Nikdo to neví

Dare mo shiranai je velice krutý film, který v sobě schovává spoustu krásných chvilek v podobě vztahů mezi sourozenci. Je to film o tom jak matka, která sama vychovává čtyři děti je jednoho dne opustí. a po jejím odchodu se o všechny stará 12-ti letý Akira. ■ Japonci a dramata, to je jako ryba ve vodě. Nikdo je neumí lépe. Dare mo shiranai je natočený civilně a citlivě, přičemž se nesnaží za každou cenu nikoho rozbrečet. Pouze vypráví krutý osud čtyř dětí a nechává na divákovi co s ním udělá. (17.09.2015)

Jedna z krásných ukázek citlivé japonské kinematografie. (04.07.2018)

Sbalíte coby samoživitelka svého dospívajících synka Akiru a odstěhujete se do nájemního domu s lodžií, pěkně se představíte domácímu a doma začněte vybalovat zavazadla. Ejhle, z jednoho kufru vybalíte Yuki, pak brášku a ještě další sestřičku. A chodit ven smí jen Akira, zbytek se musí chovat neviditelně...Fantastické dětské herecké výkony jsou neoddiskutovatelné. S pointou filmu jsem měla značný problém. Nejenže mě od samého začátku absolutně iritovala neuvěřitelně kvákavým hlasem matka, která bez mrknutí oka nechá tři utajené děti Akirovi na krku a odtáhne za přítelem, ale i přerod rodiny se zaběhlým režimem a pořádkem v totální skladiště. Není se co divit, že Akira jednu chvíli vysadí, zoufalství z docházejících peněz a zákaz chození do školy v něm na chvíli probudí toho kluka, jakým by měl být v normálním životě. Netečnost ostatních, včetně domácího a absolutní neschopnost pomoci od jeho sestry vykrystalizuje velmi nešťastně. Film citlivě natočený o necitelnosti všech okolo. Chudák Akira.... (15.10.2014)

Koreedovo dětské drama, natočeno s dokumentární pečlivostí, někdy až děsivě realistické, vykresluje příběh čtyř dětí na předměstí, které zanechá ve špinavém bytě jejich vlastní matka kvůli "Taky si zasloužím být šťastná." Je to především výborný a chytrý scénář, který přivádí děti do nejrůznějších situací a vytváří ideální prostředí pro vývoj postav - Akira se nejdřív stará o své sourozence, než zjistí, že je taky dítě a chce mít kamarády a hrát baseball. Ačkoli Nobody Knows emocemi neplýtvá, ten konec byla podpásovka. Yuki. (14.02.2009)

Svobodná matka, podezřelá tím, "že si v mládí dost neužila", i když to tak na první pohled nevypadá, opouští s novým milencem rodinu (tj. své čtyři děti - a pravděpodobně hodlá přijít s pátým). Děti odkazuje (předhazuje) nejstaršímu Akirovi. A postupně jak se z bytu stává chlívek, z oděv hadry a především, když nejstarší dívka zemře po pádu ze židle, tušíme, že to bez adopce nebo sirotčině nepůjde. Ale jde to: děti si vytvoří svojí rodinu či komunitu ze sympatizantů a pomocníků. Už není třeba žít v dílčí přítomnosti nemilujících rodičů... G.Charmet, docent dynamické psychologie na Milánské univerzitě říká: "...od svých dětí vyžaduje (moderní matka) neobvyklou formu samostatnosti: Mají naplnit prázdný čas čekáním v domě, kde nikdo není, činností, jež by je měla obohacovat... Chce udělat z dítěte, jež má nároky na péči, vyspělý společenský subjekt a vyhnout se tak výčitkám svědomí, že se mu nevěnovala." (110+1, 1993) (14.01.2020)

ocenenia : MFF Cannes 2004 - Najlepší herec (Júja Jagira) (11.02.2014)

