, které dokáží co nejvěrněji napodobovat tu původní, mediálními obrazy vytlačenou realitu, a stejně tak ceny pronejlepší herce dostávají neherci, kteří nejlépe dokáží přesvědčit diváky a porotu, že vůbec nehrají). Zatímco Dardennové používají nervní ruční kameru často chaoticky snímající pohyb postav, Koreeeda dosáhl neobyčejné působivosti statickými záběry kamery. V interiéru bytu, v němž jsou děti zavřené, vytváří klaustrofobickou atmosféru pomocí detailních záběrů věcí, tváří nebo jiných částí těla. Vyprávění se posouvá právě díky drobným proměnám, kterým podléhají předměty v bytě (voskovky se zmenšují, z prošlých složenek jsou papíry vhodné na kreslení, skvrna od červeného laku na podlaze pomalu mizí). Naopak v exteriérech snímá Koreeda své postavy většinou z dálky a vyvolává tím dojem velkého otevřeného prostoru, a tedy svobody. Scéna, kdy Akira jako dárek k narozeninám vezme nejmladší Yuki po měsících ven v pískajících růžových bačkůrkách, je nesnesitelně dojemná, a to navzdory, a nebo právě pro svou naprostou nesentimentálnost. Zničující emotivní účinek spočívá v naprosté nezúčastněnosti kamery, i smrt jednoho z dětí je znázorněná jen náznakem, věcně, jakoby mimochodem. Koreeda samozřejmě neudělal tu chybu, že by příběh ukončil happyendem, spokojil se jen s náznakem jakési zvrácené katarze. Poslední záběr, který ukazuje skupinku hlavních hrdinů v zastaveném pohybu, připomíná spiritistickou fotografii. Zachycuje duchy, kteří pro okolní svět prostě neexistují. ()
Hm, takové divné. Podle ocenění, hodnocení a ohlasů lidí jsem čekala víc. Tohle bylo průměrné... ()
poslednich par let, hlavne diky svym blizkym pratelum, prichazim na to, jak je japonska kinematografie nadherna. ackoli mam nejradeji horor, tak toto pomale drama (dalo by se rict komorni) me vtahlo nenucene do sveho deje. pri nekterych scenach, napriklad smutna scena s kufrem, jsem mel podobne pocity jako pri sledovani Hrobu svetlusek. Film se mi o to vice libil, protoze si nehral na neco, co neni, ale naopak... svou jakousi poeticnosti prevypravel zajimave a ne plactive smutny pribeh z obycejneho zivota... ()
Velmi citlivě natočený film, který je o to smutnější, že skutečnost byla mnohem drsnější. Stylem a délkou(!) to trošku připomíná filmy Yasujira Ozu - klidný, realistický snímek bez vnější akce, kde se vše odehrává spíše pod povrchem. Ps: O události, která byla podkladem pro film, zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Affair_of_the_four_abandoned_children_of_Sugamo ()
70% | 7/10 ()
Jeden z silnějších filmových zážitků. Sledujeme rozpad skupinky dětí poté, co je opustila matka. Děti jsou malé, bydlí v bytě, hlídá je nejstarší 12-ti letý kluk, kterému postupně dochází peníze. Odpojí jim elektriku, neteče voda, není za co jíst. Nejmenší holčička umírá, 12-ti letý Akira ji pohřbívá na letišti, zatímco jim nad hlavami přistávají letadla. Vlastníma rukama zasypá její tělo skryté v kufru hlínou. Přátelé, pracovník v blízké samoobsluze, jedna dívka.. jim dávají pár zásob jídla a nějaké peníze. Zbylé tři děti odchází z bytu a film klončí. ()
Příběh, který by se snad ani neměl stát. Bohužel opak je pravdou. Takovéto filmy by podle mě neměly zapadat v archivech, nýbrž by se měly hřát na výsluní, respektive by měly být otevřeny široké veřejnosti. ()
What if I was a 12 years old boy and left alone to take care of two younger sisters and one younger brother in a big city like Tokyo, and I have to hide them in the apartment so nobody knows about them? That's what I have been thinking when I was watching this film and how the film gets my sympathy for these children. It allows me to experience the ordeal through these children's eyes and the transcending performance by Yuya Yagira, who is the youngest actor ever won the best actor award in the history of Cannes Film Festival and can teach a thing or two to those successful hollywood actors. Director Koreeda allows the camera to take the time to shoot and he never rushes from one scene to the next. He let me observe, let me feel, let me be as close to these children as I possibly can, until I can no longer take it and until I am drowned by the frustration and sadness. I become as helpless as those children, because I simply can not resist the urge to help them. That makes me cry. It is probably the saddest movie I've seen since "Grave of the fireflies". This movie is based on the actual incident happened in 1988. It was much more miserable than the movie. A woman was living with a man. She thought he had filed the marriage notification. When their son was born, the man said he had filed the birth notification. One day he left her to live with another woman. When the boy reached the primary school age, she knew neither the marriage notification nor the birth notification was filed. Facing this situation, she decided to hide her children from the society. She had met several men and had 5 children, two boys and three girls, all having different fathers, who were not registered and hidden from other people. ()
Musím uznat, že se panu režisérovi avvůbec všem hercům povedlo vytvořit opravdu přirozený, naprosto uvěřitelný projev. To vyvrcholení ke konci mě paradoxně asi ani tak nedostalo, jako pozvolně ubíjející, zžíravý děj. Ještě nějakou chvíli po shlédnutí jsem ze sebe setřepávala ten beznadějný pocit.. ()