Má 4 děti, ale žádné děti vlastně nikdy nechtěla. Těžko říct, jestli to tak bylo vždycky nebo si to uvědomila až teď, každopádně se tato svobodná matka rozhodne na svoje děti vykašlat, kamsi zdrhnout a starost o výchovu přehodit na svého nejstaršího syna, dvanáctiletého Akiru. A to je tu ještě ten problém, že v novém bytě, kde teď tato rodinka je, jsou zbylá děcka na černo a tak nesmí opouštět byt. Akira se tedy snaží s omezenými financemi nějak vyžít a uživit své sourozence, ale rozhodně to nemá lehké - jednak není kde brát nové peníze, ale hlavně je ještě malé děcko. Námět tohle je pro Koreedu jako stvoření a do Nikdo to neví jsem vkládal skutečně hodně, jelikož jsem si to šel šetřil na speciální příležitost coby jasný silný zážitek. A určitě zklamaný nejsem, silný zážitek to byl, za ty dvě a půl hodiny jsem se ani na moment nenudil, okamžitě si mě to získalo a byl jsem napnutý, jak to s těmi dětmi dopadne, dokonce jsem opravdu dlouho přemýšlel i nad plným počtem, jenže pak přišel závěr, který mě docela zklamal. Chápu ho a závěr to skutečně je, jen mi přišlo (vzhledem ke všem událostem, které se zde odehrají), že to stejně je podivně utnuté a přitom bych rád věděl, co bylo dál. Nechci spoilerovat, ale zanechá to dost otevřených otázek a dost mě to u Koreedy překvapuje, protože už od úvodních scén je jasně vidět, jak má každý záběr pečlivě promyšlený a tady jako by se zničehonic zastavil a řekl si, že to nechce domýšlet dál. Přitom já bych neměl problém i s tříhodinovou stopáží, kdyby to pak bylo opravdu plnohodnotné a vše pořádně uzavřelo. Ale zklamaný opravdu nejsem, mimo ten závěr mě to skutečně nadchlo a opět mě fascinovalo, s jakým citem dokáže Koreeda natáčet tak depresivní témata a jak dokonale dokáže vést dětské herce i ve scénách, ve kterých dětské herce jen tak neuvidíte - a v jedné specifické scéně těsně před koncem už tuplem ne. Silné 4* (06.05.2023)

Je to zamer alebo znudzecnost, tocit v 2004 farebne usmudlany indie film? Mozno ucel, ved dokumentrna lacna usmudlanost a rucna kamera dodavaju vymyslenemu hranemu filmu zvlastny kontrast. Kontrast hodny vaznych Koreedaovych tems jemnou humornou penou na vrchu. (06.04.2007)

Nuda k posrání #149. Viz Osvícení. 10% (05.11.2022)

Poetická kritika amónie japonskej spoločnosti poňatá naskrz vizuálne. Radšej než na dialóg sa spolieha na odkrývanie emócií a myšlienok cez pretrvávajúce úsmevy a výmeny pohľadov. Aj keď sa tvorcovia vyhrali s každým záberom, kamera pôsobí experimentálne a autenticky. Vďaka tomu všetkému budú položené otázky rezonovať ešte dlho... (25.11.2013)

Téměř dokumentárně podané přežívání 4 dětí (nejstarší má 12, nejmladší 5 let), které jejich matka opustila v bytě v Tokiu a ony se tak musí o sebe postarat samy. Chvíli se daří, ale jak docházejí peníze, je to čím dál těžší. Nedramatický, nedějový pohled na jejich všední starosti dokáže vtáhnout svou věrohodností, civilností, vykreslením dětského světa, který nastalou situaci prostě přijímá a také naprostou absencí patosu a velkých činů, které by mohly vést k řešení. (07.08.2012)

Civilný filmík z často opakujucími sa každodennými úkonmi. Z čoho, ak nie ste trpezlivejší a empatickejší, môže vyplynúť nuda. Na druhej strane počas Vás, či po filme alebo počas neho, donúti premýšľať. A detský herci, si rovnako tak zaslúžia pozornosť. Myslím, že JANARYBA, to vystihla. Rovnako Berg.12. (25.12.2011)

[3,5*]     "I'm not allowed to be happy?"     V konečnom dôsledku veľmi silná sociálna dráma o jednej nefunkčnej rodine, hoci sa takou veľmi dlho nejaví. Väčšinu času totiž plynie dosť nevzrušivo, chýbajú akékoľvek silnejšie scény. Deti majú trochu strojený prejav, akoby sa nedokázali uvoľniť, hoci mi boli inak veľmi sympatické (zodpovedný najstarší Akira, milá, o niečo mladšia Kyoko, u ktorej ma prekvapila jej pasivita, malý šibal Shigeru a zlatučká najmenšia Yuki). Kapitolou samou o sebe je herečka You v role ich matky, ktorá ma tým svojím tenkým hláskom a protivne maznavým spôsobom reči vyslovene iritovala (je takým veľkým a veľmi nezodpovedným dieťaťom). Na jej obranu ale slúži to, že jej postava mala vzbudzovať odpor - to čo spáchala, sa jednoducho ničím ospravedlniť nedá. Našťastie sa po čase z príbehu vytratí a ten ma hneď začne aj viac baviť. Čo je ale podstatne dôležitejšie, atmosféra začína postupne hustnúť a pribúdajú aj silnejšie scény (stupňujúce sa problémy, scény s novou priateľkou, osamelým dievčaťom Saki). Z filmu vyžaruje silná bezútešnosť, ktorá graduje až do srdcervúceho záveru.     "You washed ya hair?" "Yesterday, at the park." (26.03.2023)

krásny, smutný film o deťoch. Hirokazu Koreeda dostáva z diváka emócie úplne iným spôsobom, na aký sme zvyknutí z americkej, ale aj európskej kinematografie. Robí to prirodzene, až skryto, malými detailami stále viac cítite krehkosť, s ktorou sa snažia štyri deti prežiť vo svojom malom svete bez rodičov.. Detskí herci boli fantastickí, vidno, že režisér si dal veľmi záležať na tom, aby boli sami sebou. Objavná poetika, ktorá vo mne zanechala plazivý smútok, ale kvalitný zážitok. (07.11.2015)

Působivý snímek, u něhož by se přímo nabízelo diváka citově vydírat, a přesto se toho zdržuje. Oceňuju, že režisér "pouze" zobrazil syrovou realitu stále obtížnějšího přežívání opuštěných dětí, a nechal na divákovi, co si z toho vezme a vlastně ani nenechal příběh nijak vyústit, což je mi sympatičtější než nevěruhodné happy endy. Za další obrovské plus považuju dětské herce, kteří byli tak skuteční a uvěřitelní, že to ani na sekundu nevypadalo, jako by něco hráli. Zkrátka perfektní film po všech stránkách. Je smutné, že tenhle příběh byl inspirován skutečnou událostí, kterou tvůrci ve filmu navíc ještě zjemnili. (13.07.2013)

Vynikající dokumentárně laděný snímek, který mne i přes svých 141 minut vůbec nenudil. Je to především zásluhou citlivé režie a fantastických dětských představitelů, v čele s Yuyem Yagirou. Koreeda natočil klenot o dětské nevinnosti a jejím střetu s problematickým světem dospělých. (26.03.2006)

Krasny film... Treba o tom, ze kdyz mate nekoho radi, tak mu za posledni penize nakoupite, prestoze uz to nedava smysl, hromadu cokolady... Nebo ze kdyz svet venku je pro vas zakazany, tak si ho pokusite vypestovat alespon na balkone... At zije tygr! (29.03.2006)

Majster sociálnych filmových tém, režisér Hirokazu Kore-eda, sa vo svojej snímke z roku 2004 inšpiruje skutočným prípadom detí, ktoré opustila matka. V súdobom (2004) megapolise Tokio umiestňuje hlavných protagonistov do malého bytu, z ktorého sa postupne rozplieta príbehová pavučina rôznymi smermi, pričom dôraz kladie na detských hercov v hlavných úlohách čoby "ťahúňov" celého filmu. Najvýraznejší spomedzi všetkých je jednoznačne Yuya Yagira v role 12-ročného Akiru Fukushimu, ktorý sa po odchode nezodpovednej matky (Yukiko Ehara) musí stať hlavou domácnosti a postarať sa o svojich súrodencov. Divák tak má vo filme možnosť vidieť, ako musí "nová" domácnosť nakladať s financiami a prežívať zo dňa na deň. Aj napriek malej pomoci, ktorú im okolie tajne poskytuje, dej pomaly zachytáva postupný a prakticky neodvrátiteľný úpadok, v konečnom dôsledku vrcholiaci bytostnou tragédiou. Kore-eda ako režisér pritom príbeh filmu nepoužíva ako platformu na akúkoľvek kritiku, skôr ako tichý pozorovateľ kdesi z ústrania zaznamenáva čoraz náročnejšiu sociálnu situáciu, do ktorej sám postavy umiestňuje. Zaujímavá je v tomto smere aj práca s jednotlivými charaktermi, prechádzajúcimi naprieč takmer dva a pol hodinovou minutážou postupným vývojom, pričom najvýraznejší je práve v prípade mladého Akiru. Zachytiť ho však možno aj pri postave jeho sestry Kyoko (Ayu Kitaura), ktorá si takisto postupne uvedomuje vážnosť situácie. Zaujme tiež aj príbehové zakomponovanie postavy Saki (Hanae Kan) do deja, ktorá je síce od hlavných protagonistov staršia, ale je od svojich rovesníkov ostrakizovaná. Dare mo shiranai ponúka svojskú atmosféru, nesúcu sa naprieč celým filmom, ktorý napriek relatívne pomalému príbehovému rozprávaniu vôbec nepôsobí na diváka dojmom akejkoľvek rozvláčnosti či zbytočnej pomalosti. Práveže vďaka takémuto tempu dokáže snímka pôsobiť ako celok ešte výraznejšie. Ak sa divák zamyslí, ide o film vo svojej podstate veľmi surový, ale rozpovedaný s takmer až jemnosťou vo vetre ševeliacich kvetov rozkvitnutej sakury. (16.08.2022)

Silný alegorický film o tom, jakou podobu také mohou nabrat rodinné vazby v moderní japonské společnosti, když jsou děti ponechány napospas svému osudu a stávají se z nich samorosti bez péče, jakou by potřebovaly. (14.10.2009)